„Teď budeme žít!“ říkával chlapeček, když se batolil postranními cestami nebo přes pustá pole. Ale jídlo, které viděl, existovalo jen v jeho fantazii. Všechno obilí zabrala bezcitná rekviziční kampaň, kterou začala v Evropě epocha masového vraždění. Psal se rok 1933 a Josef Stalin záměrně nechával Ukrajinu vyhladovět. Chlapec zemřel, spolu se třemi miliony dalších lidí. „Setkám se s ní,“ řekl o své manželce sovětský mladík, „pod zemí.“ Měl pravdu: zastřelili ho krátce po ní a oba byli pohřbeni mezi sedmi sty tisíci obětí Stalinova velkého teroru z let 1937 a 1938. „Chtěli po mně snubní prsten, který jsem…“ končí zápis v deníku polského důstojníka těsně předtím, než ho v roce 1940 popravila sovětská tajná policie. Byl jedním z téměř dvou set tisíc polských občanů, které zastřelili Sověti a Němci na začátku druhé světové války, v době, kdy jeho vlast společně okupovalo nacistické Německo a Sovětský svaz. Na sklonku roku 1941 ukončila jedenáctiletá ruská dívka v Leningradě svůj skromný deník slovy: „Zbyla jen Táňa.“ Adolf Hitler Stalina zradil, její město obléhali Němci a její rodina patřila ke čtyřem milionům sovětských občanů, které Němci nechali zemřít hlady. Příštího léta napsala malá dvanáctiletá Židovka v Bělorusku poslední dopis svému otci: „Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé.“ Patřila k více než pěti milionům Židů, které Němci zplynovali nebo zastřelili.

– -Ve středu Evropy nacistický a sovětský režim vyvraždily kolem čtrnácti milionů lidí. Prostor, kde všechny oběti zahynuly, krvavé země, se rozkládá od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy po západní Rusko. V období konsolidace nacionálního socialismu a stalinismu (1933-38), společné německo-sovětské okupace Polska (1939-41) a poté německo-sovětské války (1941-45) v tomto prostoru vládlo masové násilí, jaké dějiny do té doby nepoznaly. Jeho oběťmi byli především lidé, kteří toto území obývali: Židé, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Rusové a příslušníci baltských národů. Těch čtrnáct milionů lidí bylo vyvražděno za pouhých dvanáct let, v letech 1933-45, kdy byli u moci Hitler a Stalin. Třebaže se jejich rodné země uprostřed onoho období staly bojištěm, byli všichni tito lidé oběťmi vražedné politiky, nikoli válečnými oběťmi. Druhá světová válka byla nejsmrtonosnějším konfliktem v dějinách a skoro polovina vojáků, kteří zahynuli na všech bitevních polích po celém světě, zahynula právě tady, v krvavých zemích. Jenže nikdo z těchto čtrnácti milionů zavražděných nebyl voják v činné službě. Většinou to byly ženy, děti a staří lidé; nikdo z nich neměl zbraň a mnozí byli připraveni o veškerý majetek včetně oblečení.

Nejznámějším místem zabíjení v krvavých zemích je Osvětim. Dnes Osvětim představuje holokaust a holokaust představuje zlo dvacátého století. Lidé, kteří byli v Osvětimi zařazeni na práci, však měli naději přežít, a díky vzpomínkám a románům přeživších známe jméno tábora. Daleko víc Židů, a většinou polských Židů, však šlo do plynu v jiných německých továrnách na smrt, ve kterých zemřeli téměř všichni a jejichž názvy se nepřipomínají tak často: Treblinka, Chelmno, Sobibor, Belžec. Ještě víc Židů, polských, sovětských a baltských, bylo zastřeleno nad jámami a šachtami. Většina z nich zemřela nedaleko míst, kde žili, v okupovaném Polsku, Lotyšsku, sovětském Bělorusku, na Litvě a sovětské Ukrajině. Do krvavých zemí Němci odevšud sváželi Židy, aby je tam zabili

Němci hromadně vraždili Židy v okupovaném Polsku, Lotyšsku, na Litvě a v Sovětském svazu, nikoli přímo v Německu. Hitler byl antisemitský politik v zemi s malou židovskou komunitou.

