Víc než týden po smrti Fidela Castra ovládá Kubu naprostá apatie. Vše začalo mdlým oznámením Raúla Castra, že nejvyšší vůdce zemřel, vyhlásil devět dnů smutku, zakázal pít alkohol a vyzval Kubánce, aby přišli na náměstí Revoluce podepsat archy, že podporují komunismus. Pak šlo vše podle plánu, přijely delegace a zase odjely. Urnu vezli vojáci přes celou Kubu z Havany do Santiaga a ukazovali ji zvědavcům. V jednu chvíli se terénní auto s urnou rozbilo a museli ho tlačit. V televizi se objevila plačící žena, která zřejmě pod vlivem santeríe říkala, že si měla smrt raději odnést ji než Velitele.

Den před pohřbem Raúl oznámil, že podle přání jeho bratra nevztyčí žádný pomník a nebudou se po něm pojmenovávat náměstí, ulice, nemocnice, školy a další veřejné budovy.

Je téměř vyloučené, že by komunisté byli Fidelovou smrtí zaskočeni. Připravovali se na tento okamžik přinejmenším od roku 2006, kdy měl comandante střevní krvácení. Tehdy Raúl vyhlásil armádní pohotovost a freneticky instaloval do klíčových funkcí své nejvěrnější. Dnes se chová odtažitě, jakoby se na ten okamžik nejen připravoval, ale taky tak trochu těšil.

Fidel až do smrti, i v době, kdy už byl senilní, střežil všechny Raúlovy kroky. Mladší bratr nemohl bez schválení udělat vůbec nic, na což byl ale ostatně celý život zvyklý. Fidelův hysterický hněv na jeho hlavu dopadl mnohokrát, někdy kvůli důležitým věcem, které Raúl podle staršího bratra zbabral (například smlouva o rozmístění jaderných zbraní se SSSR), někdy kvůli banalitám (Fidelovi se nelíbilo, že Raúl protěžuje své příbuzné). Ve Španělsku nyní vychází svědectví novináře Enriqueho Menesese, podle nějž chtěl Fidel kdysi nechat Raúla dokonce zastřelit.

Španělský reportér Enrique Meneses pobýval v zimě roku 1958 v hlavním stanu revolucionářů v horách Sierra Maestra. Napsal o tom dvě knihy, ta první pod názvem Fidel Castro: Partia y muerte vyšla již v šedesátých letech. Měl ale v šuplíku ještě jednu pasáž, kterou do knihy nezahrnul a nakladatele pověřil, že smí vyjít až po Castrově smrti, které se sám Meneses nedožil, zemřel v roce 2013. A v té právě vypráví o tomto konfliktu mezi sourozenci.

„Až sem dorazí, tak ho zastřelím. Mě do prdele nezajímá, že je to bratr. Prostě ho zastřelím,“ křičel podle Menesese Fidel Castro v partyzánském ležení. Šlo o to, že Raúl Castro v té době velel druhé frontě v Sierra Cristal a s Che Guevarou si posílali dopisy, kde čile teoretizovali o marxismu a o tom, jak by se dal na Kubě uvést do praxe. Jeden z dopisů zadržela Batistova policie a hned ho zveřejnila. To pro partyzány znamenalo z propagandistického hlediska obrovský malér, protože tehdy dostávali masivní materiální a vojenskou pomoc od protibatistovského městského odboje, který byl převážně nekomunistický, a vzhledem k někdejšímu účelovému spojenectví Batisty s komunisty byl i částečně antikomunistický.

Podle Menesese za Fidelovým hněvem ale nebyl jen strategický kalkul. Prý pak křičel na Raúla: „Nesnáším americkej imperialismus stejně jako ten sovětskej. Nenasazuju tady krk v boji proti jedné diktatuře, abych pak zaplul do druhé.“

Menesesova kniha doplněná o toto svědectví vychází ve Španělsku (Ediciones del Viento) den po Fidelově pohřbu. Jen si nejsem jistý, jestli to není spíš literatura, i když se Fidel distancoval od komunismu ještě několikrát a na bratra křičel také velmi často. Důvody, proč Meneses nechtěl, aby kniha vyšla před Fidelovou smrtí, nejsou zatím známé.

Po Fidelově smrti promluvila i jeho sestra Juanita Castrová, která stála na počátku šedesátých let po boku svých bratrů, později se s jejich revolucí ideově zcela rozešla a emigrovala do USA. Odmítla přijet na pohřeb na Kubu, ačkoliv prý bratrovu smrt prožívá s jistým smutkem. Když se jí ptala televizní reportérka, jaká je její vzpomínka na poslední setkání s Fidelem před mnoha lety, řekla, že ty vzpomínky jsou dost nepříjemné.

Nedělní pohřeb Fidela Castra se konal bez novinářů a veřejnosti, jen v kruhu rodiny a vládních politiků.  Smrt vůdce, který doprovázel životy starší a střední generace Kubánců takřka na každém kroku, nechala zcela apatickou i většinu společnosti. Je to trochu zarážející, protože celých dvacet let všichni spojovali změny režimu právě s jeho smrtí a mluvilo se i o tom, že až Fidel umře, vypuknou nepokoje. Bezprostředně po jeho smrti se uchytil vtip:

„Už jsi slyšel to s Fidelem?“

„S jakým Fidelem?“

Když se Gorki Águila, frontman skupiny Porno para Ricardo, vracel ten den, co zemřel Fidel Castro, autobusem domů do Havany, začal na celý autobus křičet: „Konečně je po něm, jdeme slavit.“ Očekával, že ho tak jako mnohokrát v minulosti pár lidí opatrně podpoří a další se s ním začnou hádat, napadat ho, volat fízly etc. Ale tentokrát nic. Všichni v autobuse se tvářili, že se jich smrt velkého revolucionáře absolutně netýká. Už ani na Kubě to není, co to bývalo.