Film produkovaný a režírovaný Angelinou Jolie podle stejnojmenné předlohy Loung Unga měl tento týden premiéru v kambodžském Siem Reapu. Nahlíží apokalypsu Pol Potova marxistického režimu Rudých Khmerů očima pětiletého dítěte. Při natáčení počítačové hry Tomb Raider v Angkoru se Lara Croft (Angelina Jolie) dozvěděla podrobnosti o genocidě v Kambodži. Zasáhlo jí to natolik, že nejen adoptovala místní dítě bez rodičů, ale o hrůzách natočila i celovečerní film. V tištěné versi Babylonu jsme na jaře loňského roku uveřejnili svědectví o režimu Rudých Khmerů těch Kambodžanů, kteří našli útočiště v České republice. Zde připomínáme rozhovor se Sophoan, která zažila komunistickou apokalypsu v podobném věku jako hrdina filmu Angeliny Jolieové. Je to jeden z nejsilnějších textů, které jsme mohli v poslední době číst. Zachovali jsme v něm kambodžskou češtinu.

-red-

 

Lidi sedmnáctého dubna

Sophoan

Z knih či novinových článků víme, co se dělo v době vlády Rudých Khmerů v Kambodži, ale nikdo si nedovede představit konkrétní věci, jak je prožívá někdo, kdo je v dětském věku . Zajímalo by mě, jak jste vnímali to, co jste viděli na vlastní oči. A když to pak přešlo, jakým způsobem jste se s tím vyrovnávali a jak se s tím vyrovnává široká kambodžská rodina, která má padesát nebo sto členů a byli v ní pachatelé i oběti.

Ono to, na všechno chce čas. My jsme takový mírumilovný národ, jsme Buddhisti a bereme to jako takovou špatnou karmu. Když bylo tolik lidí zavražděných a my se budeme mstít, tak by to znamenalo co? Že se budeme mezi sebou vraždit, až nezůstane ani jeden Kambodžan naživu? Lidi byli rádi, že se osvobodili od toho režimu a už o tom nechtěli mluvit, i když zapomenout se na to nedá.

Třeba tam, kde jsme byli my, to byli naši příbuzní, kteří nás hlídali, diskriminovali a ponižovali a dneska s nimi žijeme. Vždy, když se s nimi potkávám, vidím tu dobu, ale nemám už k nim tu dřívější nenávist, dokázali jsme se od toho oprostit. Bylo to hodně těžké, ale prostě je to naše krev. Je třeba pochopit, jak byli propagandisticky zmanipulovaní. Oni byli negramotní a samozřejmě když dáš takovým lidem zbraň do ruky, tak ti ukážou, co dovedou. A ty lidi byli opravdu tak zblblý, že se mezi sebou navzájem likvidovali. Bylo to předem připravené, to nebyla žádná náhoda. Schválně poštvali Kambodžany proti sobě, aby se vraždili. Kambodžané jsou důvěřiví a hodní, je snadné je zblbnout a ovládnout.

Jak jsi to prožívala ty?

Když začal ten režim, byla jsem na základní škole, bylo mně osm a skončilo to, když mě bylo dvanáct.

Školy zrušili…

Samozřejmě. Válka byla ale už předtím. Od roku 1971 bylo slyšet střílení, sem tam, pak byl nějakou dobu klid a v 1973 se zase střílelo a šlo to čím dál blíž k Phnom Penhu. My jsme žili na západní straně města, v takové malé ulici, naproti nám byla základní škola „Santhor Mok“, kam jsme všichni chodili, ale zavřeli ji už půl roku předtím, než přišli Rudí Khmerové, protože Vietkong a RK (Rudí Khmerové) byli už blízko města. Pět kilometrů od nás bylo letiště a už se tam střílelo. To bylo hodně intenzivní a ten půl rok před příchodem RK byl Phnom Pehn uzavřen, izolován od celé země. Z Khmerské republiky zůstalo jenom hlavní město. Možná fungovala ještě nějaká menší města, ale spojení s nimi bylo jenom letecké.

