Immanuel Kant (1724–1804) bývá chápán jako ztělesnění nudného a suchopárného klasika, navíc značně nesrozumitelného. To poslední platí, to předchozí je ovšem hrubý omyl. Myšlenky podané v Kritice čistého rozumu (první vydání 1781, dále jen KČR) se označují za syntézu empirismu (učení, že zdrojem poznání je výlučně zkušenost) a racionalismu (učení, že rozum může získávat poznání sám ze sebe nezávisle na zkušenosti), za vrchol osvícenství, za dílo zabývající se principy vědy apod. Tento školometský popis sice není nepravdivý, naprosto ale nepostihuje fakt, že studium tohoto díla je v první řadě strhujícím myšlenkovým dobrodružstvím. KČR je filosofický thriller.

Ústřední otázka filosofie zní: co je svět svou podstatou? Jednotlivé vědy se zabývají výsečemi reality, navíc vždy z jistého úhlu pohledu (chemie hmotným světem z hlediska chemických kvalit, biologie živočichy a rostlinami z hlediska životních funkcí atd.), filosof ale pátrá po nejzákladnějším principu nebo principech reality jako takové. Tázání tohoto typu bývá označováno také jako metafysické. Je to to nejpřirozenější tázání: co je to vše kolem mě? Toto zkoumání Platón označuje jako GIGANTOMACHIA PERI TÉS ÚSIAS, bitvu obrů o to, co vposled jest, co tvoří podstatu vší skutečnosti. Tentýž smysl má i Aristotelovo vymezení věci filosofie: „A již odedávna a také v přítomné době stále opakovaná a nikdy nerozřešená otázka, co je jsoucno, neznamená nic jiného, než co je podstata (řecky ÚSIA),“ (Metafysika 1028b). Antické odpovědi na otázku po podstatě zněly např.: voda, atomy, matematické entity, Platónovy ideje. Některé novověké odpovědi vypadaly takto: hmotné a nehmotné substance (Descartes), monády (Leibniz), hmota (Locke), vůle k životu (Schopenhauer). Na konci tohoto 2 500 let dlouhého vývoje jsou Nietzsche s Ladislavem Klímou, podle nichž je svět co do své podstaty vůlí k moci, resp. vůlí k suverenitě.

Existují otázky jednotlivých věd, např. k jaké reakci dojde, smísíme-li tu a tu chemickou látku, jaké jsou parametry pohybu tělesa po nakloněné rovině, jaké máme druhy veršů, co vedlo k bitvě u Kresčaku, jak funguje lidská psychika ve stresu, čím se živí špaček obecný atd. atp. To jsou speciální otázky, které se netýkají člověka jako takového. Metafyzika se však člověka jako takového týká, a to bytostně.

V čem v tomto kontextu spočívá Kantův význam? Kantovi předchůdci, angličtí empirici, si uvědomili, že smyslové kvality věcí (barvy, chutě, vůně, zvuky…) nejsou přísně vzato vlastnostmi těchto věcí samých, ale modifikacemi našich smyslových orgánů. Šeď kamene, na nějž hledím, je v mém oku (sítnici), nikoli v kameni samém o sobě. Vzniká působením kamene na mé oko za určitých světelných podmínek. Nelze tedy říci, že kámen je sám o sobě bez dalšího šedý, jak se domnívá selský rozum. Totéž platí o hladkosti, kterou cítím, dotknu-li se kamene. Ta je v mé ruce, nikoli v kameni samém o sobě. Kant zkoumal proces poznání. Jak poznáváme svět? Na počátku jsou smyslové počitky, tj. dění v našich smyslových orgánech, očích, uších atd. Ta funkce mysli, která je zpracovává v první linii, se u Kanta jmenuje smyslovost. Smyslovostí zpracované počitky dál zpracovává rozvažování (Verstand).

Smyslovost sestává z času a prostoru. To jsou funkce tedy naší mysli (jinými slovy, jsou to organické funkce mozku), nikoli něco existujícího mimo ni. Kantovou terminologií: jsou „apriorní“, tj. jsou v našem mozku před jakýmkoli empirickým poznáváním, rodíme se s nimi. Z Kantových zjištění plyne, že kdyby na světě v důsledku nějaké katastrofy zůstala naživu jen jedna živá bytost, jeden člověk, v okamžiku smrti tohoto člověka zmizí i čas a prostor, protože to jsou jen a pouze funkce mozku. Jaká strhující myšlenka! Uveďme alespoň jeden z Kantových důkazů, pokud jde o aprioritu prostoru. Zůstaneme-li u příkladu s kamenem, tak sáhnu-li na něj, ucítím hmatem hladkost a chlad. Jak řečeno, tyto smyslové počitky (hladkost, chlad), jsou v mé ruce, pod kůží mé ruky. Jak je možné, že přesto řeknu, že chladný a hladký je kámen nacházející se MIMO mou ruku? To je velká záhada. V úvahu připadá jediné řešení: má mysl musí disponovat funkcí prostoru, která mi umožňuje vztáhnout ony počitky na něco mimo mou ruku. Podobně je tomu s časem, i ten je vrozenou funkcí mozku, nikoli něčím mimo něj. Další typ důkazu pro toto tvrzení vypadá u Kanta takto: K tomu, abychom zjistili, že čas má jeden rozměr a prostor tři (přesněji řečeno: nemůžeme si čas a prostor představit jinak), nepotřebujeme vnější zkušenost. Zkušenostně zjistíme třeba to, že voda se vaří při sto stupních Celsia. Abychom to zjistili, musíme udělat pokus, dopředu to nevíme. S časem a prostorem je to ale jinak, abychom poznali jejich vlastnosti, nepotřebujeme empirické zkoumání. Čas a prostor jsou tedy v mysli a priori.

