Hojda hojda, povzbuzuje své kolegy opričníky Vladimir Sorokin ve svém románu Den opričníka. A ti mu sborově odpovídají hojda, hojda, hojda, třese se na vyvraždění rodiny v nemilost upadnuvšího pána, zprznění jeho ženy a převýchovu jeho dětí v dobré Rusy. Den opričníka je považovaný za dystopický antiutopický román, umístěný do nedaleké budoucnosti, kdy se Rusko po blíže nespecifikované katastrofě navrací k mýtům minulosti, konkrétně do barbarských dob Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy, opričniny.

Zatímco dílo bylo vnímáno jako přehnaná nadsázka, satira a sci-fi zároveň, jako varování před izolacionismem a barbarstvím (Rusko je v Sorokinovi odděleno od světa velkou zdí, skrz které trčí pouze trubky na naftu a plyn, jediný exportní artikl umožňující novému carovi udržovat moc), stejný slovník, jakýsi mix jazyka 16. století pomíchaný s novodobými reáliemi, používají ale i současní ruští představitelé exekutivy nebo establishmentu. Ono „gojda, gojda“, které do češtiny jako „hojda“ přeložil vynikající Libor Dvořák, použil například Ivan Ochlobystin, herec a režisér, během mítinku na oslavu anexe dalších ukrajinských území na Rudém náměstí. Doslova řekl: “Existuje takové staré ruské zvolání gojda, které znamená výzvu k okamžité akci. Jak nám dnes chybí takové pokřiky! Gojda, bratři a sestry! Třes se starý světe! Jsi zbaven skutečné krásy! Pravé víry! Opravdové moudrosti! Třes se světe, kterému vládnou šílenci, zvrhlíci, satanisté! Boj se, my nastupujeme! Gojda! Gojda!“ V podstatě celý jeho projev si Sorokin může zkopírovat do jakékoli budoucí knihy, která bude ovšem pohříchu vnímána opět jako dystopie. Samozřejmě nelze vyvozovat závěry z projevu jednoho poblouzněného šílence, podobné projevy zaznívají ovšem i z úst jiných. Podle spisovatele Zachara Prilepina (kterému v češtině vyšel soubor povídek Botky plné horké vodky) je třeba obyvatele Ukrajiny okupovat, protože jinak je nelze přivést k rozumu (tedy zřeknout se své státnosti).

Děkan politologické fakulty Moskevské univerzity Andrej Sidorov prohlásil, že by se Rusko mělo odstřihnout od Evropy a Evropu naopak nechat vymrznout a vyhladovět. Ukrajincům samozřejmě upírá nárok na existenci, protože jednoduše neexistují. Akademik na svém místě. Ale ve skutečnosti jen možná podobně sofistikovaně tvrdí vlastně to samé, co prezident Putin, ministr zahraničí Lavrov, členové bezpečnostní rady a další představitelé režimu. V posledku odhlédnuto od všeho slovního balastu a rétoriky vykazují současní ruští představitelé všechny znaky jakési novodobé revoluční avantgardy, ruského nacionálně-pseudonáboženského fašismu, předvoje nové revoluce. Cílem je obnova impéria. Za tím účelem je třeba odhodit všechno harampádí, jako mezinárodní řád, vztahy, pravidla, stabilitu, a nakonec i životy, mnoho životů. Věrohodná revoluce se nemůže spokojit pouze s vlastním novým jazykem, ale je potřeba ji podpořit i novými, dosud nepoznanými činy. A ani na tomto poli Rusko nezaostává. Je možné považovat za precedent, s jakou vehemencí a frekvencí nám diktatura hrozí jaderným úderem. Kolikrát zmiňuje třetí světovou válku. Neznáme případ, aby jaderná velmoc za vrchního velitele svých ozbrojených sil jmenovala dvakrát odsouzeného a vězněného zločince. A v posledku nemá precedent ani jednoznačné odsouzení nové ruské anexe ukrajinského území ve Valném shromáždění OSN, kdy s Ruskem hlasovaly jen čtyři další země. Výjimečný příklad mezinárodního společenství postavit se na obranu Charty OSN. Z postsovětských zemí, které měly být přirozenou součástí impéria, hlasovalo s Moskvou jen Bělorusko. O jeho podřízenosti Moskvě není třeba se rozepisovat. Příklad Běloruska ale hezky ukazuje na rozdíl chápání svrchovanosti v představách Moskvy a zbytku světa.

