U příležitosti kulatého výročí stále neobjasněné smrti Jana Masaryka byl Masaryk v mnoha připomínkách označován, často novinářskou zkratkou, za demokrata. Přitom málokomu přišlo divné či zvláštní, že právě jeho setrvání ve vládě v únoru 1948 pomáhalo komunistům jejich převrat legitimizovat.

Jak moc, o tom svědčí projev Rudolfa Slánského pouhý den po Masarykově smrti v Ústavodárném shromáždění: „Těsná součinnost s tragicky zesnulým Janem Masarykem v kritických dnech byla pro nás ještě jedním potvrzením, že jsme nehájili jen nějaké úzké, stranické zájmy, nýbrž že jsme hájili skutečné zájmy národa a republiky proti nebezpečí rozvratu a zkázy.“ I když ještě nebyla provedena ani pitva, komunisté hovořili o jasné sebevraždě a oběti „pomluv zahraniční reakce“. Pro ně svou roli Masaryk již dohrál.

Pojďme se tedy blíže podívat, jakým „demokratem“ skutečně byl. Masaryk se stal ministrem zahraničí hned v první poválečně vládě Národní fronty Zdeňka Fierlingera coby nestraník, a tak tomu zůstalo i ve všech následujících vládách až do jeho smrti. Reálpolitikou všech vlád „třetí republiky“ byla orientace či alespoň vstřícnost vůči Sovětskému svazu. Masaryk se tomu umně přizpůsobil a snad kromě známého výroku kvůli důraznému přání Sovětů, aby se Československo neúčastnilo Marshallova plánu (Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.) není známa jeho jiná opozice vůči této orientaci. Navíc pokud je výrok pravdivý, Masaryk z něj pro sebe žádné důsledky nevyvodil. Sovětský svaz byl brán za jednu z vítězných mocností II. sv. války, která přispěla velkou měrou k osvobození Československa, a která ať by byla jakákoli, se svým vystoupením ve válce legitimizovala a zároveň se stala jedním z nejvýznamnějších světových aktérů. Rozdíl mezi komunisty a demokraty spočíval v tom, že ti druzí věřili na možnost mírové koexistence za současného udržení vnitřní nezávislosti a vnější suverenity. O to ovšem komunistům vůbec nešlo, což v únoru 1948 muselo být jasné naprosto každému. A stejně tak Masarykovi muselo být zřejmé, komu svým postupem  během únorové krize nejlépe slouží. Protože na rozdíl od jiných straníků či nestraníků nebyl ani komunisty nastrčenou figurou, stal se tak osobou vpravdě tragickou.

Při studiu jeho vystupování v únoru 1948 se občas zmiňuje, že bylo podmíněno přísahou věrnosti prezidentu Benešovi, kterou měl dát svému otci krátce před jeho smrtí. Tento motiv je zajímavý v tom, že kdyby tomu tak bylo, Masaryk skutečně mohl být vmanévrován do pro něj neřešitelné situace. Beneš totiž od počátku krize trval na sestavení vlády za účasti všech stávajících stran, a teprve po mobilizačních akcích komunistů (ustavení Lidových milicí, Akčních výborů a jiných nelegálních akcí, např. prohledávání sídel opozičních stran skrz jimi ovládanou Bezpečnost, zatýkání oponentů ad.) a vyhrožování zásahem sovětské ozbrojené moci Gottwaldovi vyhověl. Masaryk tak zpočátku mohl doufat, že Beneš má plán, který ovšem podcenil vůli komunistů chopit se moci, anebo ho neměl, a zapomněl o tom Masarykovi říct.

Že tomu tak bylo není jisté. Každopádně to, co ze strany Jana Masaryka následovalo po únoru, je smutné a výmluvné zároveň. Dělal přesně to, co od něj komunisté očekávali, stafáž v legitimizaci jejich převratu. Tak např. 28. února se účastnil přehlídky Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti na Staroměstském náměstí, téhož dne promluvil i k důstojníkům a generálům na Vysoké škole válečné. 1. března se zúčastnil manifestace rolnických komisí na Václavském náměstí, 4. března vystoupil v Ústředním domě armády, opět před důstojníky, 6. března 1948 se účastnil přehlídky milicí a policie na Staroměstském náměstí, 7. března 1948 se zúčastnil přehlídky Sokolů opět na Staroměstském náměstí, poté oslav narození svého otce a oslav Bitvy u Bachmače za první a u Sokolova za druhé sv. války. Večer ještě stihl dojet k hrobu svého otce do Lán, z čehož komunisté s drzostí sobě vlastní dovozovali, že jsou následovníky jeho otce, 8. března byl na vzpomínkovém večeru Národního divadla. Ne na všech shromážděních byl řečníkem, ale na mnoha ano. A z jedné z nich konané 4. března v kině Bajkal na Vítězném náměstí v Praze pro důstojníky armády se díky Františkovi Masaříkovi, tehdy podplukovníkovi justice na Ministerstvu národní obrany, dochoval nikoli doslovný, ale přesto unikátní záznam Masarykových slov.

V rozhovoru s dopisovatelem pařížských novin L‘Ordre André Simonem (popraveném později v procesu s Rudolfem Slánským) z 1. března 1948 Masaryk prohlásil, že jde s lidem a že bez komunistů vládnout nelze.

