Filosof Jan Sokol, který minulý týden vystoupil na konferenci Různorodost hrdinství pořádané Českou mincovnou, uvedl v rozhovoru pro server Lidovky.cz na dotaz ohledně odbojové skupiny bratří Mašínů, že se bratři mýlili, když se domnívali, že je válka. Na otázku, jak se tedy mohl občan bránit proti zvůli státu, která v té době panovala, odpověděl:

„To je jiné, když je válka, kde jsou fronty, a jiné, když není. Když není válka, platí občanské zákony, které se mají dodržovat, ne kvůli státní moci, ale kvůli soužití mezi lidmi. Já tu dobu zažil, maminka měla bratra ve vězení, a přece mi přijde, že se mýlili…“

Kdo se tu mýlí, a to zásadně, nejsou ovšem dvacetiletí Mašínové, kteří vzali smrtelně vážně odkaz svého otce generála Mašína, ale je to jen Jan Sokol.

Za prvé je celkem jedno, zda tehdy byla nebo nebyla válka. Je válka mezi státy, a pak válka státu proti vlastním občanům. Listina základních práv a svobod, která je součástí demokratické ústavy, to říká jasně:

Občané mají právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou, jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny.

Komunisté odstranili parlamentní demokracii, zrušili opozici, nezávislé soudnictví, stejně jako nezávislý tisk – všechny ústavní a kontrolní principy právního státu suspendovali. Pokud se chtěl někdo domoci práv, byť i těch „komunistických“, byl zatčen a odsouzen, a to nejen v době krvavého komunistického „nástupu“ 50. let. Občané měli nejen právo se takovému režimu bránit, ale byla to – měla být – i jejich občanská povinnost.

Václav Žák v polemice, která je připomenuta níže, tvrdí, že je scestné argumentovat Listinou, protože v té době ještě nebyla přijata. Ale o to přece nejde. Listina základních práv a svobod je právě reakce demokratické společnosti na její zkušenost s totalitními režimy. Je to odpověď na plošné, systematické bezpráví antidemokratických hnutí.

A koneckonců válka to tehdy byla – komunistů proti západnímu světu. V květnu 1945 byl celý Západ nadšený ze spojenectví se Sovětským svazem, ze společného vítězstvím nad nacismem, které se zdálo otevírat možnost pokojného soužití Západu a Východu v kooperující Evropě – bratry Mašíny z toho nevyjímaje. Byl to ale agresivní postup Stalina, který vedl velmi rychle k vystřízlivění lidí, kteří se nenechali či nechtěli nechat opít rohlíkem.

Churchill viděl situaci v Evropě pregnantně, když v březnu 1946 v americkém Fultonu ohlásil, že přes Evropu byla spuštěna železná opona:

„Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím. Nikdo neví, co sovětské Rusko a jeho komunistická mezinárodní organizace zamýšlejí udělat v bezprostřední budoucnosti a jaké jsou hranice, jestliže vůbec takové existují, jejich expanzionistických tendencí…“

Mezitím ovšem komunisté, chystající se k vnější expansi, rozpoutali domácí „preventivní“ občanskou válku proti těm vrstvám obyvatelstva, o kterých si mysleli, že by jim mohly být nebezpečné, na prvním místě proti protinacistickým odbojářům – v Československu s  fázovým posunem do února 1948. V dusivé atmosféře státního teroru, kdy komunistická propaganda, kopírujíc nacistickou propagandu z předvečera vypuknutí 2. světové války, hystericky vykřikovala o západních válečných štváčích, zatímco to byli komunisté, kdo chystali útočné plány, podle kterých se rudé armády měly zastavit až na březích Atlantiku. Skupina bratří Mašínů zahájila diversní činnost právě v této napjaté atmosféře očekávání vypuknutí válečného střetu mezi svobodným světem a komunistickým impériem. I když studená válka mezi Západem a Východem přerostla v horkou nakonec v jiných koutech světa, nic to nemění na tom, že Západ tehdy ve válce se sovětským impériem de facto byl, že to byl konflikt, který vyvolali komunisté a že jej nikdo jiný nechtěl.

Mladí bratři Mašínové na počátku 50. let v obraze byli. Předčasně vyspělým jim k tomu stačila zkušenost válečných let a odkaz jejich otce. To je ovšem neporovnatelně lepší průprava pro to, aby člověk pochopil, o co šlo, než je odstup 70 let a elitní vzdělání.

Mašínové, polemika – Doležal x Placák x Žák

Den před výročím 25. února v roce 1999 přinesly Lidové noviny agenturní zprávu o soudním rozhodnutí, že bratři Ctirad a Josef Mašínové, kteří „na útěku z Československa zabili několik lidí“, se mohou beztrestně vrátit do vlasti, protože „všechny jejich činy jsou již promlčené“. Hned druhý den na zprávu reagoval Bohumil Doležal. Následující dny se v Lidovkách rozvinula polemika mezi mnou a Bohumilem Doležalem, ke které se v závěru připojil „profesionální“ demagog Václav Žák (další pokračování polemiky zatrhl tehdejší šéfredaktor Lidovek Pavel Šafr s tím, ať si to jdeme vyříkat do hospody – pokud ale vím, jak Doležal, tak Žák do hospody nechodí, což možná mnohé vysvětluje…). Celou polemiku tady připomínáme, protože bří Mašínové krasoduchům, jak vidno, nedají dodnes spát.

-ppl-

Bratři Mašínové nemohou být za své činy trestáni

Bohumil Doležal, Lidové noviny – 25.2.1999

Mašínové jednali odpovědně a přiměřeně

Petr Placák, Lidové noviny – 3.3.1999

Mašínové jednali nepřiměřeně a neodpovědně

Bohumil Doležal, Lidové noviny – 11.3.1999

Komunismus byl na zločinech postaven

Petr Placák, Lidové noviny – 16.3.1999

Na malých rozdílech často hodně záleží

Bohumil Doležal, Lidové noviny – 25.3.1999

Případ bratří Mašínů a vyrovnání s minulostí

Václav Žák, Lidové noviny – 31.3.1999

Pro Západ byli bratři Mašínové hrdiny

Petr Placák, Lidové noviny – 8.4.1999