Česká republika začíná být plně vtahována do víru kampaně druhé přímé prezidentské volby. A právě proto možná nezaškodí pohled do historie, na první přímou volbu prezidenta nikoliv u nás, ale vůbec na evropském kontinentu.

Uskutečnila se 10. prosince 1848 ve Francii a byla na dlouhou dobu v Evropě poslední. Triumfoval v ní Ludvík Napoleon, synovec Napoleona Bonaparta, věhlasného vojevůdce a prvního císaře Francie. Synovec, jehož spisovatel Victor Hugo obdařil ironickým titulem „malý Napoleon“, se snažil kráčet ve strýcových stopách, a pokud mu císařskou korunu nemohl poskytnout prezidentský úřad, domohl se jí později pomocí státního převratu. Do dějin se tedy sice vepsal jako první francouzský prezident, leč zároveň i jako (zatím) poslední francouzský monarcha.

Únorová revoluce z roku 1848 Francii podruhé v její historii přinesla republiku. Nová ústava stanovila všeobecné volební právo (pro muže) a svěřila výkonnou moc do rukou prezidenta, který měl být volen přímo. Přesněji řečeno, přímo mělo proběhnout jen první kolo: pokud by v něm nikdo neobdržel přes 50 % hlasů, výběr prezidenta by se přesunul do parlamentu.

Ludvík Napoleon měl tehdy v životopisu už dva neúspěšné pokusy o převrat. Hodlal tak obnovit vládu dynastie Bonapartů, poněvadž jeho vzrůstem patrně menší, leč daleko slavnější a pro historii významnější strýc v roce 1804 ozdobil (či rovnou ozářil) svou moc císařskou korunou. Roku 1848 se Ludvík Napoleon díky revoluci mohl navrátit z exilu do vlasti a zpočátku se dušoval, že žádné monarchistické ambice nechová.

Jeho soupeři, liberálové a socialisté, usilovně agitovali za své zvolení, jemu však k úspěchu stačilo pouhé příjmení. Především ve venkovských oblastech jména ostatních kandidátů, natož jejich programy, lid příliš neoslovovala, zato jméno Napoleon působilo takřka magicky, samo o sobě tvořilo ten nejlepší volební marketing. Jeho nositel již v prvním kole voleb triumfoval se ziskem 75 % hlasů.

Ludvík Napoleon se tedy stal princem-prezidentem Francie. Proč princem-prezidentem? To proto, poněvadž jeho otec byl krátce králem Nizozemska. Po zvolení prezidentem přísahal věrnost demokratické republice a jejímu ústavnímu zřízení. Dlouho mu to ale nevydrželo. Moc je svůdná a Napoleonova synovce úřad prezidenta příliš svazoval. Vadilo mu též omezení mandátu na čtyři roky, navíc bez možnosti opětovného zvolení. V prosinci 1851 tudíž zorganizoval státní převrat, zosnoval vlastně puč sám proti sobě neboli takzvaný autopuč, a stal se v podstatě neomezeným vládcem.

Politické protivníky dal uvěznit či poslat do vyhnanství, včetně zmíněného Victora Huga, který ho nicméně zpočátku podporoval. Diktátorské pravomoci i zavedení císařství o rok později si Napoleon III. nechal stvrdit ve dvou plebiscitech, které však již probíhaly za ne zcela svobodných podmínek. Jeho zvolení prezidentem a následný převrat tudíž mohou sloužit i jako varování nejen před koncentrací moci v rukou jedince, byť pomocí demokratických voleb, ale i před zneužíváním referenda – coby údajně nejdemokratičtějšího prostředku – k rádoby lidovému „posvěcení“ autoritářské moci zdola (což v nedávné době učinili například prezidenti Lukašenko v Bělorusku nebo Nazarbajev v Kazachstánu). Ostatně, průkopníkem referend v Evropě byl právě strýc Ludvíka Napoleona, „velký malý“ Napoleon Bonaparte, jenž si svou cestu k moci, od konzula k císaři, nechal vydláždit několika plebiscity, o jejichž skutečné demokratičnosti lze pochopitelně mít vážné pochyby.

A za pozornost určitě stojí též jedno tvrzení Ludvíka Napoleona z jeho díla Napoleonské ideje: „Povaha demokracie vyžaduje, aby byla personifikována jedním člověkem.“

Citovaná věta je podivuhodně dvojznačná. V prvém plánu si nesporně nezaslouží nic jiného než ostrou polemiku, jelikož v sobě implicitně nese hrozbu svržení liberální a zastupitelské demokracie a její nahrazení autoritářskou diktaturou, v níž zfanatizovaný či propagandou ošálený lid ve formálně demokratických referendech pouze líže diktátorovi boty. Avšak, na stranu druhou, psychologicky, z hlediska lidské mentality, zmíněné tvrzení určitě platí. Neboť většina lidí vnímá struktury moderního státu jako příliš komplikované, odtažité, odcizené a byrokratické. Plyne z toho silná potřeba personifikace moci, její zosobnění jedním člověkem, jemuž lidé věří, že jejich problémy vyřeší a oni se nebudou muset zajímat o nic jiného než o to, jak hezkou má ženu, komu dá metál či co tklivého pronese na Vánoce.

I kvůli tomu vyvolává přímá volba českého prezidenta, byť má formálně nevelké pravomoci, takovou pozornost a emoce. Podvědomě si totiž občané volí krále, císaře, malého českého Napoleona, od nějž pak budou očekávat nesplnitelné. A sami kandidáti tomuto očekávání zpravidla vycházejí, rázně a populisticky, naproti. Přičemž uvedená iracionální aura pak rovněž posiluje prezidentskou moc, dokonce v té míře, že si česká vláda, jakkoli dle ústavy nese za prezidenta odpovědnost (konkrétně za ty jeho akty, které vyžadují kontrasignaci premiéra nebo ministra), zpravidla nedovolí na prezidenta dupnout a odkázat ho do patřičných mezí – když má třeba namířeno do Ruska, což v Zemanově případě zatím vždy znamenalo též výrazné zpochybnění zahraničněpolitické linie České republiky, vytyčené vládou.

Kombinace nemnoha, byť některých nepochybně významných pravomocí a rozsáhlého neformálního vlivu přitahuje rovněž oligarchy, mocné ekonomické síly operující v pozadí české politiky. Kellner, Křetínský, Sehnal, Sekyra (při minulé volbě například i Chrenek), ti všichni mají v prezidentském dostihu svého, či možná dokonce své koně. Velký byznys projevuje o Hrad evidentně zájem, jelikož prezident může dobře posloužit coby politický průbojník i ozdobná mašlička obchodních vazeb, hlavně v zemích typu Číny nebo Ruska. A Miloš Zeman nyní úřad zatraktivnil též tím, jak prošlápl či alespoň naznačil některé dosud netušené stezky v domácím politickém labyrintu, například možnost dlouhého vládnutí bez důvěry.

Proto lze vyslovit vážnou pochybnost, zda se vůbec něco jako volba (výběr) odehraje. Zda, i s (volným) odkazem na Ludvíka Napoleona, u většiny kandidátů nepůjde jen o to, jak pomocí marketingu vytáhnout z lidu ty „správné“ emoce, aby pak hlasoval tak, jak si daný politicko-ekonomicko-marketingový holding v pozadí přeje. Bohužel, v úplném závěru tudíž nezbývá než si postesknout, že prvek skutečné konkurence do české prezidentské volby vnáší víceméně jen ta okolnost, že oněch holdingů je zatím více.