Takže všecko bylo už těžké, byli jsme bez potravin. Američané nám denně shazovali z letadel rýži a různý potraviny. Něco propašovali lidé, kteří riskovali život mezi Vietkongy s Rudými Khmery a Lon Nolovými vojáky, z toho důvodů ceny potravin byly vysoké a inflace raketově rostla. Ocitli jsme se v situaci, kdy už jsme skoro neměli co jíst. Bylo to už neúnosné a všichni si přáli, aby válka skončila. Nikdo ji nechtěl, lidi i vojáci, kteří utíkali a schovávali, nechtěli už bojovat, protože bojovali Khmerové – náš národ proti sobě.

Já jsem z dvanácti dětí, bylo nás deset kluků a dvě holky a vedle rodičů s námi bydlela ještě paní na výpomoc, takže nás bylo patnáct v domě. Tatínek byl k tomu ochrnutý, po mrtvici, bral jen důchod, a uživit všechny byl nadlidský úkol. Naštěstí bratr byl kapitánem námořnictva, byl jediný, kdo uměl anglicky, studoval v Austrálii žurnalistiku, kam ho poslali za Sihanuka, protože byl nejlepší student na gymplu a dostal stipendium do Austrálie, jenže pak byl převrat, Lon Nol svrhnul krále, stipendium bylo zrušeno a bratr se musel vrátit domů. To už ale začala válka a on se rozhodl vstoupit do Lon Nolovy armády, k námořnictvu. Protože uměl anglicky, po dvou letech v námořnictvu ho armáda poslala na rok na studia do Ameriky. Když se v roce 74 vrátil, stal se kapitánem a pomáhal tatínkovi živit rodinu, měl nejen dobrý plat, ale nosil ze své základny i potraviny, co dostával pro nás.

Pár dní před koncem války byla naše škola naproti plná vojáků z okolí města s jejími rodinami a ostatními lidmi ze západní části města. Bylo jich tisíce a armáda RK spojená s Vietkongy tu školu bombardovali a odnášelo to pochopitelně i okolí. Školu pak zasáhla tříštivá puma, budova byla úplně proděravělá, všude byly hromady mrtvol, ranění křičeli, že se nedalo spát. My jsme byli pořád v bunkru, měli jsme vykopaný bunkr před domem, bylo nás tam hodně, tety, strejdové, jejich děti, asi padesát lidí. Teď už nebylo kde být, takže jsme se schovávali různě. Já jsem nakonec skončila u nějakého patníku u domu.

Někdo řekl, běžte k benzínce, rozdávají benzín. Potřebovali jsme něco na svícení, tak mě vzala jedna sestřenice za ruku a šly jsme k benzínce. Tam bylo samozřejmě plno lidí, když někdo vykřikl, bude se střílet, utíkejte! Tak jsme se odtamtud snažili utíkat, já se nekoukala dolů a najednou jsem s hrůzou zjistila, že šlapu po mrtvolách – tam byly matky s dětma, mrtvé, nebo matka mrtvá a dítě ještě řvalo, jedno sálo z prsu a druhý dítě řvalo za jejími zády a matka už byla tuhá. Tolik mrtvol, to se nedá vůbec popsat, byly úplně všude, na ulici, lidi, kteří neměli domov, utekli do města z krajů, neměli se kam schovat během bombardování a zemřeli na ulici jako zvířata. To bylo šílené! Poprvé v životě jsem viděla tolik mrtvol. Leželi tam mrtví třeba už několik dní a už byli v rozkladu, červi po nich lezli. To byla hrůza. Tak jsme stěží utíkaly zpátky, ale nebylo kam.

Tu noc před koncem to bylo nejhorší, co si válku pamatuji. Tak se stálo skoro celou noc, všichni se modlili, aby už to střílení skončilo. Vládl naprostý chaos. Když 17. dubna 1975 vpochodovali do Phnom Penhu Rudí Khmerové, radovali se i vojáci Lon Nola, vlály bílé vlajky, nikdo už nechtěl válku. Komunisté – RK, jak léta bojovali, byli takoví zanedbaní, ošuntělí. Všichni lidi jim tleskali a vítali je – vypadali moc hodní. Vyšli jsme všichni z domu na ulici a vítali je, tleskali jsme, že je konec války a bude mír. Měli jsme za to, že RK jsou „ti naši“ – jsou to Khmerové. Oni oslovovali lidi: tatínkové a maminky! Válka skončila, osvobodili jsme náš národ, teď budeme mít mír, můžete se radovat!

