Rád bych popsal dnešek s objemným rozhledem a vtipem, jako se to kdysi podařilo Havlovi. Nerad bych se k němu přirovnával, byl veliký v malosti a názory úplně jiný. Čistota, s kterou popsal zadrhlé mechanismy jeho doby, je ovšem fenomén, k němuž je dobré vzhlížet kdykoli.

Havlovi přišla jeho doba zabrzděná. Komunismus tlumil společensko-ekonomický pokrok a utlačoval ‚entropii‘ ve společnosti směrem k nečinnosti, vládnoucí třída se snažila o úplnou konformitu obyvatelstva a jedním z prostředků byla i cenzura. Nám se cenzury nedostává, jsme svobodní. Dobová nálada se však přenesla z komunismu až do současnosti. Došlo ke srážce.

Uvažujme o společnosti jako o automobilu. V komunismu se společnost chtěla pohybovat kupředu přirozeným kulturním spádem, který si, na základě poptávky, vyžaduje pokrok. Plyn byl sice sešlápnutý, zabrzděné auto se nepohnulo. Revoluce odbrzdila společnost, plyn zůstal na podlaze, zapomnělo se však řadit, touha pohnout se vpřed zůstala, ale hybnost nám chybí. A tak vznikl stav dnešní společnosti.

Dusíme se, potřebujeme kulturní pohyb, krvelačně si ho vyžadujeme, ale na obzoru nejsou díla, která by dokázala naši lačnost ukojit. Drtíme pedál plynu, neschopní zařadit. Jsme zadušení v jakési kinematice, která nás vrhá vpřed, ale nemáme důvod něco takového podstupovat. Tolik velebíme autory krásné, že jsme zapomněli na bořiče. Čas anti-hrdinů je dávno pryč. Pro vytvoření nového je potřeba zničit staré, cílená dekonstrukce stojí na základu každé epochy, významní umělci u zrodu nových stylů nepochlebovali publiku a nesnažili se zalíbit, jednoduše zavrhli staré, z trosky vytáhly krásno nové – a diváky si našli, publikum si vychovali. Řekněme, že zrod nového kulturního směru je přeřazení na jiný rychlostní stupeň. Dnes jsme tak blízko absolutní nutnosti pákou pohnout, ručička otáčkoměru se láme v rudých hodnotách, ale jakákoli vize řazení nikde. Ani společenská nálada ničemu nenasvědčuje – ve vzduchu visí jen optimistické, nekreativní dusno.

Motor skučí, je přesycen a škytá výkonem, který po něm požadujeme. Snažíme se vytvářet nová, originální díla na starých základech. My, noví autoři, stále oblečení v kšandách Havlovců a Beatniků, sedíme u odřeného stolu a marně hledáme, co ještě napsáno nebylo. A jak bychom mohli nalézt? Když stav epochy nám prozřít nedovolí. Tento rychlostní stupeň již byl překonán, a nic lepšího nás nečeká. Akorát se recyklují zajetá díla, mdlejší, ale v zářivějších přebalech. Není z čeho vycházet. Stát na klasicích, ať už jakýchkoli, je eufemismus pro bezduchou recyklaci.

Nemáme ani jasno ve smyslu literatury. Každý si své poslání vyložil jinak. Založte kartotéku s několika šuplíky, nadepište je: forma, obsah, výzkum společnosti, pohled na___, zachycení minulosti, lyrika; pak vezměte každého autora, který dnes tvoří, a zeptejte se, kam by literatura měla směřovat – lehce ho zařadíte do jednoho ze šuplíků. Tím literární barvitost – jak moc literatura na rozmanitosti stojí! – střídá zmatená neuspořádanost. Nikdo v těch škatulkách není vizionář, ale zmatené dítě, které se hledá. Za barvitost se skrývá zmatek – potřebujete snad lepší důkaz paralely s motorem? Kdy jindy se taková nálada projeví, než před řazením? Podobná nálada svírala společnost v době vzniku romantismu, realismu atd. … vyčerpaný styl svírá jako nic.

Jsme molekuly v nádobě. Pohybujeme se každá jinam a tím vzniká dojem rozmanitosti, jsme však v té samé nádobě, můžete nás promíchat, zvýšit entropii, pořád budeme uzavření ve stejném zásobníku, na stejné hladině, stejném převodu – můžeme prozkoumat jeho možnosti, prolézt nádobu ze všech stran a vycucat poslední dílo bez známky ohrannosti, nikdy nevznikne víc, než dovoluje umělecký směr, v kterém jsme chyceni. Směr je naše vězení a prázdné plátno. Nevydržíme v něm, protože vždy se mu budeme snažit uniknout, nevydržíme bez něho, protože jinak celá naše tvorba ztratí význam.

