Nová socialistická vláda ve Španělsku se rozhodla exhumovat ostatky generála Franka a přeměnit Údolí padlých, kde je pohřben, na památník obětem občanské války a Frankovy diktatury. Proti tomu se ale staví generálovi stoupenci.

Není to ovšem poprvé, co se Španělé hádají o nějakou mrtvolu. Před lety vyvolal spor pokus o exhumaci těla světoznámého básníka a dramatika Federica Garcíi Lorcy, kterému předcházela řada soudních rozhodnutí a neutuchající zájem španělských i zahraničních médií. Koneckonců, hroby se neotvírají každý den. Je proto třeba mít dobrý důvod a nejlépe alespoň částečné dobrozdání veřejnosti. Otevírání hrobu Lorcy však provázelo všechno možné jen ne konsensus. Pro vysvětlení je ovšem třeba vrátit se trochu do minulosti.

Po Francově smrti v roce 1975 se v zemi uplatnil obecně přijímaný tzv. Pakt zapomnění, El pacto de olvido. Za nečekaného konsensu politických sil umožnil Španělsku vydat se na cestu k demokracii a konstituční monarchii. Proto také donedávna bylo téma občanské války ve Španělsku víceméně tabu. Karta se však obrátila a místo Paktu zapomnění prosadili socialisté Zákon o paměti národa. Kromě zákazu symbolů a odkazů na Frankův režim ve veřejných prostorách poskytuje zákon také oporu ke znovuotevření mnoha ran, kterých občanská válka přinesla nepočítaně. A mezi ně se jistě řadí i vražda nejznámějšího andaluského básníka Lorcy.

Jádrem sporu bylo, zda exhumaci básníka zavražděného hned na počátku občanské války v roce 1936 stoupenci generála Franca vnímat jako symbolický akt vyrovnání se s minulostí, nebo jako politicky motivovanou snahu o přizpůsobení či přepisování dějin. Ve Španělsku byste těžko hledali téma, které by vzbuzovalo silnější emoce.

Cesta k exhumaci byla proto také dlouhá a trnitá. Nakonec se ji za pomoci místního soudce podařilo prosadit, a to i přes odmítavé stanovisko Lorcovy rodiny. Ta totiž požadovala nechat předpokládané místo odpočinku na pokoji a raději ho prohlásit chráněným místem klidu. Protože potomci dalších tří mužů, kteří měli být pohřbeni spolu s Lorcou, neupustili od svého úmyslu dopřát jim řádný pohřeb, veřejný zájem byl na světě. Své si přisadila také regionální samospráva Andalusie. Podle ní nakonec nemělo být cílem nalezení Lorcových ostatků, ale identifikace ostatků osob pohřbených s ním.

Když práce na otevření domnělého hromadného hrobu mezi vesničkami Viznar a Alfacar nedaleko Granady začaly, mohli jsme se o nich dočíst i na stránkách českého tisku. Lorca a tři další osoby včetně jednonohého učitele a dvou místních toreadorů měli být zastřeleni a pohřbeni v neoznačeném hrobě na kraji olivovníkového sadu.

Vše probíhalo podle plánu. Technici z granadské university zaměřili prostor předpokládaných hrobů, projeli ho scannery a nad plochou o dvou stech metrech čtverečních vztyčili obrovský stan chránící vše před zraky zvědavců. Ostatkům španělského básníka tak mělo být zajištěno naprosté soukromí. Jakmile by kostry byly odkryty, počítalo se s tříměsíčním zkoumáním DNA za účelem identifikace.
Co se ovšem nestalo. Již v polovině prosince bylo jasné, že na celém pozemku není v zemi nic kromě jednoho neobvykle velkého kamene. Dvouměsíční práce na exhumaci tak po letech spekulací, sporů, nevyslyšeném přání Lorcovy rodiny a píď po pídi převrácené zemině skončila neúspěchem.

Neúspěšné pátrání nese nejhůře historik Ian Gibson, který určení místa odpočinku slavného básníka věnoval 45 let bádání a zkoumání a hovořil prý i s mužem, který Lorcu s ostatními pohřbíval. Nyní předpokládá, že skutečný hrob nemůže být daleko a stačilo by jen rozšířit dosud prozkoumanou oblast.

Názorů na konečné místo odpočinku ovšem vůbec neubývá. Asociace pro historickou paměť v Granadě vydala prohlášení, podle kterého by Lorca měl ležet 400 metrů od oblasti, která byla právě prozkoumána. Jiný názor obsahuje publikace Lorca, poslední kroky historika Miguela Poza. Ten tvrdí, že sám Franco nařídil likvidaci masového hrobu hned pár týdnů po popravě nešťastného básníka, a to kvůli mezinárodnímu odsouzení, které vyvolala zpráva o jeho smrti.

Jestli je tato informace pravdě blíže, skutečný Lorcův hrob zůstane asi navždy tajemstvím. Ať je to tak nebo tak, k ulehčení mnohých dala andaluská samospráva na srozuměnou, že s žádným dalším pátráním po Lorcových ostatcích nepočítá. V jeho případě tedy prozatím zvítězil osvědčený Pakt zapomnění. Jak píše Lorca v jedné své básni: „Tehdy jsem poznal, že mě zabili. Hledali mě v kavárnách, na hřbitovech, po kostelích, ale nenašli mě. Nikdy mě nenašli? Ne. Nikdy mě nenašli.“ Generál Franco, respektive jeho nabalzamovaná mrtvola, ale takové „štěstí“ podle všeho mít nebude.