Jsou jistá témata ve zpravodajských médiích, která jsou evergreeny, která se periodicky vracejí, která se snad nikdy neomrzí a která zřejmě vždy a s jistotou skýtají obecenstvu potěšení. Vedle zpráv o periodicky se opakujících událostech typu příchodu jara, Vánoc, prázdnin atd., referování o meteorologických jevech jako je sucho, záplavy, nedostatek či přebytek sněhu je takovou látkou bezpochyby rasismus v USA. Není divu, jedná se o motiv, který s sebou obvykle nese oblíbené a atraktivní obrazy brutality, ať už se jedná o násilí policejní, rabování demonstrantů, lynčování a tak podobně. Jestli si správně vzpomínám ze svých dětských let, podoba takového zpravodajství se prakticky nemění. Tehdy, za normalizace jsme sice považovali podobné zprávy za bolševickou propagandu, nicméně už tehdy jsem oceňoval scénografii s hořícími odpadky, auty a celými čtvrtěmi, výrostky házejícími kamením po policii či rabujícími davy. Vůbec, celá ta stísněná, ale dělná atmosféra se mi už tehdy velice líbila. Pravda, outfit či účesy účastníků se za tu dobu několikrát změnily (a několikrát zase vrátily), to je ale asi tak vše, syžet a umělecké ztvárnění zůstávají v podstatě dodnes stejné.

Pod vlivem současných událostí a vzpomínek na dětství mě napadlo zadolovat trochu v historii a hledat, jak se toto téma řešilo a jak se o něm referovalo v dávnější minulosti. No, popravdě řečeno zas tak moc jsem v historii nedoloval. Šel jsem prostě ke knihovně, po chvíli hledání v ní našel svého oblíbeného Tocquevilla a podíval jsem se, jestli o tom něco píše. Jako správný génius mě markýz nezklamal. V brutalitě se sice na rozdíl od masmédií moc nevyžívá, o to více jde trefně k podstatě věci.

Problému soužití ras věnuje v Demokracii v Americe Tocqeville celou kapitolu prvního dílu knihy, podkapitola věnovaná černochům nese slibný název: Postavení, které zaujímá ve Spojených státech černá rasa; nebezpečí pro bělochy vyvolávané její přítomností. Je tedy zřejmé, že se už v první polovině 19. století jednalo o důležité a výbušné téma, sám autor se domnívá, že přítomnost černochů na půdě USA je nejobávanější ze všech zel, která ohrožují budoucnost země. Výše uvedené věty zní zlověstně. Nevyplývají však z autorova rasismu, jak by si mohl snad někdo myslet, nýbrž z jeho nadhledu a nesmlouvavého hledání pravdy a asi i z dobového slovníku. Tocqeville opravdu není rasista ani náznakem a je milým překvapením, že před téměř 200 lety existovali lidé, kteří měli méně rasových předsudků než dnešní průměrný obyvatel naší kotliny.

Je nutné si uvědomit, že v Tocqevillově době bylo v některých státech USA dosud otroctví, takže jeho zoufalý výkřik …nedalo by se říci, že Evropan je ve vztahu k lidem jiných ras tím, čím je sám člověk vůči zvířatům? je plně na místě. Tocqevilla naplňuje hrůzou už jen způsob, jak se černoši do Ameriky dostali. Jen tím, že nedobrovolně stanuli na území USA, se podle něj zbavili všech výsad lidství: Ztratili rázem mateřský jazyk, náboženství, mravy a dokonce i vzpomínku na rodnou zemi, aniž by cokoli získali. Černoch se v této situaci celkem přirozeně pokouší přežít fyzicky i společensky, zkouší se integrovat do společnosti, přizpůsobuje se zálibám svých utlačovatelů, snaží se s nimi splynout, napodobuje je. Marně.

Co se týče rušení otroctví, je podle Tocqevilla zapříčeno v nemalé míře ekonomickými zájmy. Otroctví se už za jeho návštěvy ukazovalo jako zoufale neproduktivní, zejména ve srovnání se státy Severu, kde bylo zrušeno. Brzdou v rušení otroctví byly pochopitelné obavy bělochů: otroky je možné do jisté míry kontrolovat, ale jakmile se stanou svobodnými lidmi, bude jim vadit to, že jsou zbaveni všech možných práv. Začnou vnímat své postavení a nebudou váhat se projevovat nepřátelsky.

Autor je toho názoru, že prosté zrušení otroctví samo o sobě nestačí, pokud se neodstraní předsudek pána, předsudek rasy a předsudek bílého. Dokud se tak nestane, bude černoch předávat svému potomstvu vnější znamení své hanby a vůči bělochovi bude ve vlastní zemi v postavení cizince, a co více, tomuto člověku, který se zrodil v nízkosti,… kterého otroctví přivedlo mezi nás, stěží přiznáváme obecné rysy lidství. V této souvislosti je mimochodem Tocqeville mimořádně skeptický: V cestě tomuto procesu stojí mj. hrdost na původ bílých osadníků, která je navíc hypertrofovaná typicky americkou osobní hrdostí zrozenou z demokratické svobody – v ostrém kontrastu právě s otroctvím.