Sice dneškem srší optimismus, skučící automobil jede na plný výkon. Jenže pod závojem nadšení je vyčerpanost, smějeme se s frustrací v očích, zachyceni v bublině, která ne a ne prasknout. Přál bych si, aby praskla! Protože jinak se naplní mizernými díly, které nás zadusí… až nakonec dnešní průměrnost se stane základem zítřka atakdál až donekonečna.

Spirála zabředávání do průměrnosti se už roztočila, ačkoli ještě nevyvstaly nejvážnější důsledky. Umění se zamotává v autocenzuře, vzniká jakýsi falešný disent. Autorům je zakázáno publikovat, protože nesplňují normy současné literatury, vizionáře a literární inženýry nahradili průměrní spisovatelé (empiricky většinou ženy) s obyčejnými romány bez duše. Jakýkoli experiment umírá už při zrodu. Vznikla dobová konvence a ta se drží zarytá ve společnosti… a my se propadáme do bludného kruhu, protože obyčejnost nechají úřadovat publikovatelné, jenže ti jen reagují na chutě společnosti naučené obyčejnosti. Řadový čtenář si navykl číst romány o bezdětných matkách, artificiálně jiných postavách a nedejbože bloggerkách. Svazujeme sami sebe, zbytečně. A tak vzniká zvláštní disent. Autoři, kteří jsou povolení, ale nebranní, zabředlí někde za zdí konvence, do které se publikum (vedené uměleckým establishmentem, zuřivě bránícím zaryté hodnoty) obává vstoupit.

Za pojmem umělecký establishment si stojím; hodnota umělce se dnes totiž derivuje podle jeho následovatelů – takže vzniká jakási struktura, která mezi sebe (ač nevědomky) nevpustí ostatní autory, protože nemají dostatečný zástup za zády.

Umělecký disent je slabý a neví co se sebou, chybí mu směr a, nerad to přiznávám, vůdce. Jeho existence je však nesmírně pozitivní a hlásí změnu k lepšímu – není jen svědkem svírající ho mizérie, ale zárodkem se semínkem lepších časů. Právě skrz umělecký disent se pohneme vpřed. Jen potlačení umělci zvládnou zacházet s převodovkou společnosti.

Je třeba vzburcovat umělecké podsvětí a donutit ho postavit se na nohy. Až bude růst, nasákne mezi sebe další a další umělce, vzniknou další formy, nová umění. Jedině skrz záškodnické buňky podsvětí přivane vítr novoty na uměleckou scénu – nebude to skrz etablované umělce a přefinancovaná vydavatelství, která odvíjí trendy od peněženek zákazníků – ale co jim vyčítat? Autoři disentu jsou odsouzeni na samizdat, ne kvůli legalitě, ale zákazníkovi.

Je třeba okopírovat snahy Havla a jeho spiklenců. Bytová divadla a přednášky, protože naši umělci nemají ostré lokty a na zametená prkna divadel je nepustí, protože každý zvládne vytvořit představení z ničeho. Každý má potenciál, věřím lidem, každý přemýšlí a jeho myšlenky nechť uspořádá. Ať vznikne kultura přátel pro přátele! Pokojová čtení poezie a výstavy na chodbách. Ať se debaty v hospodách točí kolem témat umění a politiky. Naše síla nebude v kvalitě, ale v nekonvenčnu, naše názory se vybrousí a nebudou se točit v kruzích. Zahoďme stud, beztak jsme nazí. Co na tom, že vytvoříme frašku, cokoli než zabřednout v každodennosti.

Nevyžaduji anti-mainstream kvůli umělé zainteresovanosti a neo-hisperismu. Vyžaduji ho proto, že v konvencích se nic nového nezrodí. Zíráte do prázdné studny.

Až jednou, pomalu, v něčím bytě, vznikne zázrak, ten zazáří, rozsvítí města, prozáří prázdná srdce, zatřese všedností pro každou křivdu, kterou napáchala.

Proč podstupovat neplacenou práci, vytvářet díla, která nakonec nemusí být doceněna? My netvoříme kvůli penězům, ale pro osobní zadostiučinění. A nic není krásnějšího, než potlesk pro dobře odvedenou práci. Jsme smířeni s obětí, kterou předkládáme, a službou, kterou vykonáváme – ptejme se jinak: který umělec kdy tvořil s rukama v kapsách, který směr kdy vznikl bezpracně? Uvádíme do pohybu epochu – taková hybnost nevznikne přes noc. Praví umělci se neobjevují, praví umělci vznikají. Kterou z hvězd SuperStar si pamatujete? A kolik spisovatelů začalo psaním pro nejužší přátele, první Havlova hra vznikla pro pobavení vojáků, s kterými sloužil.

Nebude to snadné. Rozšíříme nádor originality navzdory nepřízni, a až bude naše práce tak obsáhlá a nalezne všeobecný ohlas, pak se podíváme jeden na druhého a souhlasně zvoláme: nastal čas nové epochy. Už se nebudeme dusit. Barvitost bude nový standard, budeme hodnotit díla podle originality.

A pak sami přeřadíme.