Po těch prvních přišli další, všichni měli samopaly, a říkali: maminky, tatínci, rodiny, prosíme, sbalte si věci, odejděte z domu, jenom na tři dny, vezměte si věci akorát na tři dny, než se zase vrátíte domů. Říkali, že Phnom Penh je hodně zničený, potřebovali ho dát do pořádku, že tam je hodně nevybuchlých bomb, přítomnosti lidí by jim překážela při práci, což znělo spíše jako nařizování. Když jsme si tedy začali balit věci, přesvědčovali nás, ať se s tím nezdržujeme, že za tři dny budeme zpátky –stejně už jsme neměli skoro nic.

Vyrazili jsme tedy s malou zásobou západním směrem města podle nařízení RK – v jaké části města lidí bydleli, museli se vydat určitým směrem – paprskovitě, pryč z města. V tu dobu byli některé rodiny rozděleny, každý se nacházel někde jinde. Někteří se pak už vůbec neshledali, nebo se potkali až po válce. My jsme naštěstí zůstali pohromadě, tak jsme z domu odešli skoro všichni. Jen nejstarší bratr zůstal doma, měl snoubenku, která také ještě neodešla, protože oni se ještě nevzali, tak nemohli jít spolu. Chtěl ještě taky schovat nějaké věci, zakopat, protože byl v Lon Nolově armádě, aby ho neodhalili. Měl možnost odletět s Američany, ale neodletěl, rozhodl se zůstat s námi. Říkal, jděte napřed, já vás doženu. Z domu jsme odešli odpoledne jako většina lidí. Šli jsme bez bratra, s námi dva strýci s rodinami a jedna sestřenice s jejím manželem. Byly jsme čtyři rodiny, asi padesát nás bylo dohromady. Došli jsme akorát kousek za letiště a už byla tma. Někdo měl auto, někdo měl kola, my jsme měli jenom motorku a kola, protože to byla bída, že už jsme si nemohli auto dovolit. Motorku nám půjčil bratr, abychom na ni mohli vzít zásoby. Teď vidíš všude lidi, na kraji města vojáky, zbraně, rakety, tanky, všude, ta hrůza. Lidi museli jít dál a dál, i ti nemocní, někdo měl třeba ještě kapačky z nemocnice a šel s tím. A teď jeden pán, nevím, jak se mu to povedlo, měl nohu zaklesnutou v pásu tanku, mezi těmi koly, zůstal tam uvězněný, zoufale volal o pomoc, ale nikdo se mu pomoct neodvážil, všichni se báli těch RK, protože jak jsme vyšli ven z města, začali na nás mířit samopaly a říkali – jděte, jděte dál, nezdržujte se!

Po cestě bylo lidí víc než na Karlovým mostě v turistické sezóně, úplně plno, a na krajnici ležely mrtvoly, samý mrtvoly, všude, úplně všude. Na to nikdy nezapomenu. Říkali jsme si, že trošku dál od města bude klid, usteleme si někde na poli. Už byla tma a maminka a tety chystaly jídlo, já to mohla samozřejmě jenom prožívat, všechno zařizovali starší, a teď jsme si šli ustlat a bratr říká, že tam leží nějací tři muži, vypadali na studenty. Šel je vzbudit, povídá, posuňte se, prosím, trochu dál, ať můžeme být pohromadě, je nás hodně. Několikrát a nic. Byli mrtví, zavraždění, čerstvě. Nakonec jsme tam spali s mrtvolami vedle nás, no a co, mrtvoly byly všude. Takže takhle.

