Květnové volby do Evropského parlamentu se blíží, nicméně většinu populace to nevzrušuje, ba o této skutečnosti donedávna ani netušila. Dle výzkumu agentury Kantar CZ pro Českou televizi, zveřejněném v únoru, o konání voleb věděla třetina Čechů. Průzkum též odhalil fatální mezery ve znalosti jmen 21 českých europoslanců. Alespoň jednoho dokázalo jmenovat 29 % respondentů – nejčastěji (12 % z nich) Pavla Teličku, zvoleného za ANO, a pak Jana Zahradila (ODS) a Jiřího Pospíšila (TOP 09), kdy oba znalo 10 % dotázaných. Zbytek už opravdu jen paběrkoval: o existenci Kateřiny Konečné (KSČM) měly ponětí 4 % lidí, Luďka Niedermayera (TOP 09) 3 %, o ostatních jen jedno nebo dvě procenta dotazovaných. Na samém konci žebříčku se smutně krčí komunista Jiří Maštálka, na něhož si nevzpomněl vůbec nikdo.

Podle průzkumu agentury STEM z podzimu loňského roku většinu českých europoslanců neznají tři pětiny veřejnosti – agentura však respondentům předložila jejich seznam, kdy měl respondent u poslaneckého jména uvést, zda dotyčného (dotyčnou) zná, nebo nezná. Nicméně z hlavy si alespoň pár jmen, jak dokládá Kantar, nevybaví skoro nikdo, popřípadě mu dle Kantaru vytane na mysli Věra Jourová, jež však není europoslankyní, nýbrž eurokomisařkou.

Přitom jména českých europoslanců i jejich stanoviska k řadě témat si lze celkem snadno vyhledat na internetu. Voliči ale kvůli tomu nehnou prstem. Zato třeba na internetu dovedou nalézt levnou dovolenou na Bali, zaplatit a zorganizovat si cestu a na závěr se ještě pochlubit „super fotkami“ z pláže na instagramu. Příčinou neznalosti tedy není utajenost fungování Evropského parlamentu, ale obyčejná lidská lenost, ostatně, řada europoslanců často vystupuje v českých médiích a vyjadřuje se tam i k některým domácím problémům.

Fatální neznalost Evropské unie a jejích komplikovaných institucí bohužel nahrává popularitě tvrzení o nikým nevolených bruselských elitách, jež pošlapávají suverenitu národních států (třeba zakazováním tradičního českého rumu nebo pomazánkového másla) a usilují o sociálně-inženýrskou proměnu evropské společnosti zvaním zástupů muslimských migrantů.

Proto je možná skoro dobře, že české voliče eurovolby moc nezajímají – posledně, v roce 2014, jich u nás přišlo hlasovat jen něco málo přes 18 % (předtím, v letech 2004 a 2009, alespoň 28 %). A většina z toho mála, co dorazilo, pak házela lístky do urny především pod vlivem aktuální domácí politické situace, nikoliv bedlivého zkoumání práce europoslanců. Což odráží i aktuální průzkum na dané téma, který začátkem března zveřejnilo CVVM. K letošním eurovolbám se u nás chystá přijít 28 % lidí a vyhrálo by v nich ANO s 26 %, následováno ODS (16 %) a Piráty (11,5 %).

Neatraktivnost voleb do Evropského parlamentu však zdaleka netrápí jenom Českou republiku. Celoevropská volební účast při eurovolbách od roku 1979 setrvale klesá, naposledy činila 42,5 %, a to ji ještě mírně navýšily země, kde je chození k volbám povinné. Nikoliv náhodou přiměly již první přímé evropské volby z roku 1979 politology Karlheinze Reifa a Hermanna Schmitta k vypracování teorie o „volbách druhého řádu“, od té doby často používané při analýze těch „méně přitažlivých“ volebních zápasů. Což vlastně jsou, kromě výběru poslanců do národních parlamentů, popřípadě prezidentů, skoro všechny ostatní.

Závěr je jasný, byť hrozivý. Při volbách do Evropského parlamentu půjde u nás o demokracii hovořit jen stěží. Poněvadž demokracie předpokládá, že volič je informovaný, zdaleka nejen o jménech, ale i o programech, o pravomocech instituce, kam volí, o problémech, které daná instituce řeší i o tom, jak se k nim daná politická strana či konkrétní politik staví. Když však skoro nikdo nezná ani ta jména, uskuteční se v květnu spíše něco na způsob losování sportky, nikoliv zodpovědný a podložený výběr.