„Demokracie rozkvétá byť s kosmetickou vadou/ Ti, kteří kradli po léta dnes dvojnásobně kradou … Demokracie dozrává do žaludečních vředů/ bez poctivosti, bez práva a hlavně bez ohledů,“ zpíval počátkem devadesátých let Karel Kryl v písni „Demokracie“. Neodpustil si v ní dokonce ani verš: „Farář nám slíbil nebesa a čeká na majetky/My nakrmíme forbesa za dvě či za tři pětky.“ Jeho tvorba i názory z té doby u jeho dosavadních fanoušků narazily, a to z důvodů uměleckých i politických.

Umělecky patří Krylovy písně pranýřující počátky zdejší transformace, diplomaticky vyjádřeno, k té horší polovině jeho tvorby – jde zpravidla o prvoplánovou satiru, lépe či hůře zrýmovanou, nic víc. Údajně měla původ i ve zpěvákově zahořklosti z toho, že se mu po listopadu nedostalo takového postavení, jaké očekával, což je motiv sice přízemní, leč u mnoha lidí právě tyto motivy roztáčejí soukolí tvorby jejich názorů.

Před listopadem 1989 Kryla poslouchali většinou lidé, kteří pád komunismu jednoznačně přivítali a nehodlali svůj prvotní optimismus korigovat kvůli jevům, vnímaným tehdy spíše jako nutné porodní bolesti nového zřízení. Nikoliv náhodou se proto Karel Kryl spřátelil s Milošem Zemanem, jenž jeho tvorbu a’la „Demokracie rozkvétá“ či jeho odkaz později využíval i ve volební kampani. Do Zemanova obrazu spálené země, rozkradené vládou zlodějů a tunelářů, se náramně hodila.

Paradoxně, publikum Miloše Zemana rozhodně netvořili a netvoří Krylovi skalní fanoušci. Ostatně, Kryl měl vůbec docela smůlu na ty, kteří se k němu po roce 1989 aktivně hlásili – za všechny jmenujme Daniela Landu.

Střední třída začala mít na popěvky v Krylově polistopadovém stylu naladěné uši až v posledních letech, když se objevili noví trubadúři těchto idejí – například Tomáš Klus, jenž se ke Krylovi otevřeně hlásí. A jeho stylizace coby „nového Kryla“ je vlastně oprávněná, leč zároveň omezená. Platí totiž jen pro onoho upadlejšího Kryla z devadesátých let, byť jeho reinkarnace v Klusově kůži nesporně působí chytlavěji. Politicky pak tyto noty asi nejlépe rozehrálo duo Babiš – Stropnický, jejichž grupa jménem ANO na ně dokázala ulovit rozladěné pravicové voliče.

V devadesátých letech se asi kradlo více než dnes, ale politika je především zápasem o interpretaci dění. Samozřejmě, proměny kulturně-politického vkusu hodně souvisejí též s generační obměnou, ale stejně, ostrakizace Kryla v devadesátých letech a obliba Kluse či marketingových stran s jednoduchými hesly jako „makáme“ nebo „bude líp“ o dvacet let později o něčem vypovídají. Ale o čem vlastně? O úpadku vkusu? O zpovrchnění společnosti? Nebo o tom, že každá sociální vrstva vyžaduje k přijetí určitých sdělení vhodnou formu a obal – že někdo zkrátka přijme příběh o spálené zemi od Zemana, kdežto jiný na to potřebuje až Kluse nebo Babiše? Nesporně i o těchto skutečnostech, ale nejen o nich.

Česká společnost na počátku devadesátých let logicky čekala, že „bude líp“, přičemž líp mělo být hlavně v ekonomickém smyslu. Naplnění snu měli zařídit Václav Klaus a Viktor Kožený. Když selhali, lidé se chytali jiných obchodníků s iluzemi. Časem však tento koloběh nadějí a zklamání začal nabírat čím dál znatelnější rysy kritiky systému a politických stran.

„Existence mnoha stran stupňuje boj o moc, což vede ke zničení jakýchkoli plánů sloužících společnosti. A navíc mohou být strany kupovány nebo podpláceny zevnitř nebo zvenčí. Hra stran je podvodnou fraškou založenou na klamné formě demokracie, mající mocenský, sobecký obsah, založený na manévrech, tricích a politické hře…“ – tak zhruba hodnotí politické strany česká veřejnost. Sice si o to říkaly celých dvacet let, ale problém vězí i v něčem jiném. Autorem citovaných slov totiž není ani Andrej Babiš, ani Slávek Popelka, ani Tomáš Klus, ani Karel Kryl, ani Tomio Okamura, ale napsal je… Muammar Kaddáfí, v teorii své Zelené knihy plamenný obhájce přímé vlády lidu, v praxi normální autokrat.

Právě kritika zastupitelské demokracie, zčásti jistě oprávněná, leč nepromyšlená a povrchní, vyvolaná deziluzí z politického vývoje, ale třeba též pudovým strachem z vyhazovu z práce, jež financuje rodinnou hypotéku, může nejsnáze dopomoci k instalaci autoritářské vlády. Většině lidí se totiž, podobně jako Karlu Krylovi, po listopadu nedostalo takového postavení, jaké očekávali, ale zatímco si v devadesátých letech mohli ještě dělat nějaké naděje, dnes podvědomě tuší, že už je po nich. Že nebude líp. Pochopitelně si to však nechtějí přiznat, a jejich postoje proto oscilují mezi vztekem a kýčem, v umění i v politice.

Babylon 5/XXII, 16. prosinec 2013, s. 3.