Ráno jsme pak šli dál a dál, den co den jsme pokračovali směrem na západ. Pak nám došly zásoby, nebylo co jíst. Bylo to hrozné. Snažili jsme se něco vyměnit. Pořád byla ještě naděje, že se vrátíme, divili jsme se, už je to tři dny, proč nás nepustili zpátky, proč pořád říkají, jděte dál, jděte dál? Bylo to divné, šli jsme týden, čtrnáct dní, bez konce. Tatínkovo rodné město, úrodný kraj byl směrem na sever, ale oni na nás mířili samopaly a hnali nás pořád na západ. Na západě nebyla voda, všude jen písek, palmy, nic. Všude suché pole rýže, v dubnu je období sucha, tam nic neroste, jen vedro a prach.

Kde jste brali vodu?

To byly bazénky, co měli místní, k zahradám, tak jsme tam brali vodu na pití. Nejhorší bylo, že už jsme neměli nic k jídlu, peníze každý tahal v pytlích, protože byla inflace a jako plat jsme dostávali milióny. Takže jsme táhli pytle peněz a vyměňovali je za sušený ryby a různé druhy potravin. Tenkrát, kdo měl jídlo, byl bohatý. Jenže pak došly zásoby všem, už s námi nechtěl nikdo nic vyměňovat. Jakmile jsme uviděli nějaký sklad, tak rodiče posílali nás – děti, aby šly prozkoumat, jestli tam není něco k jídlu. Tak jsme fungovali úplně jako chmatáci. No starší bratři, ti byli šikovní! Ale pořád jsme se snažili vyměnit svoje peníze za rýži, pořád jsme si říkali, proč bychom měli peníze tahat, hlavně, aby bylo co jíst. Pak nám ale ti místní řekli, někdo i z těch vojáků RK, spalte peníze! Už vám nebudou k ničemu, už se domu nevrátíte. Jo, prozradili to už na cestě, už jsme to pochopili. Lidi spálili miliony rielů, pytle peněz, seděli u ohně a brečeli, to byly úspory za celý jejich život. Už se také vědělo, že vraždí, to jsme viděli po cestě, že vraždili, vojáky. Kdo měl uniformu, tak hned ššš… Když pak vojáci pochopili, co se děje, převlékali se do civilu, dělali, že jsou obyčejní lidé. Tohlencto jsme prožívali po celé cestě. Nakonec jsme došli na místo, kde už nebylo nic, už jen dva kopce a nic. Ubytovali nás u nějakých místních, a teď jel kolem nás vlak plný cizinců, které pustili domů.

To bylo směrem na Batambang?

Přesně tak. My jim mávali, ale kdo ví, jestli tam dojeli. My jsme měli také možnost odletět pryč, kdysi před koncem války Američani přistáli s vrtulníky a říkali, pojďte, můžete letět s námi, ale my jsme nechtěli, protože jsme měli rodiče a proč bychom někam utíkali – kdo tenkrát uvěřil, že se něco takového stane? Uvěříš tomu, že by byl tvůj vlastní bratr schopen tě zavraždit? Nebo že tví příbuzní dokážou na tebe vzít zbraň? Tomu bys neuvěříl.

Tatínek pořád říkal, otočíme se, půjdeme na sever, protože na západě není co jíst, umřeme tam, hodně brzo. My se otočili a ti vojáci místní řekli, kam jdete? Musíte se už usadit.

Takhle jsme putovali měsíc. Pak nás zastavili a poslali do vesnice, kde byl kolem jenom písek, skutečně, to už byla taková polopoušť, nic tam nerostlo, jenom palmy a sem tam nějaký bambus, křoví a díry od B52 větší a hlubší než barák. Bylo to asi 50 km za Oudongem, což je bývalé hlavní město Kambodže, kde jsou hrobky starých králů.

Nic tam nebylo, neměli jsme nic, neměli jsme ani bydlení. Do toho přišlo období dešťů, už v květnu začalo pršet. Uřízli jsme palmové listy, z bambusu udělali tyče a postavili jsme srub, kde jsme bydleli všichni. Dva bratři ještě nedorazili – jak jsme cestou dál neměli talíře, poslali jsme třetího bratra zpátky do Phnom Penhu, aby přinesl nádobí. Odešel a cestou potkal toho nejstaršího bratra, toho kapitána, šli pak spolu, ale nepotkali jsme se. Takže nás bylo jenom deset, sourozenců.

