Skandál se zapojením ruských agentů do výbuchu skladu ve Vrběticích lze i přes časový odstup vnímat jako odkaz a důsledek osmi let destruktivní činnosti Miloše Zemana v prezidentské funkci.

Prvním odkazem je současná vláda, takřka prezidentská. Historicky se jedná o vůbec nejslabší vládu ČR. Jediným účelem jejího vzniku bylo zajistit a upevnit postavení holdingu Agrofert, pro který byl premiér ochoten jak zapřít své děti, tak vytvářet krkolomné konstrukce předstírající, že holding mu vlastně nepatří. A druhým odkazem prostor, který se tím prezidentovi otevřel pro vlastní mocenské hry a zájmy, jinými slovy nárokovat si moc, která mu vůbec nenáleží. Premiér Babiš přišel pánu prezidentovi tak říkajíc jako na zavolanou. Jestliže smyslem vlády bylo pouze řídit a kontrolovat tok financí pro jeden privátní podnik, vše ostatní bylo k uzmutí či jednání. Že samotný účel a smysl vlády je v příkrém rozporu se zájmy a prospěchem České republiky nechalo prezidenta zcela chladným. Jaký střet zájmů? Vždyť košile je bližší než kabát. Jeho vlastní aktivity směřují koneckonců proti zájmům země taktéž, jen z jiné polohy.

Znevěrohodňování a ponižování bezpečnostních složek vlastní země patří k páně prezidentově stálicím. Pochopitelně z jediného důvodu. Protože ve svých zprávách uvádějí mj. i hrozby a nepřátelské aktivity ze strany Ruské federace. Dokonce šel tak daleko, že chtěl činnost tajných služeb zcela znemožnit, a to požadavkem na vyzrazení informací o ruských agentech a jejich spolupracovnících v ČR. Pokračovat se dá takřka donekonečna. Na přání prezidenta byl odvolán šéf Národního úřadu pro kybernetickou bezpečnost Navrátil, protože upozorňoval na ruské kyberútoky na významné instituce státu nebo klíčovou infrastrukturu. O možném ruském zapojení do samotné prezidentské volby v ČR raději ani nespekulovat. Nicméně ve volebním procesu v USA ji Američané mají za prokázanou a Britové v kampani předcházející Brexitu taktéž.

Zeman pořádá schůzky nejvyšších ústavních činitelů, ovšem bez zastoupení šéfa Senátu. Je totiž vůči jeho politice kritický. Dalším dílem skládačky je požadavek na propagační dovoz dosud necertifikované ruské vakcíny Sputnik V. Páně prezidentovu úsilí dala korunu sama vláda, když premiér rozhodl o vyvedení ruské agendy z ministerstva zahraničí přímo pod kancelář prezidenta republiky. Jako by českým ministrem zahraničí vůči Rusku byl místo ministra šéf zahraničního odboru kanceláře prezidenta Jindrák. Zcela mimo kontrolu parlamentu, mimo ústavní systém jako vlastní v léno udělený pašalík. Nikoli v zájmu všeho lidu, jak zní ve slibu prezidenta republiky. A nikoli ve znění ústavy, jak tam stojí taktéž. Bohužel se pak nelze divit, že mnozí občané se od prvního Zemanova mandátu necítí již jako občané, ale spíše rukojmí.