Autor si všímá v souvislosti soužití ras v Americe několika paradoxů. Rasový předsudek je silnější ve státech, které otroctví zrušily, a nikde není tak silný jako ve státech, kde otroctví nikdy nebylo. Extrémem byl stát Ohio, které pobyt černochů na svém území úplně zakazovalo, otrokářství tam tedy neexistovalo, a přitom rasismus tam  byl vůbec nejsilnější. Nastává absurdní situace, kdy společenské předsudky rostou úměrně s tím, jak se se zlepšuje legální postavení černochů. Ti jsou po svém osvobození zbaveni i té chatrné ochrany, která vyplývala z jejich pevného (i když a priori ponižujícího) postavení ve společnosti. Jsou vydání napospas jak tyranii zákonů, které demokraticky vytvořila většinová bílá populace, tak nesnášenlivosti mravů téže většiny.

Rovněž majetková nerovnost mezi oběma rasami bělochům nevadí: lidé jsou totiž otřeseni nerovností, která existuje uvnitř téže skupiny (národa, třídy, etnika), zatímco nerovnost mezi skupinami jim nevadí. Toho jsme nakonec svědky i v našich končinách: lidé, kteří se pohoršují nad osudy domněle či skutečně nuzných, ale na poměry větší části světa bohatých tuzemských důchodců (svobodných matek, bezdomovců…), jsou naprosto chladní a lhostejní k osudu romských dětí v tzv. sociálně vyloučených lokalitách.

Vážný problém problémem v emancipaci černochů představuje podle Tocquevilla demokracie. Pokud se stane, že se král povznese nad společenské předsudky, může uskutečnit ve své zemi myšlenkový převrat, který odstraní předsudky. Všechen lid však nemůže takto překonat sám sebe, i kdyby k tomu byla dobrá vůle, kterou Tocqeville ovšem v USA v této oblasti neviděl. Podle něj se dá očekávat, že paralelně s tím, jak poroste demokracie a osobní svoboda (bílého) jednotlivce, porostou i rasové předsudky a izolace ras.

To je bystrý postřeh. Něco podobného jsme nakonec mohli pozorovat i v naší historii. Úsilí habsburských panovníků od dob Josefa II. vedlo (přes všechny možné excesy typu hilsneriády) k postupné emancipaci a mimořádným úspěchům Židů na území monarchie snad na všech úrovních – společenské, kulturní, majetkové i intelektuální. Jakmile však císařská milost skončila, tak za dvacet let po rozpadu habsburské říše bylo toto po všech stránkách úspěšné etnikum fyzicky zlikvidováno hnutím, které se dostalo k moci na základě lidové přízně.

Zde ostatně Tocqeville nabízí jistou paralelu s jiným úspěchem demokratického režimu: Španělé za pomoci bezpříkladných ohavností, pokrývajíce se nesmazatelnou hanbou, nedokázali indiánskou rasu vyhladit, dokonce ani zabránit jí, aby se podílela na jejích právech; Američané ze Spojených států dosáhli tohoto dvojího výsledku s úžasnou snadností, klidně, legálně, filantropicky, bez prolévání krve, aniž porušili v očích světa jediný z velkých principů morálky. 

Tocquevillovi se vůbec se zdá, že je to morálka, ona puritánská pietistická etika, která přináší materiální bohatství, umožňuje fungování demokracie a má spoustu dalších výhod, která je tím, co zásadně brání přirozenému soužití a splynutí obou ras. Je nepřehlédnutelné, jak se u Američanů z Jihu, nemluvě o Francouzích či Španělech, příroda ujímá svých práv a nastoluje tak onu prvotní rovnost na biologickém základě, která se pak dále přirozeně rozvíjí. Co s tím ale může dělat Američan ze Severu, kterému jeho kazatelé i zákonodárci nařídili, že může sdílet lože jen a pouze s vlastní manželkou. To by si musel vzít černošku – věc (dodnes) neslýchaná!

Od dob Tocquvillovy návštěvy v Americe už uplynulo téměř 200 let. Otroctví bylo zrušeno, posléze i rasová segregace. Tyranie zákonů, která tvrdě dopadala na barevné obyvatelstvo, zmizela nebo podstatně změkla. Za tu dobu se mnohé změnilo i v životě černochů – už jen to, že minulý president této země byl jedním z nich je dosti výmluvné. Je ale poučné se začíst do Tocqevilla a zjistit, že mnohé společensko-psychologické kořeny rasismu v USA zřejmě zůstávají. Povrchní pozorovatel se nemůže ubránit pocitu, že část černochů za tu dobu ztratila (pokud ji kdy našla) vůli na věci něco měnit. Zabydlela se a našla svou ekologickou niku ve společnosti a přijala status quo. Někteří s rezignací, jiní s jistou hrdostí podobnou té, s kterou žebráci v Saint-Exupéryho Citadelle ukazují své vředy. Tyto postoje samozřejmě ztěžují situaci těch, kteří pracují pro změnu. Nepřehlédnutelné je i to, že rasové problémy vyhovují značné části bílé společnosti, zejména těm na pravé či levé straně politického spektra. V každém případě rasová problematika v USA znovu a znovu připomíná, jak těžké, bolavé a nákladné je napravovat chyby a zločiny minulosti, které se ve své době mohly jevit jako rychlé, účelné a jednoduché řešení.