Václav Žák napsal (Případ bratří Mašínů a vyrovnání s minulostí, LN 31. 3. 99), že mé dovolávání se – v souvislosti s kauzou bratří Mašínů – na § 23 ústavní Listiny základních práv a svobod je „scestné“, neboť v 50. letech listina neplatila. Má pravdu, tehdy u nás vládla „socialistická zákonnost“. Zároveň mně doporučil zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, který je ovšem ještě mladšího data než Listina základních práv a svobod. Ta navíc vychází ze zkušeností svobodného světa, jež byly kodifikovány v tzv. mezinárodních paktech o lidských právech navazujících na Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou už v roce 1948. Jestli je tedy něco „scestného“, tak nejspíš „logika“ Václava Žáka.

Žákovy myšlenkové veletoče

Žák tvrdí, že za protektorátu byly pro ozbrojený odpor zcela jiné podmínky než v 50. letech: měli jsme legitimní vládu v Londýně a byli jsme součástí protihitlerovské koalice, zatímco Mašínové používali individuální násilí ve studené válce, která byla z právního hlediska mírem. Podle stejné logiky bychom – ve shodě s nacistickou mocí – museli odmítnout i domácí odboj po 15. březnu 1939: v době, kdy neprobíhala válka a k uznání exilové vlády v Londýně bylo daleko, používali odbojáři za právního míru „individuální násilí“ navíc v situaci, kdy legitimní čs. vláda rozhodla o kapitulaci země. Ovšem opravdovým myšlenkovým veletočem je Žákova argumentace s mezinárodním terorismem. Odbojová skupina bratří Mašínů úzce navazovala na protinacistický odboj (značná část odbojářů z války, včetně přátel otce bratrů, byla stejně jako za nacistů pronásledována, mnozí byli zatčeni, mučeni a někteří popraveni; naproti tomu komunisté převzali některé agenty gestapa a SD). Žák zmiňuje čin z úplně jiné doby, vycházející ze zcela jiného kontextu – únos letadla ČSA v 70. letech čs. občany, které SRN postavila před soud. Jenže Mašínové nebyli postaveni na Západě před soud. Naopak – poté, co se jim podařilo prostřílet se na Západ z obklíčení tisíců východoněmeckých policistů podpořených jednotkami Rudé armády, je západní tisk oslavoval jako hrdiny. Západ Mašíny chránil před komunistickou rozvědkou, která se je pokoušela unést zpět – bratři dostali americké občanství a vstoupili do armády USA.

Bolševická dialektika

Co se týká mezinárodního terorismu – podporovaného Moskvou a jejími satelity včetně Československa, ten byl namířen proti společnosti, jíž se stali Mašínové součástí. De facto byl prodlouženou rukou režimu, proti kterému v duchu odkazu svého otce pozvedli zbraň (osamocené činy zoufalců, kteří se snažili utéci z komunistického koncentráku s pomocí uneseného letadla a ohrozili přitom desítky nezúčastněných osob, pochopitelně mají s odbojem sotva co společného a spojovat je s Mašíny je čirá demagogie). Podle Žáka se „obhajobou“ Mašínů – ve skutečnosti polemikou s názory, které mně připadají z morálního i občanského hlediska mylné – blížím k „leninskému světu, v němž při kácení lesa létají třísky“. Les ovšem nekáceli Mašínové, ale komunistická strana a její aparát, zatímco třískami měli být mimo jiné i bratři Mašínové. Ve stejném duchu Žák tvrdí, že pro mne život člověka, kterého “ Mašínové zabili, když plnil svou profesionální povinnost… nemá evidentně cenu zlámané grešle“. Jak to ví? O diversních akcích Mašínů jsem se nezmínil ani slovem. To je podobné, jako kdybych se zastal západních spojenců v boji proti nacistům a nějaký mudrc mě obvinil z toho, že jsem bezcitný leninista, protože Američané přece shodili atomovou pumu na Hirošimu. Žák pateticky říká, že ve světě, v němž by jednotlivci měli právo vyhlašovat svoje soukromé války, nelze žít. Opět je to jen další matení, které vedle sebe klade svobodnou, otevřenou společnost a totalitní koncentrák. V tom ovšem není Václav Žák žádnou výjimkou. Ne malá část české intelektuální elity, která byla v mládí odkojená komunismem, není schopná se zbavit lidsky a snad i jinak – bolševické dialektiky, která mávnutím kouzelného proutku udělá z kata oběť a naopak.

Lidové noviny – 8.4.1999