Volba Miloše Zemana ukázala zásadní věc: Očekávání, že 23 let po listopadu budeme ušetřeni praktik StB a jejích pohrobků byla stejně naivní jako víra, že komunisté a jejich voliči jednou prostě jednoduše vymřou.

Jistě, před druhým kolem prezidentské volby každý očekával nějaký ten kýbl špíny a možná byl i zvědavý, co peprného se ještě objeví. Málokoho ale mohlo napadnout, s čím Zeman nakonec přišel, a co mu do nejasné míry také pomohlo vyhrát. Jeho postup byl nečekaný, ale jednoduchý zároveň. A není pravděpodobné, že na to přišel sám. Je známé, že v diskreditaci kohokoli byla největším přeborníkem komunistická Státní bezpečnost. Proto asi není náhoda, že se Zeman odpíchl od třídní nenávisti k nacionální xenofobii a zpět ke kádrování všech žijících i nežijících příbuzných, přesně jak to dělali komunisté. Však si také Karel Schwarzenberg povzdechl, že úplně omládl, protože něco takového slyšel v roce 1947. Jeden by si mohl pomyslet, že snad 8. března vyhlásíme Německu s našimi osmi tanky válku.

 Náhoda není ani, že Zeman je první český prezident, který byl v KSČ. Slovy Antonia Rosminiho jde nejen o zkaženost srdce, ale o nemoc ducha. Tak to budoucí prezident ještě posichroval letáčky v domovech důchodců, podle kterých měl Schwarzenberg chtít zdražit léky a vrátit majetky sudetským Němcům, dokonce v den voleb to ještě zopakoval v novinovém inzerátu. Sám o tom samozřejmě nic neví. Podařilo se dohledat alespoň původce inzerátu, někdejšího estébáka Vladimíra Zavadila, co mlátil lidi na Václaváku např. i během tzv. Palachova týdne. Se Zemanem ho nelze spojovat asi stejně jako zapíraného a objevovaného Mirka Šloufa, osvědčenou nomenklaturu SSM a KSČ. Vítejte zpátky devadesátá léta, vítejte zpět aféry Bamberg, Štiřín, Olovo, Setuza, MUS, KATO, nelegální odposlechy, vyhrožování a zastrašování, zvláště novinářů a kohokoli, kdo se odváží být kritický. Vítejte zpět všichni, kdo potřebujete nějakou službu, tlačenku a ještě máte kontakty na ty správné Milošovy přátele. Co se za Miloše rozkradlo nebo „správně“ narovnalo, to je pro člověka bez zásad a charakteru pod jeho rozlišovací schopnost. Podle všeho Milošovi stačilo jen pořádně pochlebovat, případně dolévat. Za nitky tahali jiní, on byl jen „užitečný idiot“.    

 Ale právě to může být našemu lidu blízké. Pálit jednu od druhé, lít, co se do hrdla vejde, nechat se plácat po zádech, lhát, občas či častěji použít ostřejší slovo a hlavně, ale naprosto hlavně vůbec za nic nenést žádnou zodpovědnost.

Po listopadu 1989 bylo jasné, že nelze jednoduše mávnout rukou, co jsme si, to jsme si, a že bude potřeba nastavit novou startovací čáru, z které budou částečně vyloučeni alespoň ti nejzprofanovanější představitelé a sluhové naskrz zločinného režimu. K naplnění záměru tehdy vznikl lustrační zákon. Byl to sice dobrý pokus, ale nakonec se v podstatě nedotkl instituce, která se v polistopadovém vývoji stala určující a rozhodující pro vnímání minulosti a tedy další vývoj země: Justice. Ono heslo „nejsme jako oni“ sice v listopadu 1989 znělo dobře, ale kdyby v listopadu na kandelábru visel byť jediný estébák, dovoluji si tvrdit, že bychom byli dále a démony minulosti bychom mohli nechat v klidu za sebou. Právě katastrofální stav a výkon justice může za onu špatnou náladu, kdy se celá země utvrzuje v tom, že všichni kradou a politici nejvíce. Není tomu tak. Nechci je omlouvat, ale pokud kradou, tak maximálně třetí ligu. Politici jen sklízejí své ovoce za to, že justice nejen nebyla schopná odsoudit nejflagrantnější představitele komunistických zvěrstev, jako byli pánové Vaš a Grebeníček, ale ani menší ryby, natož jestli vůbec nějaké ryby, vyjma čestné výjimky paní Polednové. Procesy se známou mlátičkou disidentů mjr. Prchalem se vlečou 23 let. A se stejnou chutí a pílí se justice pustila i do rozplétání a odsuzování nové trestné činnosti ekonomické povahy. Něco jiného je totiž odsoudit Pepu za to, že zlámal v hospodě kosti Vaškovi, nebo bývalé nomenklaturní kádry a příslušníky StB, kteří se rychle etablovali jako ekonomická elita. Pokud jde totiž o kauzy, které veřejnost vnímá nejcitlivěji, jako rozkradené majetky v privatizačních fondech nebo vytunelované podniky včetně těch řazených k „rodinnému stříbru“, které slovy Václava Klause přece „žádným cizákům nedáme“, figurují v nich ve valné většině právě bývalé nomenklaturní kádry a příslušníci StB. A pokud si někdo vzpomene na dlouho neřešenou kauzu se záměnou LTO za naftu nebo dnes účelové zakládání společností obchodujících s benzínem, aby se vyhnuly platbě DPH, je to stejné.

