Skutečně se zdá, že dnešní trápení nevězí v tom, že je život ohrožen, třeba virem, ale v tom, že se žije plytce, mdle, bez energie a vášně. Živý ale už emeritní papež Benedikt před časem prohlásil, že kořenem dnešních běd je sex, respektive sexuální revoluce v šedesátých létech minulého století. Jako příklady zvrácenosti popsal, že se v té době musel dívat na to, jak jeho seminaristi klidně obědvají se snoubeneckými páry laických theologů u jednoho stolu, nebo dokonce viděl (ve svém sídelním městě Řezně) na nádraží v době postní plakát na film s polonahou dívkou. Těmito příklady ovšem své brilantní intuici o klíčové roli sexu a eróta v církvi i společnosti bohužel urval křídla.
Posledních dvě stě let to vypadá, že se církevní hierarchie věnuje sexu (antikoncepce, gender, trans a homo) intenzivněji než učení Ježíšovu, takže identita dnešního katolíka se odvozuje nejspíš z toho, zda praktikuje „plodné a neplodné dny“, tedy ve své ložnici, než jestli chápe a bere za svá blahoslavenství nebo podobenství o marnotratném synu.
Jenže už v římské kolébce křesťanské Evropy se učení mladé církve infikovalo gnostickou záští k sexu, z kterého se stal pouze tělesný akt, pohříchu dovolený jen k plození potomstva. Gnostici neplodili, naštěstí, takže vymřeli, katolíci plodili, tudíž vyhráli, jenže ti elitní, biskupové a později klérus, si po gnostickém způsobu plození zakázali jako „poskvrnu“ – rituálně znečišťující jako řecké MIASMA.

Gnostický blud o špíně těla tak přežil, dokud byly elitami církve kněží (už asi padesát let jimi nejsou – nejsou už těmi nejvzdělanějšími ani nejmoudřejšími). Z hereze zůstal platný povinný „slib čistoty“ pro kněze a řeholníky – tedy prvoligové křesťany, který říká do světa jasně – sex je poskvrna. Ježíš se přitom k sexu vůbec nevyjadřuje, cizoložství nevnímá jako zločin (v Evropě donedávna souzený). Neodhání od sebe „hříšné“, projevuje jim náklonnost a hledá v nich lidství (Samařanka u studny, Magdaléna, žena přistižená při tom, a další).
Sex jako delikt posuzujeme od 60. let jen podle dobrovolnosti a věku, což se zdá být skutečně Ježíšovské i antické. Církev v tom nešla se společností a vězí dál v gnózi, vymírá statisticky, ale co hůř, vymírá duchovně – není vitální, ale melancholická a často jen agresivně naivní až blbá. Naplňuje se tím další gnostické dogma, totiž, že nepravdivý názor, se kterým se bezezbytku ztotožníte, vás rozvrátí a zničí. Zde je to názor, že zdroj živosti – erotika a sex jsou poskvrna a zlo.
Bývalý mnich a dnes psycholog a myslitel Thomas Moore se ve své publikaci Duše sexu (Portál, Praha 2012) vypořádává s pomluvami o sexu, které se ve společnosti i církvi za staletí uchytily. Vlastně intuici papeže Benedikta vzal vážně, ale vyložil ji srozumitelně na příkladech mnohem festovnějších. Církevník sex pomlouvá i štítivě dozoruje, světák ho degradoval na šukačku a pich. Oběma se o tom nechce přemýšlet, nejvýš kázat nebo se chlubit. Nakonec oba končí s depresí u psychiatra a venerologa (jeden jako heretický gnostik, druhý jako strhané zvířátko). Klinický psycholog Moore mluví z praxe.