Čas a prostor patří k filtru naší mysli, skrze nějž svět vnímáme. Jinak řečeno, svět coby soubor existujících věcí, lidí, zvířat atd., všeho, co jest, se nám „jeví“ jako existující v čase a prostoru, ale sám o sobě (tj. odhlédnuto od toho, jak jej vnímáme) v čase a prostoru není. Kdyby vedle mě v okamžiku, kdy koukám na kámen u cesty, přistáli mimozemšťané vybavení poznávacím aparátem jiného typu, než je ten lidský, kámen by se jim nejevil jako něco šedivého, co trvá v čase a rozkládá se v prostoru, ale úplně jinak – jako „něco“ mimo čas a prostor. Jak by se jim jevil, to nevíme: svého poznávacího aparátu (onoho filtru) se zbavit nemůžeme.

Tyto teze mají zásadní dopad na některá základní mystéria života. Čas je podmínkou změny, vzniku a zániku, jakéhokoli dění. Je-li něco mimo čas, je to neměnné a věčné. Tedy: svět, odhlédnuto od filtru, skrze nějž jej vnímáme, je neměnný a věčný. To pIatí i pro nás lidi, i my jsme součástí světa. Trváme v čase, rodíme se a umíráme. Opět: tento časový rozměr ale patří jen k jevové stránce nás samých. Odhlédnuto od toho, jak se nám lidé jeví, jsou věční, jinými slovy nesmrtelní. Hle, co dovede filosofie…

Zbylými hlavními složkami lidského poznávacího aparátu jsou podle Kanta vedle smyslovosti rozvažování (Verstand) a rozum (Vernunft). Rozvažování sestává z tzv. kategorií, které zpracovávají smyslové vjemy jednotlivých věcí. Jednou z kategorií je např. kauzalita. Dejme tomu, že uvidím úder blesku do stromu. Následně uvidím, jak strom hoří. Úder blesku označím za příčinu, hoření za účinek. Ale příčinu ani účinek jsem přísně vzato neviděl (viděl jsem jen strom, blesk a oheň). Příčinnost je něco, co do věcí vkládáme, je to vrozená funkce našeho mozku. Je to jakési kopyto, na něž automaticky narážíme dění, které kolem sebe pozorujeme. V přírodě samé, odhlédnuto od toho, jak ji vnímáme, nic jako příčina a účinek neexistuje. Jiný intelekt než ten lidský (nebo obecně živočišný, protože mysl zvířat je podle všeho jednodušší verzí té lidské) by si dění nevysvětloval kauzálně, ale nějak jinak. Kauzalita je základním principem vědy: vědecké vysvětlení tedy platí jen podmíněně, jen z lidského hlediska, není definitivním vysvětlením přírody, jak si věda někdy namlouvá. Kantova zjištění mají dopad i na různá filosofická učení. Na čase a prostoru stojí aritmetika a geometrie, matematické entity tedy nemohou být „objektivní“ podstatou reality, jak se domnívali pythagorejci. Svět je matematicky popsatelný až po protažení filtrem naší mysli, sám o sobě nikoli. Kant definitivně vyvrací i materialismus. Hmota vyžaduje čas a prostor, její existence je tedy jen relativní. Život na Zemi jak známo za nějakou tu miliardu let zanikne. V tu chvíli zanikne i hmota.

Rozum (Vernunft) podle Kanta obsahuje vrozené ideje Boha, duše a světa. Toto je ovšem problematická představa, mnoho civilizací tyto ideje neznalo či nezná. Celá stavba lidské mysli, jak ji Kant líčí, je značně složitá, dalšími jejími prvky (soudnost, obrazotvornost, schematismus…) se zde zabývat nemůžeme. Důležité je ještě dodat, celý aparát lidské mysli funguje nereflektovaně, automaticky, stejně jako dýcháme, jeho činnost si při běžném fungování neuvědomujeme.

KČR má dvě hlavní částí. Tou první je popis lidského poznávacího aparátu. Tou druhou, rozsáhlejší, je destrukce staršího způsobu filosofování, scholastického a částečně i novověkého, kdy se zcela nekriticky mluvilo (či spíše mudrovalo) o Bohu, duši apod., předkládaly se teze, jaké vlastnosti má lidská duše, či „důkazy“ o existenci Boha. Kant ukázal, že nic takového není možné. Nepopíral přirozeně, že by něco takového v nějakém smyslu nemohlo existovat, ukázal však, že o tom nelze vést vědeckou, závaznou debatu činící si nárok na (vědeckou) závaznost.

