„Chci být veterinářem.“ Pár dní po porodu této myšlenky jsem v jeho mistrovských dílech asistoval lékaři krav s tou největší reputací. Švýcarovi v kožených kalhotách s více než dvoumetrovou postavou, schopnému otočit krávu vzhůru nohama bez jiného nástroje než svého předloktí, jímž aplikoval bleskového polovičního nelsona.

Naši zdravotní oběžnici jsme začínali brzo zrána. Přesně v pět už jsme například stáli v ringu obehnaném ostnatým drátem a posílali k zemi nemocnou krávu, jenž vyžadovala lékařskou péči. „Ty tahej za tenhle provaz“, říkal veterinář, aniž by si všiml, že já jsem zvířetem brutálně vláčen přes hroudy na poli. Ten příkaz platil pro krávu a jen já to nechápal. Švýcar v kožených kalhotách chtěl onen stín z mé budoucnosti vyhnat, od začátku věděl, že má postava pasuje lépe za psací stůl nadnárodní společnosti, než tam pohozená, nepotřebná a celá od bláta.

Jednoho dne jsem měl za úkol držet dvě části drátem rozřízlého vemene, kráva bučela, že to rvalo srdce. Kovboj v mžiku a s přesností, jež se pohybovala mezi talentem a chladnokrevností, vemeno zašil a poté aplikoval proud desinfekce fialové barvy, jenž udeřil léčenou oblast s takovou silou, že promítl skvrnu kapek ve tvaru souostroví, která přistála na vyzáblé mapě mého předloktí. Skupinka namodralých ostrovů, jež odolala věčnosti měsíce a půl, se rozplynula stejného dne jako vidina vemene, která mi brala chuť k jídlu.

Celý jeden měsíc jsem vydržel tu rutinu, jež skutečně onen stín z mé budoucnosti vyhostila; a vydržel bych ji celý život, výměnou za možnost kontemplovat Irene, veterinářovu dceru, jež chodila vždy při mě, oděna jako švýcarské děvčátko, odbornice na nošení košíků se sýry hlubokým lesem, ale tohle byl prales a děvčátko cítilo zběsilou přitažlivost ke stájím.

Odhalil jsem ji od samého začátku, neboť ona chtěla, když si třela pánev o bílou a černou srst, jež pokrývala hřbet jedné krávy. Sukně, vytažená až ke kyčlím, ponechávala na vzduchu onen květ, jenž nás odlišoval. Kráva tu slavnost na sobě snášela, byla soustředěna na hltání z jeslí plných píce.

Ani onoho dne ani ty ostatní jsem nemohl pustit z očí to děvčátko, které umělo zastavit běh světa: zoufale si třelo onen květ, jenž ho pálil mezi nohama, až se náhle zastavilo, s tělem prohnutým vzad, s prsty zarytými do bílé a černé srsti, s výkřikem, jenž pro diskrétnost nevylétl a zůstal v podobě gesta, s výrazem, který prozrazoval dosažení okamžiku o hloubce a obzoru celého jednoho života.

Jednoho rána, kdoví kterého, jsem po vymočení skončil zlomen na dlaždičkách toalety. Válel jsem se z jedné strany územního prostoru záchodu na druhou a tento pohyb sem a tam byl podtržen vytím, jež odchytilo toho nejzdvořilejšího z mých sousedů. Manévruje jako hrdina obalil mé vytí do přikrývky, naložil je do svého VW a složil na pohotovosti jednoho blízkého špitálu. Lékař ve službě aplikoval injekci Buscapina Compositum do vytí, aby se to obalené v přikrývce opět stalo mnou samotným. Poté udeřil hranou ruky do středu mé levé ledviny a poslal mě, znovu proměněného ve vytí, do ordinace urologa.

Tři otázky a další úder karate do ledviny postačily, aby urolog vyvodil cosi, co v ten okamžik neodhalil, ale co vyžadovalo pěknou řádku vyšetření s názvem vylučovací urografie, „abychom měli jistotu,“ řekl.

