Radikálové i zprava, kteří se snaží rozbít či oslabit Evropskou unii, se ohánějí suverenitou, tvrdí, že se Česká republika v Unii ztrácí, nemá na ni žádný vliv, z Bruselu jdou jen zákazy a příkazy, které nám servíruje nikým nevolená Evropská komise, atd. „Představa, že unijní instituce budou hájit zájmy malých národů, je iluzorní: V NATO a EU mají rozhodující vliv mocnosti,“ napsal bolševický básník Karel Sýs, který po desetiletí dělal výkladní skříň ruské okupaci.

K radikálům se pak řadí populističtí politici, kteří sice Unii rozbít nechtějí, za to ji využívají jako hromosvod pro všechny nezdary domácí politiky – za jejich neakceschopnost, neschopnost, neumětelství, šlendrián, zkorumpovanost může Brusel, který je daleko a jeho fungování nikdo moc nerozumí.

Podívejme se na pár čísel, jak to vypadá v EU ve vztahu mezi velkými a malými – čísel, která jsou obecně známá, ale nikdo s nimi nikdy neoperuje. Pro srovnání s námi jsem vybral několik členských zemí: od nejmenších po největší (nejméně lidnatých po nejlidnatější), od nejchudších po nejbohatší.

počet poslanců EP / počet obyvatel / celkové HDP (k roku 2017)

Malta                                6 / 0.4 mil. / 12,5 miliard $

Lucembursko                  6 / 0.6 mil. / 62 miliard $

Bulharsko                         17 / 7 mil. / 57 miliard $

Slovensko                        14 / 5,5 mil. / 96 miliard $

Česká republika              21 / 10,5 mil. / 215 miliard $

Polsko                               51 / 38,5 mil. / 524 miliard $

Itálie                                 76 / 60,5 mil. / 1 900 miliard $

Německo                         96 / 82 mil / 3 700 miliard $

Malta má 205 x míň obyvatel než Německo, v Evropském parlamentu má 6 poslanců, zatímco Německo jich má 96. Kdyby to mělo být fér vzhledem k velikosti (lidnatosti) země, muselo by mít Německo poslanců 205 x víc než Matla, tedy 1 230 poslanců. Má jich ale 13 x (!) míň.

Když to vztáhneme k České republice: ČR má 8 x míň obyvatel než Německo, takže by správně mělo mít 2 a půl poslance anebo Německo mít 768 poslanců.

Když si to převedeme na hospodářskou sílu: Malta má 296 x menší HDP než Německo. Podle ekonomické síly, která je v mnohém určující, by tak Německo ve vztahu k Maltě mělo mít dokonce 1 776 poslanců. Když to vztáhneme k České republice: ČR má se svými 215 miliardami dolarů HDP (v roce 2017) 17 x menší ekonomickou sílu než Německo, takže by měla mít buď jednoho poslance, nebo by Německo mělo mít 1 632 poslanců.

Populisté neustále poukazují na to, že o nás rozhoduje nikým nevolená Evropská komise – moloch jakýchsi nedotknutelných byrokratů, kteří se nejspíše snáší do svých úřadů rovnou z nebe. To je věčná mantra všech populistických politiků odleva doprava. Ve skutečnosti o složení Komise (z každé členské země je jeden komisař) rozhodují členské země a potvrzuje ji Evropský parlament, stejně jako její agendu určuje Evropská rada, kterou tvoří šéfové národních vlád, a Evropský parlament. Není to tedy nějaký abstraktní Brusel, který řídí EU: Komise je výkonný orgán národních reprezentací.

O nejcitlivějších otázkách, společné zahraniční a bezpečnostní politice, členství, daňové politice … se hlasuje jednomyslně. Malta má 400 tisíc obyvatel a její HDP je 12,5 miliardy dolarů, EU má 510 milionů obyvatel a její HDP je 15 300 miliard dolarů (2017). Země, která představuje jednu 1 275-tinu celkového počtu obyvatel a jehož hospodářská síla tvoří jednu 1 224-tinu celkového HDP Unie, je schopna zablokovat rozhodnutí celé EU.

