V parlamentních volbách ve španělském království, které se konaly tuto neděli, vyhráli socialisté z PSOE, se kterými to vypadalo ještě před pár lety bledě. Druhý velký hráč politické scény, Lidová strana, přišla o víc než polovinu mandátů. Se systémem dvou velkých stran, které se od smrti Franciska Franka střídají u moci, se ale musí Španělé už definitivně rozloučit. Relevantních stran je nyní v parlamentu pět, když nepočítáme regionální strany včetně katalánských a baskických. Někteří komentátoři jásají nad vítězstvím volby rozumu, jiní straší vzestupem nacionalismu a zrudnutím Španělska. Na obojím je, jak už to chodí, něco pravdy.

Socialisté (PSOE) získali 28,7 % hlasů po přepočtu na mandáty celkem 123 míst v dolní sněmovně, kde potřebují k vládnutí 176 křesel. Druzí Lidovci skončili jen s 16,7 %, přičemž přišli o víc než polovinu křesel – ze 137 poslanců se smrskli na pouhých 66. Opět posílili středopravicoví Ciudadanos s liberálním ekonomickým programem pro městské voliče, prostí korupce a ideologických sedimentů frankistického režimu, ale jinak v mnoha otázkách poněkud tápající, s celkem 15,8 %. V bohatém Madridu dokonce vytlačili Lidovce na třetí místo.

Naopak další nová strana, spíše marketingový projekt s marxistickou fasádou, Unidas Podemos od mimořádně úspěšných komunálních voleb v roce 2015, kdy získali madridskou, barcelonskou i valencijskou radnici, nadále propadají. Dnes mají s 14,3 % o 29 poslanců méně než po volbách v roce 2016. Nutno dodat, že Podemos značně ustoupili ze své radikální bolševické rétoriky z doby před pěti lety poté, co zjistili, že k tomu elektorát ještě nedospěl. Na tom nic nezměnilo ani spojení s komunisty z Izquierda unida, které postupně spolkli, ale ani to jim moc nepomohlo. Jejich vůdce Pablo Iglesias dnes působí jako herec, který hrál původně roli ochránce těch sociálně nejslabších pro středostavovské publikum ve velkých městech, ale už se okoukal, takže boduje jen jakousi setrvačností v regionálních divadlech, a to čím dál méně.

To by znělo jako rozumný návrat k tradičním stranám, kdyby se v parlamentu nevyloupla nově i krajně nacionalistická nebo spíš opatrně fašizující formace Vox. Ta přebrala voliče Lidové straně, jednak ty starší, kterým se zdál styl předsedy Pabla Casada málo dbající o (post)frankistický folklór, jednak mladé (polo)skinheady, kterým Lidovci přijdou nudní. Tak například, když se Pedro Sánchez snažil nedávno jako šéf menšinového kabinetu přenést pozůstatky Franciska Franka z monumentální hrobky v Údolí padlých na nějaké méně nápadné pohřebiště, Lidovci přešli jeho snahu s nezájmem, nebylo to pro ně vůbec téma. Vox získali 24 křesel a pravděpodobně jejich nástup způsobil vedle výrazného oslabení Lidovců i celkový propad pravice, nejen rozdrobením a následným nevýhodným přepočtem hlasů. Řada středových voličů nevolila Ciudadanos nebo PP v obavě, že by mohli vzít do party právě postfrankistické Vox. Tak, už i Španělsko má v parlamentu kromě dnes již umně zakuklených levých radikálů i extrémní pravici.

Zřejmě dobrým řešením povolební situace by byla koalice PSOE a Ciudadanos, která by disponovala pohodlnou většinou, a o které se již v minulosti jednalo. Pravicoví komentátoři vyzývají předsedu Ciudadanos Alberta Riveru, aby upřednostnil zodpovědnost za celou zemi před vlastními zájmy a do koalice se socialisty, které by mohl korigovat, šel. Pro Riveru by ale mohla účast ve vládě znamenat začátek konce pomalu ale jistě rostoucí popularity jeho strany.

Ovšem ani Pedro Sánchez není politikem takového formátu, aby s Riverou nebo jen s jeho podporou středolevicovou vládu postavil, byť tomu ještě mnozí komentátoři věří. Pravděpodobnější variantou tedy zůstává vláda PSOE s podporou Unidas Podemos  a některých menších regionálních stran – například baskických PNV, valencijských, kantaberských nebo kanárských regionalistů. Na rozdíl od předchozí konstelace ale nebude potřebovat podporu katalánských independentistů z Republikánské levice (ERC), jejíž lídr Oriol Junqueras je spolu s dalšími katalanistickými politiky ve vazbě, probíhá s nimi soud, který by měl v září skončit vynesením rozsudků. ERC se přitom stala nejúspěšnější formací celostátních voleb v Katalánsku a po neúspěchu Puigdemontových separatistů z Junts per Catalunya. V Katalánsku dopadly volby opět patem – pro dvě secesionistické strany ERC a JxC hlasovalo kolem 36 %, pro unionistické (PSC, Ciudadanos, PP a Vox) asi 38 %. Necelých 15% získali Catalunya en comú – Podem (pobočka Podemos), kteří nejsou pro odtržení, ale nestojí jasně ani na unionistických pozicích.

Vítěz voleb Pedro Sánchez bude v nejbližší době muset nadále komplikovanou situaci v Katalánsku řešit. Na podzim možná padnou první rozsudky ve věci katalánských politiků obžalovaných ze vzpoury. Je otázkou, do jaké míry byla katalánská otázka klíčovým tématem celostátních voleb. Když připustíme, že ano, tak volbou Sáncheze voliči sdělili, že chtějí nějaký vstřícnější přístup a dialog. Dopadnout to může tedy všelijak.