Pak nás začali posílat do práce. Dospělí museli chodit pomáhat místním sázet rýži, už začala sezóna, ale nebylo do čeho, protože tam byl všude písek. Pokusili jsme se tam pěstovat třeba kukuřici, když jsme dostali nějaká zrna. Tatínek se vyznal, byl z rolnického rodu. Jenže ani kukuřice tam nerostla. Jako příděl jsme dostávali jen rýži a o jídlo jsme se museli obstarat sami. Tak jsme šli zase jídlo shánět, jenže tam nebylo skoro nic. A navíc kolem vesnice byly miny. Jednou jsme šli s bratry shánět bambusové výhonky, v křoví, bratr zvedl rýč, chtěli jím seknout a tam byla mina na tanky, velká jako hrnec. Utekli jsme zpátky říct to rodičům, oni nám pak zakázali tam chodit, protože tam byla vojenská základna Lon Nola, a v té oblasti bylo hodně bojů, nakonec to dostali RK.

Takže byla taková bída hrozná, nebylo nic jistého, nikdo nic nevěděl, co se děje, jen, že situace je čím dál vážnější.

No, ale tatínek říkal, do mé rodné vesnice v Kampong Chamu to není daleko, asi 100 km. On nemohl jít, protože byl ochrnutý na půl těla po mrtvici, kulhal, chodil hodně těžce, o holi, takže nebyl schopný dostat se tam sám, tak poslal maminku s bratrem, aby šli pro pomoc do té jeho vesnice. Jednoho rána maminka a jeden bratr zmizeli. My mysleli, že šli do práce. Druhý den nic, třetí den nic, furt jsem se ptala, tatínku, kde je maminka? Kdy se vrátí, kam šla? Byla jsem vystrašená a on říkal, neboj se, maminka přijde, šla pro zásoby.

Za čtrnáct dní se vrátili, přišli se strýcem, který pochází z té vesnice, který měl papír, aby nás odtamtud dostal. Přišel ještě s jedním příbuzným, přinesli nám hodně zásob, banány chlebovníky… Tu noc jsem se najedla tak, že jsem byla málem na umření – prostě to nešlo přestat, měla jsem takový hlad!

Za tři dny jsme pak vyrazili, šli jsme k řece, přívozem jsme se dostali na druhou stranu. Monzun byl v plném proudu, byli jsme každý den mokří, skrz naskrz a klepali se zimou, protože když dlouho prší, tak se hodně ochladí, déšť byl studený a celý den v tom musíš jít. K tomu jsme byli slabí, to bylo strašný. Když se začalo šeřit, hledali jsme nějaké přístřeší. Domy po cestě byly opuštěné, žádní lidi, protože v okolí města na 70km nesměl nikdo bydlet, všechny vystěhovali pryč, někam dál. Tak jsme se tam vyspali a ráno zase pokračovali dál, až jsme se dostali do vesnice, kde nás přivítali příbuzní, protože tatínek byl hodně známý – kdysi byl oporou pro celou vesnici, přes právo, lidi k němu chodili se radit, když měli nějaké problémy a tak. Všichni ho znali, byl hodně vážený, byl prvorozený syn v rodině, takže nás všichni vítali, každý přinesl rýži, cokoliv, co měli, aby nám přispěli. Tak jsme se po těch útrapách měli dobře. Bydleli jsme ve srubu z bambusu, který jsme si postavili na pozemku, který nám dědeček odkázal. Bambus tam vyroste za noc klidně o jeden metr. Je tam velmi úrodná půda z těch naplavenin, protože je to u Mekongu. Skutečně, bambusové výhonky vyrostou za pár hodin a takovýhle, kolem 20cm. Takže nechybělo nic k jídlu.

RK tam nebyli?