Z toho všeho se dá usuzovat, že jazyk nacistického Německa v ruském éteru není náhodou, není ani hrou, jak si např. udržet moc a prebendy, a není ani jakousi „logickou“ jazykovou eskalací mající sloužit mobilizaci mas a poslušnému se dostavování k odvodním komisím. Mnohem spíše je nechtěným důsledkem nekonečných lží a výmyslů, které zpočátku skutečně měly za cíl pouze legitimizovat moc Putina a jeho kliky. Důvodem k rozpoutání nové války tak mohla být snadno jen klesající Putinova popularita v sociologických výzkumech.

Dnes se už asi málokdo pozastaví nad tím, že v hlavním vysílacím čase ruské televize se otevřeně adoruje násilí nebo zcela vážně spekuluje o vyhlazení Velké Británie z povrchu země. Vedla k tomu ale dlouhá cesta, která by nebyla možná bez lží, manipulací a falšování. To všechno sloužilo k tomu, aby se Rusko mentálně a institucionálně izolovalo od světa. Režimu se to hodilo, a aby byl úspěšný, musel dosáhnout i izolace informační. Z neziskových organizací se stali „zahraniční agenti“, z facebooku nebo instagramu pro změnu „extremistické organizace“. O představitelích Ruska se dnes traduje, že lžou ještě dříve, než otevřou ústa.

Memorial, nejstarší a nejvýznamnější lidskoprávní organizace v Rusku dostala letos Nobelovu cenu za mír ve stejný den, v který jí moskevský soud vyvlastnil její budovu. To nevymyslel ani Sorokin. Činnost Memorialu byla zakázána již o rok dříve. Zglajchšaltována byla média, justice, občanská společnost, zglajchšaltován byl politický stranický systém a parlament. Pronásleduje, popřípadě se vraždí opozice, polemika s režimem nebo armádou se stala trestným činem. V důsledku se tak dosáhlo stavu, že Rusové pravdu nejen neznají, ale znát ji ani nechtějí. Museli by tím odmítnout vše, co je nyní obklopuje, vše, v čem žijí a pohybují se, vše, co nazývají vlastí a domovem. K tomu je připraven málokdo. Někdo by musel pojmenovat a odsoudit současné zločiny. Ale jak, když nedošlo ani na ty minulé?

Rostoucí represi dovnitř doprovázely agresivní výboje v zahraničí. V roce 2008 válka s Gruzií, v roce 2014 první útok na Ukrajinu, anexe Krymu a vytvoření „lidových republik“. Jen pouhý zábor Krymu uvrhl Ukrajinu do takřka nemožného postavení se moci vojensky bránit. Pak zásah v Sýrii, kde si Rusové vyzkoušeli úspěšný vojenský postup skrz decimaci civilní infrastruktury. Kontinuální růst imperialismu, barbarství a pohrdání životy. Chabá reakce západu ale i světového společenství vůbec vládnoucí kliku utvrdila ve správnosti nastolené cesty. Putin zkrátka neviděl žádnou překážku nebo důvod, proč nezaútočit na Ukrajinu. Nyní ale zase nevidí žádnou jinou cestu než v útoku pokračovat. Tedy mobilizace, ničení civilní infrastruktury, výhružky. Rusko už nemá žádné dobré východisko, jak vycouvat z vlastní války. Zemi čeká fiasko, jehož podoba sice není zřejmá, ale bude také špatná.