Tuto tezi potvrzuje ve svých zápiscích i Masařík: „Co bych vám řekl: Máme novou situaci, zůstaňte vždy s lidem. Jde o to, aby byl zachován klid. Snad se stane tu a tam chyba, ale kdopak někdy nějakou neudělá.“ Mluví takto přesvědčený demokrat? Tento bianco šek by ani Slánský s Gottwaldem, zaklínaje se „lidem“ coby svým rukojmím, nenapsali Masarykovi lépe.

Co to znamenalo „nejít s lidem“ pocítil například okamžitě šéfredaktor Svobodného slova Ferdinand Peroutka. Protože se „svým protilidovým postojem pokusil rozložit jednotu národa a jeho pracujících příslušníků a zmařit tak klidný demokratický vývoj k socialismu“, byl okamžitě po únoru vyhozen. Protože byl vnímavý a předvídavý zároveň, stihl si zachránit život emigrací.

Když o pět let později bratrům Mašínům spolu s Václavem Švédou, Milanem Paumerem a Zbyňkem Janatou těch zločinů eufemisticky označované za chyby již přijde příliš, vezmou výzvu komunistů k třídnímu boji doslova. Dnes je jim vyčítáno, že se komunistům nechtěli postavit sněhovými koulemi. Asi jako ta většina zhusta bezejmenných, co zemřela ve vazbě, v uranových dolech nebo na popravišti.

V Masaříkových zápiscích Masaryk pokračoval: „A kdyby se někdy Němci zase vzchopili, tak odboj znovu, pro to budu. Ale proti vlastním lidem, krev proti krvi, …, nikdy.“ Dle Masaryka tak „vlastní lidé“ nemohli ohrožovat republiku, dopouštět se nepravostí ani zločinů a ani být agenty cizích mocností. Co pochází z domácího lůna, musí být vždy „nedotknutelné“ či „ dobré“. Krevní pouto smývá vinu.

Od skutečného demokrata by bylo spíše čekat obhajobu člověka coby svobodné a odpovědné bytosti, nikoli kapitulaci na jakékoli nároky na dobrou a spravedlivou vládu, které sám byl účasten. Převedeno do praxe by pak ani nemohlo být vyčítáno Němcům, že dovolili vyrůst nacistům a pochopitelně by pak ani nebylo zapotřebí žádné denacifikace.

Masaryk byl známý svým nenuceným, často žoviálním projevem, a ani důstojníky v kině Bajkal nezklamal. I když budeme myslet na dobový kontext, některé věty jakoby přesto svou infantilností a degradací vypadly z úst současného prezidenta: „Němečtí rytíři, to byli zvěrozvěsti, my jsme měli věrozvěsti. Ti němečtí rytíři byli neslušní, náš Cyril a Metoděj byli slušní.“

Masaryk přesto nebyl žádný Fierlinger ani „nestraník“ Svoboda. V příkrém rozporu s komunistickou „ústavně čistou“ interpretací zároveň prohlásil, že „se stal státní převrat a nedošlo přitom k bojům“. V době masových zatýkání a čistek to bylo něco jako šimrat hada bosou nohou.

V projevu se dotkl i mezinárodního postavení či ukotvení Československa. Navázal na utopické snění Ripky, Černého a dalších o nevyhnutelné demokratizaci nového protektora ČSR Sovětského svazu, o „československé cestě k socialismu“ či „mostu mezi východem a západem“.

Masaryk rozhodně nebyl jediný pohybující se v tomto úzu, ale jakoby osoba řečníka a čas jeho projevu místo ideje „mostu“ naopak definitivně potvrdil mentální rozchod Čechů (Čechoslováků) s geopolitickou přináležitostí k Západu, civilizačnímu okruhu, jehož jsme dosud byli součástí i aktérem.

V tomto duchu pronesl poznámku, že „SSSR se bez nás obejde, ale my bez něho ne“. Nová doba si žádala i nový jazyk. Jinými slovy chtěl možná říci, že noví páni jsou zcela závislí na vůli SSSR. S odstupem času to nemusela být zcela nutná podmínka, jak ukazuje příklad Jugoslávie, která se již o dva roky později ještě stihne zapojit do účasti na Marshallově plánu.

Máme-li nahlédnout do skutečného Masarykova smýšlení, bylo by zajímavé seznámit se také s projevem, který si chystal právě osudného večera z 9. na 10. března, se kterým chtěl vystoupit na prvním zasedání Ústavodárného shromáždění po únorovém puči, a na kterém měla být představena doplněná Gottwaldova vláda. Podle všeho se jeho koncept nezachoval a hlavně ani nenalezl. Jestliže se však podle věrohodných informací zároveň chystal k emigraci do Londýna, těžko dovozovat, že by volil čelní střet s novou totalitou a ohrozil tak svůj plán. Byť jisté není nic.

Na otázku, zda byl Jan Masaryk skutečný demokrat, možná nejlépe odpověděl Ferdinand Peroutka, když se chtěl vypořádat s tehdejší rolí Edvarda Beneše: „Demokratická víra ani na okamžik nevyhasla v jeho srdci ani se nezkalila v jeho mozku. Jestliže však budeme souzeni podle svých činů, pak stejně není pochyby, že Edvard Beneš potvrdil komunistický uchvatitelský akt v únoru 1948. Neučinil nic, aby odhalil jeho násilnost.“

O Masarykovi lze bez uzardění říci totéž. A nesjpíše i o mnoha politicích současnosti.

Babylon, č. 1/XXVII, 16. dubna 2018, s. 3