Kantova pozice v metafyzice, stručně řečeno, tedy vypadá takto: základ skutečnosti (podstata, řecky ÚSIA) je pro nás nepoznatelný. Metafyziku má nahradit zkoumání našeho poznávacího aparátu, naší mysli.

Klíčem k četbě náročných děl tohoto typu je pochopit základní záměr, intenci autora. Kant zkoumá lidskou mysl – nikoli jako psycholog, ale tak, že se ptá po těch jejích funkcích, kterými nevědomky strukturujeme svět kolem nás. V tom spočívá Kantův slavný „kopernikánský obrat“. Tak jako se Slunce netočí kolem Země, ale naopak, ukazuje Kant, že se svět (v jisté míře, co do své formální struktury) řídí funkcemi našeho poznávacího aparátu, ne že by se naše poznání řídilo věcmi, jak si myslí selský rozum. Tento Kantův ústřední „kritický“ poznatek ale chybí i v předchozí filosofii, např. u antického giganta Aristotela. Ten představuje jakousi tsunami poznání. Zkoumal vše od logiky přes etiku, úzce filosofické otázky, politiku a umění až po rostliny i živočichy. Vytvořil obří dílo. Zcela ale u něj chybí klíčový kantovský poznatek, že časoprostorový svět existuje jen podmíněně, že je tu jen tehdy, je-li tu zmíněný filtr našeho intelektu, který jej zásadním způsobem utváří.

KČR má své problematické stránky. Její studium, už tak extrémně těžké vzhledem k povaze předmětu, dál ztěžuje fakt, že Kant sám podle všeho neměl ve všem, o čem píše, jasno. O smyslu některých podstatných pasáží se diskutuje dodnes. Kant vzbudil i jednoznačně odmítavé reakce. Např. kritik křesťanství a metafyziky Nietzsche ho tepal coby „lstivého křesťana“ (Kant totiž svou teorií jevů a věcí o sobě totiž vytvořil jistý prostor pro „zásvětí“), tvrdil, že něco, co je mimo čas a prostor, se nás vůbec netýká, že nás to nemusí zajímat, že metafyzické myšlení devalvuje tento náš svět jevů. Metafyzika je podle Nietzscheho symptomem slabosti, neboť vnitřně silný, zdařilý člověk se spokojí s tímto světem a nepotřebuje žádné zásvětí atd. To jsou závažné myšlenky, jenže, jak řečeno, hlavní je, že filosofie pátrá po posledním základu skutečnosti. Tak byla filosofie v antickém Řecku definována. Nemůže tedy zůstat u toho, jak se věci jeví lidskému intelektu, musí se ptát, čím jsou samy o sobě a jaké jsou jejich vlastnosti samých o sobě. Kant přišel s důkazy pro to, že jsou mimo čas, prostor a kategorie, a učinil tak ve filosofickém poznání zásadní krok.

Do dějin filosofie se řadí leccos. Též produkce obskurně spekulativní (např. Hegel, ve školském podání Kantův pokračovatel, co do metody ale protipól nespekulujícího Kanta), verbálně exhibicionistická a snobská (to není tak úplně cizí mnoha zástupcům francouzského „la grande Nation“), co do étosu spíše vědecká než filosofická (Husserl) i čistě akademická, víceméně zbytečná. Občas se ale sejdou šťastné vnější okolnosti a jedinečný talent (génius) a vznikne něco zcela mimořádného. To je i případ KČR, jež je vedle Platónovy Ústavy považována za nejvýznamnější dílo západní filosofie.

Zopakujme, že jde o dílo extrémně náročné. Kant musel vymyslet víceméně novou terminologii. Jazyk se navíc, obecně vzato, vyvinul k tomu, abychom jím popisovali vnější svět, nikoli abychom popisovali mysl, která svět strukturuje. Už tento fakt zkoumání typu toho kantovského velmi ztěžuje. Kant navíc píše velmi hutně, vysoce abstraktně, příkladů dává pomálu. Zájemce o KČR udělá dobře, sáhne-li po nějakém dobrém úvodu ke Kantovi. Poté si lze prostudovat Prolegomena, Kantem samým sepsaný úvod či stručný přehled myšlenek KČR. Vynikající a relativně přístupný je též Schopenhauerův text Kritika Kantovy filosofie.

KČR byla do češtiny převedena poprvé v roce 1930 pod názvem Kantova Kritika čistého rozmyslu – s tímto překladem se dnes z pochopitelných důvodů dá pracovat již jen těžko. V roce 2001 následoval překlad Jaromíra Loužila (1926–2013), který jej pořídil ve spolupráci s Jiřím Chotašem a Ivanem Chvatíkem. Současné vydání bylo, čteme v knize, připraveno Janem Kunešem a Milanem Sobotkou. Překlad takového díla je kulturním počinem prvního řádu; je logické a přirozené, že šlo v nějaké míře o týmovou práci. Hold je třeba vzdát i vydavateli, nakladatelství OIKOYMENH, tomuto majáku ducha v oceánu barbarství.