Draze zaplacený čínský šunt

Kniha Liao I-wu Kulky a opium podává velice plastický, živý a osobně angažovaný obraz o krvavém potlačení „Čínského jara“ 4. června 1989 a hlavně o tom, jak se zatočilo s účastníky lidové revolty, která tomuto masakru předcházela.

Převážnou část knihy představují rozhovory s přeživšími oběťmi represálií. Jejich zkušenosti jsou skutečně otřesné i pro čtenáře zběhlého ve vězeňské či koncentráčnické literatuře. Liao I-wu byl sám účastníkem nepokojů i politickým vězněm, rozhovory proto vede zasvěceně. Dovede se vžít do osudů dotazovaných, chápe jejich pohnutky a na rozdíl od nás si skutečně dokáže představit, čím vším si prošli. Pro mě jsou velice objevné autorovy názory – respektive názory jeho respondentů – ohledně počtu a složení účastníků nepokojů. Obecná představa je, že události okolo 4. 6. byly hlavně věcí studentů. Přinejmenším ve velkých městech ale studentské nepokoje přerostly ve všelidovou revoltu. Proto bylo nakonec možné toto hnutí potlačit jen nasazením armády a za použití nejbrutálnějších prostředků. Autor knihy jasně straní „bezejmenným“ výtržníkům, „neklidným duším roku 1989“, performerům, androšům, těm kteří prostě nemohli jednat jinak, akcelerovali události a nakonec zaplatili nejvíce. Byli to na rozdíl od studentských vůdců lidé, které nikdo v zahraničí neznal a kteří tím pádem vlastně nikoho nezajímali. Naopak pro studentské vůdce v knize moc pochopení nenajdeme. Jejich akce, jako třeba tichý protest vkleče na schodech před Ústředním výborem čínské komunistické strany, jsou podle autora i zpovídaných nepochopením situace a tím pádem směšné.

Nejsilnější je kniha právě na místech, kde přináší svědectví o tom, jak život, „normální“ důstojný lidský život, vždy znovu raší navzdory mnohaletému systematickému vymývání mozků, které se v Číně pěstuje od dob druhé světové války, ne-li mnohem déle. Když líčí, jak si lidé uvědomují, že mají také duši – navzdory tomu, co jim celou dobu vtloukali do hlavy. Když líčí osudy lidí, kteří vyrůstali uprostřed bolševické propagandy, věřili jí a dokonce i sami aktivně šířili, ale jakmile ucítili závan svobody, věděli kam jít a co dělat – šli do toho naplno, nemohli jednat jinak. Řeči, které se světu snaží podsouvat pročínská propaganda, že Číňani jsou roboti, kteří jsou vděční za kus žvance, lidé bez zájmu o vyšší hodnoty života, jsou samozřejmě lež. „Když si vzpomenu, jaký jsem byl před lety chlap, jak jsem se bez mrknutí oka postavil i tankům, jak jsem jako jeden z prvních vyskočil nahoru a urval jim kulomet. A podívej se na mě dneska, v jakém se protloukám bordelu. O jídlo a pití sice nouzi nemám, ale žiju hůř než prase,“ vzpomíná jeden z účastníků revolty – jeden z těch, kteří se nakonec „adaptovali“ v nových poměrech. Taková sebereflexe je u tuzemských prasat sotva představitelná. Každodenně jsme i v nejvyšších patrech naší politiky svědky projevů hrdosti nad údělem prasete a neustále se v poslední době musíme se bránit tlaku českých „elit“ takový příklad následovat.

Český čtenář – zejména pokud zažil husákovskou normalisaci – se neubrání srovnání tuzemského reálného socialismu s čínským. Pokud si Švejk ve vězení pochvaloval moderní vězeňství za Rakouska ve srovnání s dobou útrpného práva, zdá se, že asi ve stejném poměru se má „humanita“ husákovského věznění vůči současné Číně. Sadistické metody pří výslechu i během věznění, strava, hygienické nebo pracovní podmínky, v rozhovorech tak naturalisticky líčené, jsou srovnatelné spíše se sovětským Gulagem nebo nacistickým koncentrákem než s Ruzyní 80. let – aniž by si člověk dělal o poměrech za normalisace jakékoli iluse.

