David Černý české literatury?

Nový román Davida Zábranského jsem bral do ruky s velkým očekáváním – má se údajně jednat o první český fašistický román. Autor získal cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku a Státní cenu za literaturu, tedy ne za tuto knihu, ale co není, může být. Kromě toho je andělem Orchestru Berg, jak jsem si našel na internetu. To vše vzbuzuje dojem, že by se mohlo jednat o podařené dílo.

Peter Fendi: Společný přítel (1796 – 1842)

Děj románu je celkem jednoduchý. Mladý pár z tehdejšího Československa, Jan a Kateřina, uteče koncem sedmdesátých let do Západního Německa. Po krátké době se rozejdou a dále sledujeme víceméně jen osudy Kateřiny a její nové rodiny. Druhá část románu se odehrává částečně v současné Praze, jejím hrdinou je syn Kateřiny. To by mohl být zajímavý dějový rámec, vzpomeňme třeba na Třešňákovy emigrantské prosy.

Německo konce sedmdesátých let je však bohužel vylíčeno jako země obývaná naprosto tupým obyvatelstvem, které nezajímá nic jiného než konzum – vedle toho materiálního obzvláště konzum sexu. Takové vnímání dosti omezuje manévrování autora. Pornografie je důvodem rozchodu mladého českého páru, sex je jediným důvodem k navazování dalších styků: Především si ji ale k sobě nastěhoval, aby ji mohl pravidelně šukat. Vzrušovalo ho, že s ní může jednat jako s nábytkem. Problém je, že to, co snad vzrušuje hrdinu románu nebo autora, může jen těžko vzrušit čtenáře.

Další problém je, že i autor má ke svým postavám podobný vztah jako výše citovaný hrdina. Popisuje je jako nábytek, chová se k nim jako k nábytku, upírá jim právo na jakoukoli vlastní vůli. Všichni se chovají jako debilové: velice poslušně, bez protestů se nechávají autorem manipulovat do různých často dosti kostrbatých situací. Aby byl celkový dojem ještě prkennější a filosofický přesah knihy ještě hlubší, neváhá autor rozsáhle citovat z esejů, které Kateřina o této době píše v devadesátých letech.

Veliký prostor věnuje autor kontemplacím nad sexem a nad pohlavními orgány a jejich místem ve světě: Clemensovy koule, kdysi hrdé, vznešené, teď visely a připomínaly dva oběšence. Byly to tytéž koule, které ještě před pár lety lízala Clemensova sekretářka, doma pak Clemensova žena, ty samé koule. Zároveň to však nebyly týtéž koule. Tentýž Clemens. Zároveň to však nebyl tentýž Clemens. Jako by ho něco posedlo. Jako by ho, na rozdíl od minulosti, neposedla nějaká cizí síla, nýbrž nějaká cizí slabost. Snad jsem to dobře opsal. V podstatě se jedná o pornografický román, ale pozor na to, stránku po stránce, donekonečna, se takto mudruje.

Další velký okruh zájmu autora je přesně definovat a popsat spotřební zboží, které jeho postavy používají. Počíná si přitom až obsedantně – jmenuje značku, typ, barvu a kde a jak si hrdinka opatří třeba vibrátor. Má to zřejmě dokreslovat osobnost postav románu, materialistických hedonistů. Mimochodem, ne vždy to působí zrovna přesvědčivě. Nechci komentovat výběr sexuálních pomůcek, nicméně přisoudit v roce 1987 koupi Volva model 240 DL Wagon úspěšnému německému průmyslníkovi je čirý nesmysl. To že dnes tento vůz vnímáme jako příklad podařeného skandinávského designu druhé poloviny 20. století, že s ním jezdí hipstři a je tím pádem cool (autorovo oblíbené slovo), neznamená, že by koncem osmdesátých let představoval alternativu pro německou městskou vyšší střední třídu – nejen kvůli dýchavičnému čtyřválcovému motoru nebo jízdním vlastnostem. Tento krabicovitý dinosaurus se tehdy dosud držel ve výrobě jen díky trvajícímu zájmu amerických a skandinávských důchodců, venkovanů a řemeslníků. Povrchně materialistický bohatý německý epikurejec a macho, kterému automobil slouží i k demonstraci síly, společenského postavení a prestiže, by se musel za takové auto pekelně stydět. Tohle je samozřejmě zcela nepodstatná hloupost, já vím. Nicméně si myslím, že i tento malý a nevinný detail docela dobře ukazuje na nepoctivost a povrchnost.