V takových chvílích se uplatnění náboženského jazyka přímo nabízí. Rusko se v něm samo označuje za svatý národ pověřený ochranou křesťanských hodnot. Válku proti Ukrajině vykresluje jako civilizační válku proti „zkaženému Západu“. Když se tak úplně nedaří, přerůstá snadno do apokalyptického střetu mezi „dobrem a zlem“, poslední bitvy za „ruskou duši“, popřípadě ve „svatou válku“ světlonošů vyšší pravoslavné civilizace proti „satanským temnotám“ západu. Pak ani nemusí být těžké podlehnout bludu vyvolenosti nebo nadřazenosti. Když jsem byl v Moskvě, místní známí mi vysvětlovali, že Rusko má ropu a plyn nikoli náhodou, ale protože tak chtěl bůh.

Člověk se v té ruské vizi fantazii představ, snění, blouznění, předurčenosti a absurdních motivů lehce ztratí. Vizionáři apokalypsy mají pré, ruské vedení války má však i mnohé prvky racionality, byť také jakkoli zločinné. S vizionáři apokalypsy přitom není v konfliktu, spíše se skvěle doplňuje. Nakonec i racionalita je vedena čistě mocenskými zájmy. Rusifikace, deportace Ukrajinců z okupovaných území, únosy dětí, nucená mobilizace okupovaných Ukrajinců a všech národnostních menšin, to vše má napomoci ruské hegemonii a jejím neradostným demografickým vyhlídkám. Rusko jako poslední koloniální velmoc uplatňuje striktně rasistický postup. Celé to pozorně sledují diktátoři celého světa a čekají, zda a jak se nový ruský „neřád“ nakonec prosadí a zda i oni mohou beztrestně zpochybňovat libovolné normy lidského soužití a hranice jakékoli země.

Rusko vede válku za utvrzení statusu velmoci nejen na úkor nezávislosti a suverenity Ukrajiny, ale také mezinárodního práva a světové, nebo minimálně euroatlantické bezpečnosti. Západ zatím přistoupil na model opotřebovávací války, ať již z nutnosti nebo neochoty se angažovat více. Je to velmi nejistý způsob, jak zajistit své vlastní zájmy, tedy bezpečnost, předvídatelnost, stabilitu a řád ustanovený po 2. sv. válce. Nebezpečí nečíhá jen na ukrajinském bojišti, ale především doma. Vedlejším důsledkem války je globální recese, výrazný růst životních nákladů, růst chudoby a obnovené nebezpečí hladomoru. To vše je samozřejmě živná půda k růstu frustrace ve společnosti, nárůstu extremismu, demonstrací a protidemokratických sil. A i přes nezměrné oběti Ukrajinců je to také riskantní strategie k tomu, aby se podařilo udržet Ukrajinu jako nezávislý životaschopný stát. Vojensky sice může obstát, ale ekonomicky je na hraně imploze. Daňové příjmy a export se zhroutily, miliony lidí jsou na útěku, klíčová infrastruktura je ničena každý den. Kromě vojenské pomoci je tak potřebná i pomoc hospodářská a ekonomická. Je to cena za naši pohodlnost a nerozhodnost. Rozpad jednoty západní podpory a její snížení je poslední žolík, na kterého Putin sází. S ohledem na blížící se zimu to nemusí být slabá karta.

Je třeba uznat, že neexistuje žádná „bezriziková“ strategie. Ale již nyní je např. také zřejmé, že budoucí mírové uspořádání na Ukrajině musí garantovat buď koalice ochotných zemí nebo státy Severoatlantické aliance. Tlak nejsilnější světové vojenské aliance je také paradoxně možností, která by Putinovi umožnila přestat válku eskalovat a s ohledem na budoucnost Ruské federace to prezentovat jako „státnický čin“. I když to zní jako pohádka, Sorokinovy dystopie by se tak opět mohly vrátit tam, kam patří, na stránky beletrie. Podle dnešního ruského narativu Ukrajina jako státní útvar neexistuje. Nebezpečí, že Kreml se z vojenského neúspěchu oklepe a opět napadne svého souseda, sice nezmizí, ale již zítra může tvrdit cokoli jiného.

Babylon, č. 3/XXXI, 24. října 2022, s. 3.