Včerejší smrtí Fidela Castra skončilo největší protikorupční tažení v dějinách lidstva. Jeho bilancí je deset tisíc zavražděných a umučených politických vězňů, tři milióny Kubánců v exilu a totálně rozvrácená a zbídačená země. Fidelu Castrovi se v posledních pár letech přezdívalo „Coma andante“ – slovní hříčka ze slov „velitel“ (comandante) a „chodící kóma“ (coma andante). Přesto měl na Kubě i jako senilní stařec velký vliv až do konce, nebo se za něj jeho bratr Raúl mohl alespoň schovávat.

Odhlídneme-li od nejrůznějších psychologických nebo psychopatologických motivů mladého Castra dostat se k moci, dalo by se říct, že jeho kariéra začala před pětašedesáti lety slibně coby snaha vymýtit korupčnictví režimu Fulgencia Batisty.

Ne že by se na komunistické Kubě nebraly ve velkém úplatky. Nad peněz chtivými komunistickými pohlaváry a obyčejnými poskoky režimu ale visela neustálá hrozba Fidelova hněvu. Raúl Castro to vidí nepochybně jinak, největšími vysavači státních financí jsou jeho příbuzní, jako třeba povedený bývalý „zeťák“ Rodríguez López-Callejas, šéf armádního ekonomického komplexu GAESA.

Kuba je rozvrácená nejen ekonomicky, na čemž se shodnou i ti, kteří vlastně Castra nevidí v tak černých barvách, ale především sociálně, psychologicky, morálně… A to tak, že se z toho Kubánci nevzpamatují ani za dalších třicet, možná padesát let.

K desetitisícům umučených a zavražděných lidí je nutné připočítat utonulé, kteří se snažili opustit socialistický ráj na vorech, lidí, co zemřeli předčasně v důsledku policejních výslechů a šikany. A to jen proto, že Fidel Castro se nechtěl vzdát svého byť vybojovaného „revolučního Disneylandu“ – společnosti organizované na způsob bolševických gard, kde se padesát let po revoluci prováděly (a nadále provádějí) manévry proti neexistujícímu nepříteli, obchody se nejmenovaly/nejmenují civilně „potraviny“, ale jako ve válce „zásobovací jednotky“, děti ve školách ráno co ráno přísahají věrnost socialismu atd. Kvůli téhle anachronické šarádě uvrhl režim bratrů Castrů celé generace Kubánců do naprosté beznaděje a připravil je o jakoukoliv životní perspektivu.

Už od devadesátých let čekají Kubánci na změnu. O tom, co se stane po smrti Fidela Castra, se spekuluje už dvacet let a pořád nic. Mluví se o čínské nebo vietnamské cestě, kdy si komunistická strana udrží moc a uvolní ekonomiku pro soukromé podnikání. Kuba ovšem není asijskou zemí, mentálně patří do západního civilizačního okruhu, což se nepodařilo změnit ani Raúlovi Castrovi, ač se snažil ji sovětizovat, co jen mohl. Nyní se nejpravděpodobněji promění v nepotistickou diktaturu generálů a příbuzných Raúla Castra. Bude nutné nalákat investory, a tak se bude postupně liberalizovat. Co bude pak, se uvidí. Hromadné tunelování ekonomiky komunistickými kádry je téměř jisté. Mezinárodně politická situace ve světě se navíc nezdá pro demokracii na Kubě moc příznivá.