Pokud se někdy někde objevuje nějaká zajímavá úvaha nebo myšlenka, autor se toho jakoby lekne a dále se k tomu nevrací.

Třeba to tam je odpradávna kontaminovaný,“ pokračoval. „Polsko a tak dále. Třeba se tam ty hrůzy samy generujou. Možná to nějak souvisí s černou magií, s čarodějnictvím… Třeba tam prostě demokracie a kapitalismus nemůžou fungovat. Třeba je v Evropě nějaká přirozená hranice, neviditelná, už někde pod zemí.“

Přitom zejména v druhé části knihy nakousne témata, která by stála za to dále sledovat: O Africe, o doktorech, o špíně a čistotě, o komunikaci na sociálních sítích. Zejména poslednímu tématu asi autor opravdu rozumí. Je zajímavé, že pokud osoby v Zábranského knize začnou komunikovat elektronicky, přestanou působit tak šablonovitě a prkenně, nějak zlidští, dokonce je to místy i vtipné. Mimochodem, humor – kromě výše zmíněných nečetných okamžiků – je pro román charakteristická, jeho téměř chemická absence (tedy směšných míst je tam hodně, ale ta jsou asi nechtěná). Protagonisté souloží, listují pornočasopisy, mudrují a chlastají a berou to – a hlavně sami sebe v těchto situacích – nesmírně vážně. V jejich tvářích vidím takový ten výraz, jako mívají lidé v kavárnách nebo v tramvajích, když sledují displeje a mačkají své telefony, nebo když děti lízají zmrzlinu.

Peter Fendi: Po jídle (1796 – 1842)

Nejhorší to ovšem je na četných místech textu, kde se filosofuje: Psí dobrotu a vlastně i nějakou zásadní odlišnost mezi psy a lidmi by šlo obhájit až ve chvíli, kdy dostaneme důkaz, že nějaký pes vymyslel koncentrační tábor, ale neudělal ho. Potřebujeme důkaz, že existuje pes, který zosnoval promyšlenou trojnásobnou vraždu, načež se z nějakých důvodů zdržel svého jednání. Pak můžeme začít chovat psi (sic) a milovat je.

Ano, společně s nadporučíkem Lukášem ze Švejka si uvědomuju, že i já někdy říkám podobné nesmysle, jen v jiné formě, ani to někdy ne. Je to ale za určitých, snad polehčujících okolností (opilost apod.) a soudného člověka by doufám nikdy ani nenapadlo, aby něco podobného hodil na papír, natož aby to zveřejnil.

Je samozřejmě impozantní, že Zábranský napsal téměř čtyřistastránkový román o ničem. Je sice pravda, že každý z mé generace také dovedl v době maturit vypotit dvacetistránkový sloh o mírové politice Sovětského svazu, o významu Vítězného února a tak podobně. Román je ale přece jen jiná liga. Muselo to stát spoustu času, disciplíny a námahy. Popsat nicotnost současného světa asi bylo autorovým úmyslem. Líčení prázdnoty je ale strašně těžké, to umí málokdo. A Zábranský bohužel, zdá se, není nový Proust ani Čechov nebo Gončarov.

Román mnohem více připomíná třeba díla Davida Černého. Nápad, který by si zasluhoval dejme tomu formu kresleného vtipu, materializuje Černý do monumentální skulptury. Stejně tak Zábranský mohl napsat třeba sérii pěkných novinových článků nebo esejů, zvolil ale jiný, monumentálnější žánr.

Takže zklamání. Ani ten fašismus jsem nikde pořádně nenašel. Dobře, některé osoby se vymezují proti imigrantům, vztahy mezi Němci a Čechy jsou popsány na základě tradiční šablony, ale takovému starému dobrému Miloši Zemanovi to nesahá ani po kotníky.

David Zábranský: Za Alpami. Větrné mlýny 2017

Foto Petr Horčička