Ti už byli úplně všude, ale bylo to ještě volnější, tím mám na mysli svobodu. Ještě asi půl roku to bylo volný, dospělí chodili do práce pomáhat se sázením rýže atd., maminka mohla ještě sem tam jezdit vyměňovat rýži za zeleninu, ryby atd. a já mohla chodit do školy. Měli jsme vyučování ve skromných podmínkách, bylo několik tříd, všechno v pohodě, no a za půl roku řekli: konec školy – všichni musí makat! Lidi od sedmi do 70 let musí makat. Nazývali nás lidi (skupina, banda) sedmnáctého dubna. To děsně páchlo diskriminaci a ponižováním.

Ty, co přišli z Phnom Penhu?

Jo. Mělo to zdůraznit, že jsme přistěhovalci – v Phnom Penhu jsme podle nich žili jako paraziti celý život, a teď jsme přišli k nim a zase na nich parazitujeme, takže musíme jít všichni makat. A už se to rozjelo. Začali zapisovat, co kdo dělal za minulého režimu. A teď ti naši příbuzní, kteří s námi ještě měli trochu soucit, nás přišli varovat, neříkejte jim, že jste byli učitelé, doktoři, že jste studovali, vůbec nic. Řekněte, že jste řídili rikšu, že jste prodávali ryby na tržišti atd. Můj tatínek napsal, že byl písař. To bylo na přelomu let 75 a 76. Začátkem roku 76 už pak začali likvidovat lidi, postupně. Jako první brali ty, kteří přiznali, co dělali.

Inteligenci.

Ano, ti, kteří měli brýle, si je sundali a chodili naslepo.

Bylo to vražedné znamení.

Přesně tak! Raději chodili naslepo. Posílali nás do práce, ženy zvlášť, muži zvlášť. Ženy, které měly malé děti, se z práce vracely do vesnice, svobodní museli na farmu daleko od vesnice a už tam pak zůstali. Byli jsme v tzv. pracovním koncentračním táboře. Takže jsme byli takhle rozdělení. Spali jsme ve srubech postavených na kůlech, jenom na roštu, na jedné straně holky, na druhé straně kluci. Dospělí byli taky kluci a holky zvlášť. Styky mezi nimi byly zakázané, za to byla smrt.

V roce 76 se k nám připojil bratr, ten kapitán, který nás našel. Nikdo nevěděl, čím byl, ale ti, který šli s námi, to věděli, protože to byli naší příbuzní, ti strýci a tak. Jeden strýc, který byl bratrancem mého tatínka, měl podobně staré děti, jako byli mi starší bratři, vyrůstali také spolu. Ten náš nejstarší bratr byl takový autoritativní, byl na nás přísný, protože byl nejstarší, chystal jídlo, kuře pro sebe a jeden bratranec jej ukradl a snědl. Když to bratr zjistil, tak ho nakopl a on, že ho za to udá a skutečně to udělal. Večer přišli pro bratra, to ještě nezačali masově vraždit, přišel ten vedoucí skupiny a říká, pojď se mnou, potřebuji, abys mě svezl na kole do vesnice. Někde na cestě ho zatkli a už jsme ho nikdy neviděli.

Otec toho, co nás udal, měl synovce, který velel na východní straně státu – oni to měli rozdělený na severní, východní a západní frontu, který byl mocný. Když do vesnice zavítal, tatínek za ním zašel a prosil, aby bratra pustili. Ale nebylo to nic platné.

Kdo vesnici velel?

Hlavní byl starosta, RK, většinou nějaký voják, který tam byl poslán, přišel, byl tam rok a zmizel. Tenkrát se vyměnili asi čtyři starostové. V roce 75 jsme měli starostu a za rok zmizel, 76 přišel další a taky zmizel, 77 přišel takový zlý, vrah, a to už začalo být hodně špatné, vraždění nabývalo na síle. Asi jak se hrabali v Phnom Penhu v našich domech, tak podle fotek atd. získali naše identity. Začali dělat evidence, a podle nich pak vraždili, bývalé vojáky, úředníky, inteligenci… Začalo ponižování, od místních, starých obyvatelů a už i od našich příbuzných, kteří se jim chtěli zavděčit – tak byli zblblí všichni. Bylo to hrozné to každodenní ponižování, diskriminace. K tomu jsme byli hladoví. Koncem roku 76 přišel rozkaz, že musíme zrušit kuchyň – nesměli jsme už vařit doma, museli jsme chodit do společné jídelny. Ve vesnici byly dvě, protože vesnice byla velká, byla dolní a horní část podél břehu Mekongu. Museli jsme všechno odevzdat. Když zjistili, že někdo vařil jídlo doma, za to byl trest smrti. Každý večer nás chodili kontrolovat vojáci.