Přišel jsem domů s dekou složenou v podpaždí, s listem s instrukcemi a s taškou s několika dávkami Buscapiny a nějakými nástroji.

Měl jsem do demižónu shromáždit všechnu moč, kterou bych za dva dny vyprodukoval, a během toho samého časového úseku podstoupit tekutou dietu. Zvolil jsem víkend, neboť v tu dobu má strategická pozice ve společnosti nemohla vydržet dva dny nepřítomnosti. Zajímavým bodem, perličkou na závěr příprav, byla aplikace dvou klystýrů v neděli večer, aby „fekální hmota nebránila při rentgenovaní močové soustavy,“ jak stálo doslova v listě s instrukcemi. Zapíchl jsem špičku zařízení do nádobky s vazelínou a potom před zrcadlem nastavil zavedení vlažné vody do svého organismu, avšak špička byla špičatější než se zdála a stavidlo střev se nenacházelo ve stavu, kdy by bylo zrovna ochotné spolupracovat. Půl tuctu pokusů mě stálo pochopit, že potřebuji pomoc. Dobroty hrdinného souseda jsem nemohl zneužívat, dostavit se do nemocnice byla nepřístojnost, rodinu nemám a požádat Sonii nebo svou sekretářku, aby mi aplikovaly výplach v neděli večer, se zdálo být příliš. Sestoupil jsem do vrátnice a nabídl vrátnému diskrétnost a značnou částku na oplátku za uskutečnění onoho úkolu, jenž koneckonců také znamenal otevřít dveře. Dvěma čistými impulsy, aniž přerušil anekdotu s popelářským vozem, který od pátku nevyvezl odpadky, mi zasadil dvě bodnutí, jež mou střevní metráž zanechala bělostnou.

Následujícího dne jsem nastoupil do nemocnice s půl galonem moči, čistými střevy a s opruzeným stavidlem. Své šaty jsem nechal ležet v klubku na jedné židli a oblékl si nebesky modrý župan; zavazoval se zezadu na mašli a zanechával odkryté vše co jsem nechtěl vystavovat před pilotem, jenž na mě čekal hned vedle stroje. Šel jsem na dějiště vyšetření; napadla mne bláznivá myšlenka, že mé šaty na židli se mi v tom smutku podobají. Podle pilotových pokynů, jenž hovořil přes mikrofon za sklem kabiny, jsem si svlékl župan, který mi zakrýval výlučně prsní bradavky a půl břicha, a lehl si na ledový železný plát. Přiblížil se bezvýrazný asistent a vstříkl mi látku, která, podle toho, co zamumlal, měla plnit tu funkci, že mi obarví močovody. Poté mě poslal vymočit pomerančovou šťávu, jež mi předtím dali, s pokynem vyloučit pouze půlku a ponechat tu druhou na dvě pozdější močení, která měla prokládat proces, jenž spočíval v lehnutí na ledový plát přivázán za hrudník, zápěstí a kotníky a přijmout v nejlepší náladě dlouhou sérii rentgenového bombardování z rozličných perspektiv, mířených na mou urinární záhadu. Plát stoupal, klesal, nakláněl se, a v nejsmělejším točivém momentu se otočil úplně a já zůstal hledět na podlahu, kde také byla jedna čočka jež bombardovala.

„Vstříknu vám toto kontrastní médium“ (to byl odborný termín látky, jež barvila močovody), pravil bezvýrazný asistent, zatímco mi již šlehal další dávku. „Je možné, že pocítíte lehké pálení v genitáliích,“ zamumlal, když já už jsem začínal cítit předvoj toho chemického ohně, jehož cílem bylo spálit má varlata.

Pár dní na to mne přijal urolog s rentgenovými snímky v ruce; já si ze všeho nejvíce přál, aby ty dva výplachy smetly veškeré vizuální rušení, neboť jinak bych musel ten proces zopakovat, včetně epizody s vrátným, jak mě bodá, zatímco mi vypráví nějakou malichernost.