Kniha je plná obrazů sexuality, ale pozor, obrázky tam skoro nejsou. Rafinovaný spisovatel nedá na to, že velká literatura a antické báje se už moc nečtou a zvedne kdejakou podobenku Afrodity i Artemidy, aby ukázal, že jsou v nás živé i se svými gesty jako kdysi v Řecích. Neobětujeme hlasům bohyň v nitru svůj dík a pozornost a tak ztrácíme jejich přízeň – sílu erotického života. Vůně a jiné kvality lidské duše, které text líčí, si ale žádají exkurs.
Když kdysi gnostický blud otrávil křesťanskou zvěst dualismem – duše versus tělo, nebylo to ještě pro sex to nejhorší. Dnes nerozumíme jednoduše evangeliím ani antickému zpodobování erotiky proto, že se stalo samozřejmé nejen vymlouvání duše na tělo – ach, to tělo hříšné přemohlo chudáka dušinku ke smilstvu…, ale Descartovým „znovuzaložením věd“ se nepochybným stalo i to, že duše je jedna věc a tělo druhá, jiná. Jedno myslí a cítí (lat. sentire znamená obojí) a je nehmotné, druhé je materiální stroječek. Když stroječek jede jako šicí stroj, myslící věc u toho není, nebo být nemá, nebo nemusí.
Tak vznikl moderní popis sexu a jeho descartovské důsledky. Nejen Woody Allen má z toho plačtivou srandu. Už jezuité, kterým svůj systém Descartes nabízel, i Komenský, kterému jej taky poslal, byli proti, ale za několik set let už na jejich námitkách roste jen břečťan. Bůh ví, proč se „křesťanská“ Evropa, její státní medicína i školy, věznice a blázince staly vykonavateli descartovské ideologie roztětí člověka na dvě věci. Tímto prizmatem nahlíženo, naše dnešní problémy společenské i problémy církve jsou neřešitelné, nebo je řešíme špatně ve stylu: méně tělesnosti a více duchovnosti a budeme svatější! Skandály duchovních vůdců i kněžíků z poslední doby ukazují, že je to omyl a každý si může na sobě ověřit jaký.
Nejde přitom o to dát „tělu“, někde v skrytu, co chce a ukazovat se na veřejnosti „duchovním“. To je další pokrytectví a dualistická hereze. Jde o to pochopit, co je tělo. Diogenés se ukájel před svým sudem na jedné Athénské návsi, aby ukázal spoluobčanům, co oni dělají za keři blbě. Myslíte si, že ke mně nepatří, co dělám tajně? Zač se stydím, není moje? Duše si musí uvědomit, co je (její) tělo.
V době, kdy redemptoristé psali do zpovědních zrcadel za letmý polibek snoubencům sto dní v očistci, státní soudy protestantské i katolické za milostná dobrodružství zavíraly natvrdo a léčily podivnosti lobotomií, už v té době William Blake tajně bádal a kreslil jiný obraz, jinou optikou. Ve Svatbě nebes s peklem (1790) píše: All Bibles or sacred codes have been the causes of the following Errors.
* That Man has two real existing principles (a Body & a Soul).
* That Energy, call‘d Evil, is alone from the Body, & that Reason, call‘d Good, is alone from the Soul.
* That God will torment Man in Eternity for following his Energies.
But the following Contraries to these are True * Man has no Body distinct from his Soul for that call‘d Body is a portion of Soul discern‘d by the five Senses, the chief inlets of Soul in this age.
* Energy is the only life and is from the Body and Reason is the bound or outward circumference of Energy.
* Energy is Eternal Delight.
Tělo je tedy ta část naší duše, kterou vnímáme svými pěti smysly, žádný separát člověka po vyvanutí duše. Navazuje tím na mnohem starší platónskou věc (často omylem zrovna Platóna obviňují ze záliby v separaci duše od těla). Člověk, rodina, nebo obec jsou v tom pojetí záhadné, těžko uchopitelné, leč zároveň nejdůležitější celky, mezi nimiž jako mezi kruhy na vodě žijeme. Tyto celky nejsou prostým součtem svých částí. Kdo navštívil „kompletní“ rodinu, kde se otec nechová otcovsky, matka mateřsky a děti nezlobí, ví, že to je jaksi komplet, ale ne rodina – to nejdůležitější těm atomům chybí. Národ taky není prostě masa lidí, nevytváří jej ani společný jazyk, ani území, nebo vládce, ale společný duch…
Člověk je oduševnělé tělo, ne jen součet údů. Odtud Blakeova vize, kterou ovšem říká ďáblův hlas (The voice of the Devil). Mohlo by to být motto Mooreovy knihy s podtitulem – Péče o život jako akt lásky.