Na začátku zrušení domácí kuchyně jsme dostávali příděl domu na vaření na druhý den do práce. Jídelna nevařila hned ráno, jenom obědy a večeře. Já jsem musela vstávat brzo do práce a máma mi musela jídlo s sebou večer uvařit – jednu kukuřici a hrst rýže, abych měla něco k jídlu. Připravovala to na ohništi, no jo jenže každý večer kolem domů po vesnici hlídkovali mladí vojáci – domobrana, vešli dovnitř a zeptali se, co to máte v tom hrnci? Maminka na to, že jdu ráno do práce a dostala jsem to přídělem, který pro mě připravuje. No, to jsme měli velké štěstí!

Směli jsme mít doma jenom konvici na ohřívání vody, nic víc, všecko sebrali. Byl hlad, nebylo co jíst, tak jsme vařili jídlo, co jsme někde tajně sehnaly v té konvici. Hlídali jsme kolem domu, a když se někdo přiblížil, dávalo se znamení a oheň se uhasil. Museli jsme to riskovat, abychom vůbec přežili. To byl hroznej hlad. A bylo to čím dál horší. Nejdříve byla tekutá rýže, taková kaše, nakonec byl talíř plný vody, ve které plavalo deset zrníček rýže. Tohle jsme museli vypít a pak pracovat celý den od pěti do pěti. Vstávali jsme v pět a museli jít přes celou vesnici na pole 5 km daleko, na rýžoviště, kde jsme dřeli a až v poledne jsme dostali příděl, což byla šlichta, že by to ani prase nežralo.

Ti RK nám dětem říkali: Vy nejste děti svých rodičů, my, ANGKAR organizace jsme vaši rodiče, vy musíte poslouchat nás. Ti lidi, co se vydávali za vaše rodiče, si jen užívali a z toho vás porodili. ANGKAR má velké zásluhy. Osvobodil vás všechny od imperialistů, feudalismu, buržoasie a kapitalistů. Musíte mu být vděční.

Když se chtěl někdo ženit či vdávat nebo mít spolu poměr, to ani náhodou. Oni – lidi od ANGKARU, rozhodovali, kdo se s kým má ženit, a teď svatba byla taková, že to bylo třeba až padesát párů najednou. A všichni museli být v černých šatech. Ženy nosily černé sukně, černé košile, šály s kostkovými vzorečky. To byla paráda. Svatba a po té rovnou do práce. Oni lidi ženili, vdávali, jak se jim zachtělo. Svatby se konaly tak, že ANGKAR si vybral mladé může a ženy. Na den svatby pozvali ty páry ke stolu, soudružko (č. 1, např.) budeš se vdávat za toho soudruha (smích). Posadili je ke stolu naproti sobě, tam byly lavice, jako máš v hospodě, a teď – podejte si ruce! Následovaly řeči o vděčnosti ANGKARU, pořád. Jéé, to bylo hrozné! Pak slib novomanželů oddanosti a vděčnosti ANGKARU. Ha, ha. Nakonec řekl zástupce ANGKARU, většinou to byl starosta nebo jeho zástupce, tak a od teďka jste manželé. My jako děti jsme to pozorovaly a smály jsme se té svatbě.(smích). Po svatbě žádné líbanky, oba šli zase do práce.

