Demokracie vs. bolševismus, na Hradě i na Chodově

Tři týdny hýbe českou politickou scénou žádost policie o vydání dvou poslanců Parlamentu České republiky k trestnímu stíhání. Vzhledem k tomu, že během funkčního období poslanecké sněmovny se takových žádostí objeví vždy několik, právě tato z pochopitelných důvodů budí dosud největší zájem i vášně.

Na tomto konkrétním případě lze dobře dokumentovat proměnu politické kultury i společenského vědomí vztahující se k zásadní otázce vnímání legitimity a hodnot současného demokratického a ústavního zřízení vůbec.

Titulní strana Münchner Illustrierte Presse z 16. července 1933. Společnost se očišťuje, první vězni zaplňují koncentrační tábor Dachau. Foto P. Mach

Pro liberální demokracii je typická dělba politické moci a institucionální charakter státu. Dělba moci spočívá v oddělení legislativy, exekutivy a justice a v jejich vzájemné nezávislosti, neslučitelnosti a rovnováze. Tato struktura vlády znemožňuje, aby se státní moc soustředila v rukou jednotlivců či skupin. Zajišťuje také charakter právního státu, tedy podřízení státní moci právnímu řádu. Na výkon exekutivy dohlíží nezávislá justice, stát tak jedná nejen v souladu s právem, ale je zároveň garantem spravedlnosti. Zajištění výkonu práva je jednou z nejzákladnějších rolí státních institucí. Proto se také často říká, že demokracie je tak silná, nakolik jsou silné či nezávislé její instituce.

Institut poslanecké imunity v takovém rámci je zřejmý. Má bránit svobodné jednání poslance a výkon jeho mandátu podle nejlepšího vědomí a svědomí, aniž by se mohl či musel obávat postihnutelnosti takového jednání. Samozřejmě se vztahuje pouze k výkonu jeho mandátu, nejčastěji tak pouze na půdě parlamentu. Na jednání nevztahující se k výkonu mandátu se imunita nemá důvod vztahovat, proto poslanci své kolegy k trestnímu stíhání běžně vydávají.

Jistě není obvyklé, aby se taková situace týkala rádoby příštího premiéra České republiky, a proto také ve zvýšené míře pozorujeme právě útoky na instituce, které mají výkon práva v popisu práce.

U osoby, které se to týká, je to snad pochopitelné, byť poslanec, který ctí právo a ještě lépe má i čisté svědomí své kolegy sám požádá o vydání, aby se mohl očistit, i za předpokladu, že stín různých podezření politické kariéře právě neprospívá. Je ovšem více než na pováženou, když práci policie či dozorujícího státního zastupitelství zpochybňuje resortní ministr nebo dokonce nejvyšší ústavní činitel země. Tento hon na nezávislost institucí, jejich zpochybňování a delegitimizace nesvědčí o jejich demokratickém smýšlení ani o povědomí nějaké zodpovědnosti vůči celku, v případě funkce prezidenta zvlášť pak o zodpovědnosti vůči všem obyvatelům České republiky. Prezident by měl být první, kdo jde příkladem v dodržování dikce zákonů a soudních rozhodnutí, bohužel je naopak prvním, kdo je zpochybňuje či ignoruje (viz prověrka kancléře Mynáře nebo kauza Peroutka). Dle jeho výkladu mu to totiž na rozdíl od zbytku občanů ústava umožňuje, čímž definici právního státu obrací na ruby. Bohužel není sám.

Hypotézu zlovůle policie či politického pozadí policejní žádosti živí všichni ministři ANO a namnoze i jiní poslanci. Množství osob ve veřejných funkcích, které mají selektivní či čistě oportunistické právní vnímání, je na rádoby standardní demokratickou zemi skutečně zarážející. Přitom právě na respektu k justici nebo dalším státním institucím se ukazuje skutečná pevnost demokracie nebo rozdíl mezi ní a zemí nedemokratickou. Mnozí čeští politici zkrátka v právním státě a nezávislosti justice nevidí něco, co stojí za obranu. Jinými slovy nás navádí do nové éry bezpráví oháněje se podporou voličů, kteří budou přes palubu hozeni první, pokud dojde na zhmotnění některých jejich vizí.

Pokud má česká demokracie nějakou slabinu, jsou to právě neustávající útoky na postavení a funkci státních institucí, dokonce z nejvyšších míst. Mají-li mít občané povědomí, že se těší právní jistotě a nezávislému výkonu spravedlnosti, měli by jít státní představitelé příkladem a nikoli selektivně, ale úzkostlivě dodržovat dohodnuté formální postupy. Místo toho nám ovšem předkládají jakousi „pravdu“, ve jménu které lze formální postupy nejen ignorovat, ale dokonce to má být záhodno. Takový způsob myšlení je antidemokratický a v principu bolševický.

V dojemné symbióze se prezidentovi společně s hnutím ANO podařilo pro zpochybnění legitimity demokratického zřízení a zaručovaných právních jistot udělat více, než armádám „proruských“ trollů dohromady.