Když byl v roce 1933 jmenován kancléřem, tvořili Židé necelé jedno procento německých obyvatel. V prvních šesti letech Hitlerovy vlády směli němečtí Židé emigrovat (za ponižujících podmínek a ožebračeni). Většina německých Židů, kteří zažili Hitlerovo vítězství ve volbách v roce 1933, zemřela přirozenou smrtí. Vyvraždění 165 000 německých Židů bylo samo o sobě obludným zločinem, ale zároveň jen velmi malou součástí tragédie Židů evropských: necelá tři procenta obětí holokaustu. Až když nacistické Německo vpadlo v roce 1939 do Polska a v roce 1941 do Sovětského svazu, proťala se Hitlerova vize likvidace evropských Židů se dvěma největšími židovskými komunitami v Evropě.

Hitler nechtěl vyhladit jen Židy, chtěl také zničit státy Polsko a Sovětský svaz, vyhladit jejich vládnoucí vrstvy a pozabíjet desítky milionů Slovanů (Rusy, Ukrajince, Bělorusy, Poláky). Kdyby se válka Německa proti Sovětskému svazu vyvíjela podle jeho plánů, zahynulo by za první zimy hladem třicet milionů civilistů a poté by byly další desítky milionů vyhnány, zabity, asimilovány nebo zotročeny.

Sovětský svaz ve druhé světové válce nacistické Německo na východní frontě porazil, což Stalinovi zajistilo vděčnost milionů lidí a také zásadní roli při vytváření poválečného pořádku v Evropě. Jenže rozsah Stalinova hromadného vraždění byl téměř tak obrovský jako u Hitlera – vlastně byl v mírových dobách daleko větší. Ve jménu obrany a modernizace Sovětského svazu Stalin ve třicátých letech dozíral na smrt milionů lidí hladem a na vystřílení tři čtvrtě milionu dalších. Stalin zabíjel vlastní občany právě tak účinně jako Hitler občany jiných zemí. Ze čtrnácti milionů lidí záměrně vyvražděných v krvavých zemích v letech 1933-45 jde třetina na sovětský účet.

Ve třicátých letech byl Sovětský svaz jedinou zemí na světě, kde se praktikovala politika masového vraždění. Za prvních šest a půl roku od chvíle, kdy se Hitler dostal k moci, do druhé světové války, pozabíjel nacistický režim nejvýš asi deset tisíc lidí. Stalinistický režim už jich pozabíjel hladem miliony a postřílel přes půl milionu. Německá politika hromadného zabíjení začala té sovětské konkurovat v letech 193941, poté, co Stalin Hitlerovi umožnil začít válku. Wehrmacht a Rudá armáda napadly Polsko v září 1939, němečtí a sovětští diplomaté podepsali smlouvu o hranicích a o přátelství, a německá a sovětská vojska téměř dva roky společně okupovala polské území. Oba režimy střílely vzdělané Poláky po desetitisících a deportovaly je po statisících.

Nejhorší zabíjení začalo, když Hitler Stalina zradil a německé ozbrojené síly v červnu 1941 vkročily do nedávno rozšířeného Sovětského svazu. Třebaže druhá světová válka začala v září 1939 společnou německou-sovětskou invazí do Polska, obrovská většina zabíjení, ke kterému v ní došlo, přišla po druhé invazi na východ. Na sovětské Ukrajině, v sovětském Bělorusku a v leningradské oblasti – na území, kde stalinistický režim v předchozích osmi letech odsoudil k smrti hladem a postřílel na čtyři miliony lidí – dokázaly německé síly za polovinu té doby nechat zemřít hladem a postřílet ještě víc lidí.