„Akutní ledvinová litiáza,“ prohlásil. Zvedl rentgenový snímek proti zářivce, jež osvětlovala ordinaci a ukázal špičkou pera nejprve kámen a poté trajektorii kamene. Povšiml jsem si, že trajektorie, jež vedla levým močovodem, má vnitřní průměr vlasu, a že kámen, jenž byl opravdovým kamenem, má velikost průměrného burského oříšku. V tom spočíval důvod té bolesti, která mne strhla až na dlaždičky v koupelně.

„Kámen je již v močovém měchýři,“ pravil, stále míře perem na můj vnitřní design, „Teď je třeba počkat, až vyjde.“

„Kudy?“ zeptal jsem se a představil si to nejhorší.

„Přesně tudy,“ řekl doktor a ukázal na snímku místo, jež já nechtěl, aby ukázal.

Navíc bylo třeba kámen zachovat kvůli analýze jeho komponentů a moci tak stanovit dietu, jež by zamezila tvorbě budoucího kamene.

Myšlenka, že mám organismus schopný produkovat kameny ve mě začala probouzet nadšení, skoro jsem mohl vidět baňky jak pouštějí obláčky páry uvnitř laboratoře, kterou mám instalovánu v půlce těla.

Úkol zachovat kámen byl složitý; vždy, když se nashromáždil dostatek tekutiny, dostavil jsem se k záchodové míse, abych uvolnil proud úlevy, jenž protékal cenzurou cedníku, který jsem držel v ruce. Hlavním problémem bylo nosit cedník do kanceláře a do restaurací, musel jsem nosit oděv s prostornými kapsami, což skoro vždy byl kabát a ten se skoro nikdy nesnášel s oním ten rok obzvláště horkým létem.

Nakonec kámen vyšel, podle laboratorních rozborů byl vápníkový.

Dorazil jsem do čekárny urologa s kamenem a s výsledky, připraven podrobit se doživotnímu zákazu mléčných výrobků, jenž mi doporučí. Na protější sedačce seděla paní, jež mi svěřila, motivována spontánní solidaritou, která spojuje pacienty v kritických okamžicích předtím, než budou o samotě s lékařem, že děti jí bolely méně, než kámen v ledvině. Odvětil jsem, že mít dítě nebo kámen je z určitého úhlu pohledu v zásadě to samé, jedná se o použití toho otvoru, jenž nejvíce potěšení nám dává, k procesu, jenž nejvíce bolesti nám může poskytnout.

Rovněž jsem si myslel, ale to jsem jí neřekl, neboť v jejích očích solidární důvěrnice se již začínala třpytit kalnost kající se příliš mluvné ženy, že díky onomu období vysoké minerality v organismu jsem se jako nikdy předtím stal součástí planety a zároveň celého vesmíru, ve smyslu, že po celém kosmu se přece tak či onak nacházejí stejné prvky. Vytvořit kámen znamená ve skutečnosti vytvořit kousek světa.

Poté jsem přidal onu větu, jež, přiznávám, nebyla moc k věci: „Jsem alchymistická laboratoř; v mých útrobách pracují destilační přístroje, kahany s mírným plamenem, dekantační nádoby a někde mám půl lebky, v níž se míchají substance.“

„Omluvte mě,“ řekla kající se žena, neboť přišla na řadu, aby ji lékař vyšetřil, nebo protože již neunesla můj monolog. Zůstal jsem v čekárně sám, osvícen neonovými zářivkami, které dělaly hluk. Vytáhl jsem kámen, jenž jsem toho rána spíše s překvapením než s bolestí vypudil. Stoupl jsem si před záchodovou mísu s cedníkem na svém místě, a než jsem si stačil uvědomit, že úlevové cesty jsou částečně obstruovány, předcházen porodní bolestí vypadl kámen a prudce se srazil se síťkou, následován stříkajícím proudem moči.

To nejmenší, co obnáší výroba části světa, je bolest velikosti světových katastrof, pomyslel jsem si tam, pod hlučnou zářivkou, a odkráčel, aniž bych šel na svou schůzku s lékařem.

Ze španělského originálu Jordi Soler, Nueve Aquitania, 1998 vybral a přeložil Vít klouček.