V dějinách nikdy neexistovalo takové uskupení suverénních států, kde by se velcí tak velkoryse dělili o moc s malými. Jestliže nacionalisté a nejrůznější populisté chtějí Evropskou unii nahradit Evropou národních států, bude to znamenat, že výše uvedená zvýhodněná padnou a naplno se projeví síla (a slabost) jednotlivých zemí.

Tuzemská Okamurova SPD vyhlašuje Evropský blok vlasteneckých stran. Tahle pomyslná fašizující internacionála platí ale jen v jednom – ve snaze rozbít Evropskou unii: ve všem ostatním je směřování „vlasteneckých“ stran, které získávají politické body tím, že pěstují xenofobii a popichují nacionální předsudky a resentimenty, v protikladu. V rámci německé Alternative für Deutschland nebo rakouských Svobodných, které nyní geniálně „zviditelnil“ jejich šéf Strache, se průběžně, více či méně zastřeně, objevují odkazy k hnědé minulosti těchto zemí. Ve vztahu k České republice to znamená, že tato hnutí ddřív nebo později znovu otevřou nejen otázku majetkového odškodnění poválečných vyhnanců, ale i nároky na české pohraničí – otázky a spory, které byly už jednou ošetřeny demokratickými reprezentacemi Německa a Česka, se znovu otevřou. Okamurův Evropský blok vlasteneckých stran je nejen v ostrém rozporu s českými národními zájmy, ale do budoucna má potenci ohrozit samotnou integritu českých zemí. Okamura je tuzemská varianta rakouského vlastizrádce Stracheho.

V bytostném zájmu České republiky je, že je Německo součástí Evropské unie a že většina německé společnosti stále vyznává poválečný pacifismus, humanismus a toleranci jako model soužití lidí a národů v Evropě. To, po čem volají zastánci národních států na místo Unie, znamená pro Česko především jedno: Německo se plně emancipuje od pocitu viny a odpovědnosti za nacistickou minulost a bude se chovat opět egoisticky, jak se na národní stát sluší a patří.

Pak teprve pocítíme sílu tohoto velkého souseda a Praha bude muset zase budovat nějaké Malé dohody a podobné nesmyslné konstrukce, nebo hledat spojenectví „se Sovětským svazem na věčné časy“. Moskva se ale vždy raději domluví s Berlínem, než s nějakou marginální Prahou. S veškerou silou se obnoví to, co tady už jednou bylo a kvůli čemu Evropská unie vznikla, aby se to už nikdy neopakovalo.

Czechxit by měl pro nás stejně fatální důsledky, jako mělo odmítnutí Marshallova plánu v roce 1947 a pád do sovětské sféry vlivu, který znamenal všestranný, ekonomický, kulturní, sociální rozvrat země. Jestliže v Německu doutná nacionalismus dole, především v bývalé NDR, v Rusku je součástí oficiální politiky. Je v bytostném zájmu České republiky, aby byla aktivní součástí Unie, jejíž zdárné a efektivní fungování není výhoda jen pro malé a středně velké země, ale je v zájmu celého kontinentu.

V sílícím taku asijských mocností, na prvním místě Číny, bude přežití západního světa v 21. století záviset na tom, jestli se dá Evropa mocensky dohromady – jestli bude mít společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Amerika, která má a bude mít starosti sama se sebou, nemůže být Evropě věčnou náhražkou za její mocenskou nesvéprávnost.

Pokud se někomu tyto „geopolitické“ otázky zdají příliš odtažité pro všední život, měl by mít na paměti, že zvláště v evropských volbách volí také bezpečný a svobodný svět pro své děti a vnoučata.

Pojďme k volbám a volme PRO EVROPU!

(Má nejhezčí vlajku … )