Tím se dostáváme k tomu, že jako slovo sex, tak i slovo akt dostane během četby Moorea jiný význam, než normálně mívá. Ale hlavně slovo láska se zcela promění – z běžného označení pro zaslepenou příchylnost až závislost (I love You – I need You) se stane slovem pro čisté vidění, potěšení bez závislosti. To není ta „volná láska“, ač se zdá, že je to blízko. Čisté vidění a z něho rostoucí jednání (láska) nenachází zálibu než v sobě podobném protějšku – takže tu nakonec nekopulují dva, co si nemohli pomoct, ale milují se svobodní lidé.
Jak fatálně se promění i vztahy k druhým lidem, když jejich těla zahlédnete jako část jejich duší? Rozběhne se živěji i uvažování o tom, co značí a skrývají. Konečně i péče o vlastní tělo a její možnosti se pak projasní. „Duchovní“ špinavce a smraďochy to nepotěší, fintily to zase tak jednoduše nevynáší.
Thomas Moore svou knihou psanou ze zkušenosti psychiatrické zpovědnice celé společnosti dokazuje, že společnost i církev schází ne na málo duchovnosti, ale na nedostatek užitku ze sexuality, která je hlubokou vrstvou lidské přirozenosti. Podle receptu od Akvinského se má přirozenost nadpřirozeností rozvíjet. Naši novotomisti a puritáni se vyrovnali zrovna s touto životodárnou vrstvou bezohledně a zákonicky. Místo rozvinutí ji otrávili a vší silou ji kanalizují. Je ovšem tak hluboko, že se jim to nemohlo povést, dostala i je. Ostatní společnost je sexem sice jako posedlá, a má ho všude moc – jenže šizeného. Jako nekvalitní nastavované potraviny nevyživují, ale působí obezitu a malátnou lhostejnost, tak i sexualita naší doby vypadá jako cosi neživotného, strojového, směšně spotřebitelského. Že by umělá inteligence za nás už i souložila? Takhle nějak to budou dělat roboti.
Vůbec vrchol knihy je kapitola o Ježíšově sexualitě. Ježíš mu připadá trochu jako ctitel Artemidin, trochu jako epikurejec – to může vyděsit. Neděsí nás z obrázků asexuální, moralizující idol? Ten je přece skoro všude… Moore ho vidí jako „muže, který se nebojí erotu, který žije podle svého srdce i podle svého těla, naplněn nekonečným soucitem“.

Klíč k Ježíšskému erótu vidí v tom, co dnešní papežská Kongregace pro nauku víry do mrti hájí (např. v kauze Anthony de Mella). Ježíš se zříká ega a tím v sobě uvolňuje síly eróta, slitovnosti, božské opilosti, mystiky. Církevníci a moralisté vůbec se drží svých eg i ega jako neodmyslitelného jádra života, své identity a s ním taky hynou. On ponechává život, aby se utvářel ve svých hranicích „formován touhou i sexuálními sklony (počestným chtíčem)“.
„Eros a filia, tělesná touha a intimita se mohou vzájemně sytit a vyústit do podnětných a tvořivých paradoxů erotické počestnosti, jež charakterizují Ježíše evangelií. Později samozřejmě křesťanství ztratilo tuto tvořivou, lidskou sexualitu a začalo se zaměřovat ne potlačování všeho dionýsovského…“
„Obraz Ježíše káže umisťovat hranice tak, aby vyplývaly z radosti a potěšení spíše než ze strachu a úzkosti, akcentuje hranice určené pozitivní životní volbou. Ježíš volí radostný celibát a pak toleruje zápas druhých o uspořádání sexuality a stanovení hranic.“
„Ježíšova sexualita spočívá v jeho otevřenosti k neznámým lidem i k přátelům, v tělesnosti jeho uzdravování, v posvátnosti jeho přístupu k jídlu, v toleranci projevované k sexuálním přestupkům a v jeho filosofii založené na lásce.“
Vzkříšení těla nemá smysl jako znovusouběh atomů nějakého stroječku, v němž se na čas vozila naše duše, ale může velice proměnit už život tady, když velikonoční tajemství (těla vzkříšení) pochopíme jako vzkříšení celé naší duše. To nám ovšem nesmí vadit, že je to řečeno slovy ďáblovými u Williama Blakea.

Thomas Moore, Duše sexu (Péče o život jako akt lásky), Portál 2012