V krvavých zemích žila většina evropských Židů a překrývaly se tam Hitlerovy a Stalinovy imperiální plány; bojoval tam wehrmacht s Rudou armádou a soustředily tam své síly sovětský NKVD a německá SS. V krvavých zemích ležela většina míst, kde se vraždilo: v politickém zeměpise třicátých a první polovině čtyřicátých let jde o Polsko, baltské státy, sovětské Bělorusko, sovětskou Ukrajinu a západní okraj sovětského Ruska. Stalinovy zločiny jsou často spojovány s Ruskem a Hitlerovy s Německem. Jenže částí Sovětského svazu, kde se vraždilo nejstrašněji, byla jeho neruská periférie, a nacisté všeobecně zabíjeli mimo Německo. Soudí se, že největší hrůza dvacátého století byly koncentrační tábory. Avšak většina obětí nacionálního socialismu a stalinismu nezahynula v koncentračních táborech. Toto nepochopení míst a metod hromadného vraždění nám zabraňuje vnímat celou hrůzu dvacátého století.

Kolem milionu lidí zemřelo, protože byli odsouzeni dřít v německých koncentračních táborech – na rozdíl od německých plynových komor a německých polí smrti, kde zemřelo deset milionů lidí. V letech 1933-45 stály nemoci a vyčerpání v sovětském gulagu život na milion lidí – na rozdíl od sovětských polí smrti a oblastí hladomoru, kde zemřelo asi šest milionů lidí, z toho čtyři miliony v krvavých zemích. Devadesát procent z těch, kdo vstoupili do gulagu, z něj vyvázlo živých. Přežila také většina lidí, kteří přišli do německých koncentračních táborů (na rozdíl od německých plynových komor, dolů smrti a táborů pro válečné zajatce). Ačkoliv byl osud vězňů koncentračních táborů strašlivý, byl odlišný od osudu mnoha milionů lidí, kteří šli do plynu, byli zastřeleni či odsouzeni k smrti hladem.

Na konci druhé světové války osvobodily americké a britské síly koncentrační tábory jako Bergen-Belsen či Dachau, ale západní spojenci neosvobodili žádný z táborů smrti. Američtí a britští vojáci se nedostali do žádné krvavé země a neviděli žádné místo zřízené k vraždění. Nejde jen o to, že Američané a Britové neviděli žádné z míst, kde vraždili Sověti, takže zločiny stalinismu zůstaly nezdokumentovány až do konce studené války a otevření archivů. Neviděli však ani žádné z míst, kde vraždili Němci, a to znamenalo, že plné pochopení Hitlerových zločinů trvalo rovněž tak dlouho. Fotografie a filmy z německých koncentračních táborů byly vlastně všechno, co kdy západní veřejnost poznala z hromadného vraždění. Jakkoli jsou to strašné obrazy, představují jen náznak dějin krvavých zemí. Neukazují celý příběh a nejsou -bohužel – ani úvodem k němu.

Masové vraždění v Evropě se obvykle spojuje s holokaustem a holokaust s rychlým průmyslovým zabíjením. To je příliš jednoduchý a čistý obraz. Na místech, kde Němci a Sověti masově vraždili, se používaly spíše primitivní metody zabíjení. Víc než polovina ze čtrnácti milionů civilistů a válečných zajatců zabitých v letech 1933-45 zemřela, protože jim byla odepřena potrava. Uprostřed dvacátého století nechali Evropané záměrně zemřít hlady obrovský počet jiných Evropanů. Této metody bylo použito ve dvou po holokaustu nejhorších akcích masového zabíjení – Stalin jí používal při záměrných hladomorech na začátku třicátých let a Hitler takto nechal umírat hlady sovětské válečné zajatce v první části let čtyřicátých.

Po smrti hladem přišlo střílení a pak plyn. Za Stalinova velkého teroru v letech 1937-38 bylo postříleno skoro sedm set tisíc sovětských občanů. Na dvě stě tisíc Poláků, které Němci a Sověti za společné okupace Polska zabili, bylo zastřeleno. Více než tři sta tisíc Bělorusů a srovnatelný počet Poláků Němci postříleli při „odvetných akcích“. Židé povraždění v holokaustu byli zhruba stejně často zastřeleni jako posláni do plynu.