Všichni se tváří, že proč to tak je, je záhada. Ministerstvo spravedlnosti tvrdí, že na soudech nižší instance je již 40 % soudců jmenovaných po revoluci. Potíž je se soudy vyššími. Tam se totiž porevoluční zástupci pohybují v jednotkách procent a na počtu vrácených či zrušených rozsudků je to více než znát. Inu, staré osobní vazby, vlastní chabý morální kredit (kdo se za komunismu mohl stát soudcem?) a to slavné heslo „nejsme jako oni“, vedlo k tomu, že justiční proces v ČR je v podstatě nepředvídatelný kolotoč plný vracejících se či rušených rozsudků, které soudní líčení spolehlivě protahují a mažou námi vymáhaný princip nadřazenosti spravedlnosti světské vůči spravedlnosti boží. Totiž být potrestán v čase, kdy ještě jsem schopen reflektovat, že jsem učinil něco špatného, namísto mezitím naučené schopnosti citovat zákon, který lze ohnout v můj prospěch. Neschopnost justice vypořádat se s činností těchto lidí, zvyklých i vycvičených pohybovat se v šedé zóně je do nebe ubíjející a ve finále delegitimující nikoli justici, ale právě politiku a demokratické zřízení vůbec. Implicitně vzato ještě pomáhá zpětně legitimizovat režim, který má na svém kontě suverénně nejvíc lidských životů v dějinách. Ostatně poslední volby do krajských samospráv nám to jen smutně potvrdily.

A nakonec ani není záhadou, proč je to tak a ne jinak. Chybí tady elementární sebereflexe, tedy dekomunizace, jaká v podobě denacifikace proběhla například po 2. sv. válce v Německu, o její druhé vlně, kdy se na konci šedesátých let děti ptaly svých rodičů, a co tedy vlastně dělali za války, ani nemluvě. Generaci, která v komunismu byla nucená nějak fungovat, to samozřejmě vyhovuje. Jakákoli sebereflexe bývá bolestná, natož když skutečně není na co být hrdý. Ale aspoň lépe chápeme, proč volíme raději přizdisráče, o kterém za totality nikdy nikdo neslyšel, ostatně stejně jako o jeho předchůdci. Není náhodou, že nejvíce je spojuje zcela bezdůvodně přebytnělé ego.

A v pokřivování charakterů pokračujeme vesele dál, často aniž bychom si to vůbec uvědomili. Vždyť co vyroste z dětí, které přijdou ze školky s tím, že Němci jsou zlí a jejich rodiče řeknou hm, nebo je poplácají po zádech s útěchou, to nevadí, nic si z toho nedělej. Budou i naše děti oživovat démony stále vzdálenější minulosti, která je pro kohokoli za naší kotlinou mrtvá a nezajímavá? Inu, sami nyní vidí nejlépe, že sice kážeme vodu, ale pijeme víno. Nebo lze dětem racionálně vysvětlit, proč si my dospělí zvolíme prezidenta, který dělá skoro vše, co jim zakazujeme a nebojíme se je za to i trestat? Obávám se, že nelze. Volal mi německý přítel Gerd a povídá: Es kotzt mich an. Umí dobře česky, ale tohle neuměl. Vím Gerde, česky se to řekne, je mi z toho na blití.

Někteří zvlášť zoufalí sledovali ještě celou sobotní noc zprávy v naději, že to třeba Zeman s oslavou přežene a jednoduše se upije. Nestalo se, jen upadl v televizním studiu. Čeká ho pětiletý mandát pod prezidentskou zástavou s nápisem Pravda vítězí. Zní to jako špatný vtip, ale byly tu už i horší. Přestože na rozdíl od prvního dělnického prezidenta byl alespoň demokraticky zvolený, osud může být podobný. Gottwald se v zajetí vlastní paranoie a opuštěnosti upil téměř přesně pět let po usednutí na Hrad. Nicméně jak pravil Mohamed, co nepřeješ sobě, nepřej ani jiným.