Polský prezident Andrzej Duda se překvapivě „pochlapil“ a oznámil záměr vetovat dva ze tří sporných zákonů měnících od základů polské soudnictví, které nedávno schválila parlamentní většina strany Právo a spravedlnost (PiS). Konkrétně zákon o nejvyšším soudu a zákon o soudní radě; zákon o soudnictví, jenž poskytne ministru spravedlnosti, který je v Polsku zároveň generálním prokurátorem, daleko větší vliv na proces jmenování soudců, však Duda podepsal.

Nicméně jen díky jeho vetu Polsko zatím zůstává liberální demokracií, poněvadž zemi, kde je možné zbavit soudce mandátu prostým zákonem či kde je soudní moc v podstatě plně podřízena moci výkonné, do kategorie liberálních demokracií řadit nelze. (Samozřejmě, ve všech demokratických zemích se výkonná moc nějak, často významně, podílí na formování moci soudní, polské reformy v podání PiSu by však justici de facto plně podřídily vládnoucí exekutivě, což by už bylo přes čáru.)

Na tiskové konferenci, kde svá dvě veta zdůvodňoval, Andrzej Duda zdůraznil, že se radil s mnoha lidmi, leč jeho rozhodnutí prý zásadně ovlivnil názor Zofie Romaszewské. Živá legenda polské protikomunistické opozice, jež se svým, nedávno zesnulým mužem Zbigniewem Romaszewským dokonce provozovala ilegální Rádio Solidarita (tedy vlastně „samizdatovou“ rozhlasovou stanici), působí jako Dudova poradkyně. A sdělila mu, že se nechce vracet do (komunistických) časů, kdy prokurátor mohl v podstatě všechno. Možná opravdu právě její stanovisko finálně přimělo („dokopalo“) Dudu, jenž byl zvolen v dresu PiS a dosud vystupoval jako poslušný Kaczyńského pejsek, aby se vzmužil a konečně, jak mu ostatně velí ústava, začal hájit ústavnost a právní stát.

Leč je v tom obsažena jistá dost výmluvná symbolika, když „babička Solidarita“ musí mladého polského prezidenta pobízet, aby bránil demokratické principy, navíc proti některým jiným někdejším aktivistům polských protikomunistických odborů (konkrétně zejména Jarosławu Kaczyńskému). Zdá se, že nejen v Polsku, ale i v jiných bývalých komunistických zemích už dlouho postupně zmírá duch roku 1989, jehož dusí a zašlapává zapšklé národovecké autoritářství (kromě Polska třeba v Maďarsku), či štábní kultura manažerů „makající firmy“, jako u nás.

Duda se sice pochlapil, otázkou ale zůstává, jak celá věc skončí. K přehlasování jeho vet polská ústava vyžaduje třípětinovou většinu, kterou PiS nedisponuje. Avšak premiérka Beata Szydłová v projevu, jímž reagovala na prezidenta, avizovala, že jeho odpor soudní reformu dle představ PiSu pouze oddálí. Její vláda se tak pravděpodobně pokusí prosadit podobné, byť možná o něco mírnější zákony znovu. (Duda oznámil předložení vlastních legislativních návrhů soudní reformy.) „Setkání s právníky a filozofy jsou jistě cenná, ale dobrá reforma polského soudnictví vyžaduje naslouchat hlasu obyčejných polských občanů,“ konstatovala polská premiérka a výhružně dodala: „Účinné změny se nemohou omezit pouze na institucionální rovinu, ale musí mít široký personální rozměr.“ Tedy: chceme čistky a nenecháme se omezovat nějakými „intouši“. Děsivé, jak rétorika polské, údajně konzervativní premiérky připomíná dikci padesátých let, temné doby „lidových tribunálů“, které v jistém smyslu opravdu účinně a efektivně, bez zbytečného otálení posílaly na uran nebo rovnou na smrt jen to šmiklo.

Boj o zachování Polska coby liberální demokracie západního typu proto bude pokračovat. O to víc však zaráží, jak často se u nás ozývají hlasy ve stylu: „Polákům do toho nemluvme, ani přímo, ani přes Brusel, a Brusel by měl vůbec mlčet, jen ať si to vyřeší doma sami!“ Ovšem Evropská unie je sdružením států, které reprezentují určité politické a právní hodnoty, jejichž respektování koneckonců tvoří podmínku členství. Lpění na principu „Každý doma svým pánem“ Evropskou unii de facto ruší. Pokud si ale někdo, v Praze i ve Varšavě, myslí, že si v dnešním světě lze uchovat demokratický nebo jakýkoliv jiný charakter státu jaksi výhradně samostatně, žije v hlubokém omylu.