Pokud jde o zabíjení plynem, nešlo o nic obzvlášť moderního. Asi milion Židů bylo v Osvětimi otráveno kyanovodíkem, sloučeninou objevenou v osmnáctém století. Na milion šest set tisíc Židů povražděných v Treblince, Chelmnu, Belžci a Sobiboru bylo otráveno kysličníkem uhelnatým, jehož smrtící účinek znali už starověcí Řekové. Kyanovodík se ve čtyřicátých letech používal jako pesticid a kysličník uhelnatý vytvářely spalovací motory. Sověti i Němci spoléhali na techniky, které ani ve třicátých a čtyřicátých letech nebyly nijak nové: spalovací motory, železnice, střelné zbraně, pesticidy, ostnatý drát. Bez ohledu na používanou techniku bylo zabíjení osobní. Lidi, kteří hladověli, pozorovali – často ze strážních věží – ti, kdo jim upírali potravu. Ty, kteří byli stříleni, bylo vidět velmi zblízka přes mušky pušek, nebo je drželi dva muži, zatímco třetí jim přikládal pistoli do týla. Lidé, kteří šli do plynu, byli chyceni, naloženi do vlaku a pak hnáni do plynových komor. Přicházeli o svůj majetek, pak i o oblečení, a šlo-li o ženy, dokonce o vlasy. Každý umíral jinou smrtí, protože každý žil jiným životem.

Už počet obětí může oslabit náš smysl pro individualitu každé z nich. „Chtěla bych je všechny jejich jmény oslovit,“ napsala ruská básnířka Anna Achmatovová v Requiem, „ale seznam zabavili, kde ta jména vzít.“ Díky usilovné práci historiků část seznamů máme a díky otevření archivů ve východní Evropě se máme kam podívat. Máme také překvapivé množství hlasů obětí: například vzpomínky mladé Židovky, která se vyhrabala z nacistické rokle smrti v Babím Jaru v Kyjevě, anebo další, které se totéž podařilo v Ponarech u Vilniusu. Máme paměti několika desítek lidí, kteří přežili Treblinku. Máme pracně shromážděné, zakopané a později z větší části nalezené archivy Varšavského ghetta. Máme deníky, které si vedli polští důstojníci zastřelení v roce 1940 NKVD v Katyni, vykopané s jejich těly. Máme vzkazy vyhazované z autobusů, které téhož roku při německé akci odvážely Poláky k jámám smrti. Máme slova vyrytá na zeď synagogy v Kovelu a slova, která zůstala na zdi vězení gestapa ve Varšavě. Máme vzpomínky Ukrajinců, kteří přežili sovětský hladomor v roce 1933, vzpomínky válečných zajatců přeživších německou vyhladovovací kampaň v roce 1941, a vzpomínky Leningraďanů, kteří se zachránili před smrtí hladem za německého obležení v letech 1941-44.

Máme také některé záznamy pachatelů: Němců, kteří

byli vyslýcháni, když prohráli válku, anebo záznamy nalezené v ruských, ukrajinských, polských či baltských archivech po pádu Sovětského svazu v roce 1991. Máme hlášení a dopisy německých policistů a vojáků, kteří stříleli Židy, a také vojáků z protipartyzánských jednotek, kteří stříleli běloruské a polské civilisty. Máme petice, které posílali aktivisté komunistické strany, než v letech 1932-33 vyvolali hladomor na Ukrajině. Máme počty rolníků a národnostních menšin odsouzených k smrti, které se v letech 1937 a 1938 rozesílaly z Moskvy do regionálních úřadů NKVD – a také odpovědi, kde se požaduje zvýšení těchto kvót. Máme protokoly z výslechů sovětských občanů, kteří poté byli odsouzeni a popraveni. Máme sovětské údaje o Židech, zastřelených u jam a zplynovaných v táborech smrti, i sovětské údaje o obětech zastřelených za velkého teroru a v Katyni. Máme důkladné celkové odhady počtu Židů zabitých v hlavních táborech smrti, založené na souhrnu německých záznamů a údajů z komunikace, na svědectví přeživších a na sovětských dokumentech. Můžeme docela dobře odhadnout počet obětí hladomoru v Sovětském svazu – ne všechny byly zaznamenávány. Máme Stalinovy dopisy nejbližším soudruhům, Hitlerovy rozhovory u stolu, Himmlerův plánovací kalendář, a mnoho jiného. Pokud je vůbec možné napsat knihu, jako je tahle, je to možné díky výsledkům práce jiných historiků a s využitím těchto a nesčetných dalších pramenů.

