Věčně vycházející hvězda ČSSD Lubomír Zaorálek má několik dobrých vlastností. Je loajální, neintrikaří (veřejně), je obstojný rétor. U vystudovaného filosofa zajímavá kombinace. Jeho snaha vycházet s každým zadobře ho během nedávné vládní krize katapultovala v očích prezidenta Zemana a exministra financí Babiše dokonce až na místo kandidáta na premiéra. Loajalita má však různé podoby. V Zaorálkově případě je to ztráta pozice ministerstva zahraničí coby tvůrce a vykonavatele české zahraniční politiky a přenechání této role zcela prezidentovi a jeho pochybné suitě. Věc se má přitom jasně. Prezident zastupuje stát navenek, přičemž veškeré rozhodování prezidenta na poli zahraniční politiky musí být kontrasignováno premiérem či vládou. Má to logiku, prezident není nikomu odpovědný, zatímco vláda se odpovídá poslanecké sněmovně. Vrcholným orgánem výkonné moci zůstává vláda a jejím ústředním orgánem pro oblast zahraniční politiky ministerstvo zahraničních věcí. Za ministra Zaorálka pomalu zapomínaný fakt. MZV zásadně nekoriguje jakékoli Zemanovy excesy, ať je to prezidentem deklarované učení se v Číně, jak stabilizovat společnost, včetně likvidace novinářů nebo prodej zbraní komukoli, kdo má zájem.

Jistě je správné, že prezident, coby reprezentativní figura, zastupoval Českou republiku na nedávném summitu NATO v Bruselu, kam se díky premiéře nového amerického prezidenta Trumpa sjeli vrcholní činitelé všech členských zemí. Je smutné, že právě Trumpův projev si Zeman nebyl schopen vyslechnout, zvláště s přihlédnutím k fiasku jeho úsilí o návštěvu v Bílém domě, na kterou už nabízel místa v letadle. Ještě smutnější však je, že projev si nevyslechl ani Zaorálek, dle kanceláře prezidenta republiky měl Zeman zrovna ve stejnou dobu schůzku právě se Zaorálkem.  Nemusíme se pitvat v trapnosti této výmluvy, Zaorálek snad chtěl krýt záda indispozici hlavy státu, je však třeba myslet na to, že Zemana v Evropě ani v USA nikdo nebere vážně, zdravotní komplikace neimplikují nutně mezinárodní ostudu a že za závazky v mezinárodních organizacích je odpovědná vláda. O významu summitu hovoří jistě i to, že Zaorálek Zemana na jeho cestách doprovází pouze výjimečně. Výsledkem je hořký pocit, že zájmy prezidenta nadřazuje zájmům ČR.

Více než je zdrávo vyšel Zemanovi vstříc i v říjnu loňského roku, když na popud hradu (a ten na popud čínské velvyslankyně) vypracoval ono vůči Číně nechvalně servilní a ponižující se „Prohlášení čtyř“, které podepsali nejvyšší ústavní činitelé ČR. V reakci na ně se následující den sešlo s dalajlamou na 50 českých zákonodárců. Zaorálek z celé blamáže obvinil ministra kultury Hermana, jako by právě ten mu měl diktovat ten patolízalský text.

Je jisté, že Zaorálkova loajalita k stranickému i vládnímu šéfovi má své meze. Jmenovat premiérem se Zaorálek nechat nemohl, premiér demisi nepodal. Prezident, který Sobotkovi věčně mydlí schody, se na Zaorálka může spolehnout. Dle vlastních slov Zaorálek nebude kandidovat v prezidentských volbách, protože „chce být ministrem“. Pochopitelným důsledkem je úbytek relevantního soupeře, díky kterému by se Zeman nemusel dostat do druhého kola volby. Na oplátku se nabízí mnohé. Zaorálek si je vědom konce Sobotkovy politické kariéry. Skutečnost, že podobný osud čeká i Zemana, ale přehlíží.