Aféra kolem zapojení ruských vojenských rozvědčíků do výbuchu ve Vrběticích pak není nějakým prozřením nebo korekcí české politické elity, ale spíše způsobem si na poslední chvíli zachránit kůži. Ač vláda s premiérem disponovali stěžejními informacemi již déle, vše zveřejnili narychlo v sobotu večer, když bylo zřejmé, že by informace unikly jinými kanály. Celý útok cizí mocnosti se předtím chystali nejspíše zatlouct a vysedět, snad Hamáček na plánované cestě do Moskvy chtěl dosáhnout nějakého tichého smetení ze stolu, v okamžiku hrozby průvalu to již ale nebylo možné. Protože vražedné útoky země jedné na území země jiné nelze pochopitelně chápat jinak než jako válečný akt, nezbylo vládě než reagovat tvrdě. Osmnáct vyhoštěných diplomatů je historicky skutečně bezprecedentní. Jestli jde ale o vyvinutí tlaku na jinou mocnost, aby se za své jednání omluvila a do budoucna se mu vyhnula, jsou pro Moskvu mnohem důležitější jiné faktory. A to, zda se k ČR někdo připojí, jestli se za ní postaví EU, NATO, zjednodušeně jestli zareaguje Západ jako celek a vyznačí linii, kam dál nechá Rusko zajít. Zde naší chrabří vládci zcela pohořeli. Se spojenci dopředu nic nekonzultovali a nepřipravovali, situaci nakonec na půdě EP zachraňovali čeští europoslanci. A vláda to jim nebo diplomatům ani poté nijak neusnadňovala, naopak. Např. vyjádření premiéra o „útoku na zboží“ lze těžko jakkoli komentovat, nebylo-li účelem podrbání od páně prezidenta, který raději mlčel, aby českou pozici znemožnil až o týden později. Přitom premiér za „útok na ČR“ neváhal označit dřívější zprávu Evropské komise potvrzující jeho střet zájmů. Systematické a trvalé poškozování zájmů ČR by se těžko mohlo dít ve vzájemnější symbióze.

Přitom sledoval-li někdo v uplynulém týdnu zahraniční tisk, nemohlo mu ujít, že větší agendu než útok ve Vrběticích představoval ve vztahu k Rusku zdravotní stav opozičního předáka Navalného nebo koncentrace ruských vojsk u ukrajinských hranic. Ani Západu není totiž ruská pozice často zcela zřejmá. Ono hájení národních zájmů a vlastní suverenity v ústech různých zemí znamená též různé významy. Zatímco pro Západ jsou směrodatné vlastní zákony, a tím i lpění na mezinárodních konvencích, pro Rusko znamená suverenita především necítit se vázán ničím kromě sebe sama.

Ruský prezident kroutí ve funkci již 21. rok a neváhal změnit ústavu, aby nedošlo k něčemu tak destabilizujícímu, jako je např. předání moci. Jeho nejoblíbenější sebepóza je být nevypočitatelnou hádankou, v praxi pak mezinárodním zločincem anektujícím cizí území, vraždícím „nepřátele“ doma i v zahraničí a podkopávajícím integritu všech zemí, kterými se cítí být ohrožován. A pozice, že Rusko je obětí bránící se zbytku světa, je neodmyslitelným narativem současné Putinovy říše.

Skutečnost, že se Rusko necítí být čímkoli vázáno, se projevuje například i jeho působením v Radě Evropy. Její členové se zavázali respektovat rozsudky Evropského soudu pro lidská práva. Nejčastějším stěžovatelem je jistý Alexej Navalnyj, který se na soud obrátil již dvacetkrát. Ačkoli poslední rozsudek nařídil Rusku Navalného propustit, Rusko se raději jalo vyhošťovat cizí diplomaty. Nikoli dodržovat závazky nebo ctít diplomatická pravidla, ale prosazovat pravidla vlastní, tedy svět bez pravidel kromě jediného – práva síly. Jak to? Protože můžu.

To je ruské pojetí suverenity, které je spojeno i s psyché prezidenta Zemana a premiéra Babiše. Neschopnost podřizovat se pravidlům, neochota omezovat se, ctít jakýsi „vyšší princip“, nebýt odpovědný své funkci, ale zneužívat ji, protože to lze. Koneckonců oba nejsou schopni jediné celé věty, v které by se, velmi mírně řečeno, nemýlili. K čemu takový výkon politiky vede, jsme viděli ve Vrběticích. Spolupachatelem této tragédie je i přímo český prezident se svou lokajskou vládou.