Při srovnávání sovětského a nacistického režimu napsala politoložka Hannah Arendtová v roce 1951, že samo přetrvání faktů „závisí na trvání netotalitního světa“. Americký diplomat George Kennan zdůraznil totéž roku 1944 v Moskvě jednoduššími slovy: „O tom, co je pravda a lež, tady rozhodují lidé.“

Není pravda nic víc než dohoda moci, anebo mohou pravdivé historické záznamy odolat váze politiky? Nacistické Německo i Sovětský svaz se snažily ovládnout samotné dějiny. Sovětský svaz byl marxistickým státem a jeho vůdci se prohlašovali za inženýry dějin. Nacionální socialismus byl apokalyptickou vidinou totální transformace a nastolovali ho lidé přesvědčení, že vůle a rasa mohou odvrhnout břímě minulosti. Dvanáct let nacistické a sedmdesát čtyři roky sovětské moci jistě mohutně zatížily naši schopnost hodnotit svět. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že zločiny nacistického režimu byly tak obrovské, že ho staví mimo dějiny. To je znepokojivá ozvěna Hitlerova přesvědčení, že zvítězí nad fakty. Jiní tvrdí, že Stalinovy zločiny jsou sice strašné, ale že je ospravedlňuje potřeba vytvořit nebo obhájit moderní stát. Zaznívá v tom Stalinův názor, že dějiny mají jediný průběh, který on pochopil a který z perspektivy času jeho politiku legitimizuje.

Jestliže historii nebudeme budovat a bránit na zcela odlišných základech, zjistíme, že Hitler a Stalin stále určují způsob, jakým na jejich činy pohlížíme.

Národní dějiny – židovské, polské, ukrajinské, běloruské, ruské, litevské, lotyšské i estonské – po celé desítky let odolávaly specifikaci nacistických a sovětských zločinných krutostí. Dějiny krvavých zemí se zachovávaly, často inteligentně a odvážně, rozdělením evropské minulosti na národní části – a tyto části se neměly navzájem stýkat. Jenže zkoumání kterékoli jednotlivé pronásledované skupiny – bez ohledu na to, jak dobře se provádí historické bádání, – nutně selže jako vylíčení toho, co se v Evropě v letech 1933-45 stalo. Dokonalá znalost ukrajinské minulosti neodhalí příčiny hladomoru. Bádání v polských dějinách není nejlepší způsob, jak pochopit, proč za velkého teroru zahynulo tolik Poláků. Sebelepší znalost běloruských dějin nevysvětlí tábory pro válečné zajatce ani protipartizánské kampaně, při nichž bylo zabito tolik Bělorusů. Popis židovského života může obsáhnout holokaust, ale nevysvětlí ho. Často se stává, že to, co se stalo jedné skupině, je vysvětlitelné pouze ve světle toho, co se stalo jiné. Ale to je jen začátek vazeb. Nacistický a sovětský režim je také nutné chápat ve světle toho, jak se jejich vůdcové snažili ony země ovládnout, jak viděli jednotlivé skupiny a jejich vzájemné vztahy.

Panuje dnes všeobecná shoda, že masové vraždění dvacátého století má maximální morální význam pro století jedenadvacáté. Pak je ovšem nesmírně překvapivé, že neexistují žádné dějiny krvavých zemí. Masové vraždění oddělilo židovské dějiny od evropských a východoevropské od západoevropských. Vraždění neutvářelo národy, ale stále ještě podmiňuje jejich intelektuální separaci – desítky let po tom, co nacionální socialismus i stalinismus jsou pryč. Tato studie svádí nacistický a sovětský režim dohromady, svádí dohromady židovskou a evropskou historii i historie jednotlivých národů. Líčí oběti i pachatele. Probírá ideologie i plány, systémy i společnosti. Jsou to dějiny lidí, které zabíjela politika vzdálených vůdců. Vlasti obětí leží mezi Berlínem a Moskvou, kde po nástupu Hitlera a Stalina k moci vznikly krvavé země.

***

Z předmluvy ke knize britsko-amerického historika Timothyho Snydera Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem, kterou chystá k vydání nakladatelství Paseka. Přeložila Petruška Šustrová.