Podobně otřesné jako vlastní pobyt ve vězení jsou návraty čínských disidentů „na svobodu“. V posrpnovém Československu se političtí vězni vraceli do poměrů, které se nijak podstatně nelišily od toho, co znali před internací. O to se postarala mrtvolná strnulost husákovského režimu. Nic veselého na tom jistě nebylo, ale alespoň našli svět takový, jak ho znali, našli své přátele, pokud je nevyhnali do emigrace nebo nezavřeli. Političtí vězňové za Husáka se vraceli ke svým rodinám, pro své okolí i pro veřejnost to byli hrdinové, byť strach bránil tomu, aby jim okolí vyjadřovalo sympatie. Ostatně se nevraceli na svobodu, ale do jakéhosi širšího vězení s mírnějším režimem. Vězňové v Číně se naopak po mnoha letech vraceli – a stále vracejí – do světa diametrálně odlišného. Vraceli se fyzicky i psychicky naprosto zdecimováni. Vraceli se do hierarchicky tvrdě rozdělené společnosti, kde propuštěný vězeň zaujímá tu nejspodnější příčku a okolí mu to dává sežrat. Vraceli se do rodin, které mezitím objevily půvab peněz, blyštivého zboží a komfortu. Tyto rodiny je někdy ze strachu vůbec nepřijmou a pokud ano, snaží se je přesvědčit, aby se co nejrychleji zapojili do nových poměrů. Takové věci jako zážitky z vězení nebo vzpomínky na čínské jaro se do takového světa vůbec nehodí a ani nikoho nezajímají.

Tiskem proběhla nedávno zpráva, že v Číně se připravuje celostátní síť dohledu nad obyvatelstvem, která umožní detekci a potrestání zločinu ještě před tím, než byl spáchán. Většinou se to prezentuje jako bezprecedentní průlom v potlačování právních i humánních principů. Podobný princip ale v Číně funguje už léta. Z knihy, například z rozhovoru s literátem Liou Šue,j vyplývá, že velitel policejní stanice čínského města může sám o své vůli vydat „Oznámení o nařízení převýchovy prací“ a poslat tím víceméně kohokoli až na tři roky „na převýchovu“ do pracovního tábora. Toto oznámení se vydává bez soudu, nemá tedy charakter rozsudku a tím pádem proti němu není odvolání. Je možné ho opakovat do nekonečna. Není přitom důležité, zda se nešťastník skutečně něčím „provinil“, třeba sepsáním závadné básně, nebo je to jen profylaktické opatření, které ho chrání před myšlenkou něco takového snad někdy napsat.

Rozdíl mezi tradičním čínským trestním systémem a připravovanou inovací je tedy hlavně v technickém provedení, jako je zapojení umělé inteligence, propojení různých elektronických databází. Je jasné, že takové zdokonalení tohoto osvědčeného modelu celý systém „demokratizuje“ – činí jej dostupným pro nejširší vrstvy obyvatelstva. Nic nového to ale není.

Dnešní Čínu popisuje Liao I-wu jako zemi, kde popravčí vyhráli na celé čáře. Celou společnost zčásti neuvěřitelně brutálními, jinak ale většinou měkčími formami zotročili, aby zemi mohli v klidu plundrovat. V tom se pro nás bohužel stává případ Číny poučný. A Západ jim v tom chtivě sekunduje. Vždyť kde jinde je možno otevřít fabriku bez omezování zákonem, veřejným míněním, ohledy k lidem či k životnímu prostředí? Jediná podmínka je, že se nebudou vytahovat lidská práva, ekologie či jiné citlivé otázky. Čína se tak spojenými silami bolševiků a kapitálu stává jedním velkým smetištěm a montovnou. Tohle smetiště dává největší možný profit, a tak něco kápne i na obyčejné domorodce, a tím se „stabilisuje společnost“. Je to opravdu tak, jak se obává Liao I-wu, že hodnotový žebříček smetí, kterému vládne zisk, ovládá celou planetu? V každém případě z toho plyne, že třeba takový Tvrdík, kterého jsme si všichni zvykli považovat za neškodného blba, vůbec neškodný není – samozřejmě teď nemyslím na finanční ztráty, které ho na jeho profesní pouti provázejí. A až si zase budeme kupovat nějakou tu čínskou sračku, mějme na mysli, že vůbec není tak laciná, jak se na první pohled zdá.

Liao I-wu:Kulky a opium, život a smrt na náměstí Nebeského klidu. Mladá fronta, 2014