Děti se tenkrát nerodily, protože nebylo co jíst, lidi neměli energii, prostě. A vůbec ani nebydleli spolu, nesměli moc mluvit mezi sebou, komunikace byla minimální, a když někoho načapali, jak třeba vyprávěl příběhy či pohádky z minulosti, obviňovali ho za porušování „morálky“ nebo za zradu ANGKARU a šup s ním do tzv. polepšovny. Říkali tomu: ANGKAR ho vezme na politické školení, což znamenalo, že už se nevrátil. Na nějaké řeči nebyl ani moc čas, lidi těžce pracovali 12 hodin denně. Byli úplně vyčerpaný, vyhublý, a tak jsme kradli, jídlo, museli jsme krást. Každé zvíře, které se kde mihlo, se muselo chytit, zabít a sníst. Někdo to jedl zasyrova, jiní tajně někde na ohništi i s tím rizikem, že ho chytí, protože když jsi nejedl, zemřel jsi hlady, a když jsi riskoval, měl jsi šanci na přežití, když tě nechytili. Jiná možnost nebyla. Za celou tu dobu mi např. vůbec nerostly vlasy.

Přestaly vám růst vlasy?

Jasně, z čeho taky? Neměli jsme co jíst. V roce 77 už to bylo naprosto šílené. Měla jsem kamarádku, která bydlela se mnou v tom srubu na táboře, spaly jsme vedle sebe, kdysi se mnou chodila do školy a její maminka to hladem nevydržela, uvařila dvě kukuřice a oni celou její rodinu zavraždili – maminku se sourozenci zabili někde v okolí vesnice, tatínka taky někde a ji zabili a hodili do vyschlé studny v lese, která byla hluboká sotva tři metry, v křoví, dvacet metrů od našeho srubu.

Za dvě uvařené kukuřice.

Ano, ona ale ani nevěděla, že to její maminka vařila někde ve vesnici. Denně, když jsem chodila do práce, dívala jsem se cestou na její tělo, jak se v té studni rozkládalo.

V roce 77, někdy v období dešťů, jsem byla ještě v pracovním táboře, byl šílený déšť a cesta byla špatná. Jednou za měsíc jsme měli jeden den volno, kdy jsme mohli za rodiči do vesnice, protože v období dešťů stejně nebylo co dělat, všude byla voda. V den, kdy jsme mohli jít do vesnice, se mi něco nepříjemného stalo – no, nepříjemné to v tom režimu bylo pořád. Nejenže jsme neměli co jíst, ale ani co mít na sobě. Bylo to hrozné. Cokoliv z Phnom Penhu bylo nepoužitelné, protože to bylo vyzývavé, barevné a museli chodit jenom v černém, takže všechno se museli přebarvili na černo. Jenže když chodíš na rýžoviště, tak je tam voda až po pás, někde, mě určitě, těm dospělým nad kolena, takže ty věci se rozpadají. Já jsem měla jenom jednu sukni, za celou tu dobu, měla jsem ji jen pocať – nad kolena, takže mě furt sály pijavice. Tatínek mi dal šálu, což byl příděl pro celou rodinu, a zdůraznil, abych ji neztratila. On byl hodně přísný, já se ho bála, a protože jsem tu šálu ztratila, tak ten den, když jsme měli volno, jsem nešla domů, do vesnice, zůstala jsem v táboře.

Když se ostatní večer vrátili, já se na ně usmívala, myslela jsem si, že mají něco pro mě, od rodičů, něco k jídlu, protože maminka se starala vždycky, abychom něco měli, sama riskovala svůj život, a oni mi řekli – ty se směješ, ale tvého tatínka odvezli. Takže takhle to bylo. Zůstali jsme samy jenom s maminkou, i když ani s maminkou, protože ona bydlela ve vesnici. Všichni jsme byli rozdělení. Ve vesnici byli jenom maminka a dva bratři, ti nejmladší.

Jak se to s otcem stalo?

Oni – ANGKAR tvrdili, že tatínek nepracoval. Nemohl, byl ochrnutý napůl těla po mrtvici. Oni ale říkali: je to darmožrout, tak proč ho živíme? Měli takové přísloví: Tebe nechat není žádný zisk, když se tě zbavíme, to není žádná ztráta. To je doslova. Přišli za ním a řekli: „Strejdo, my tě vezmeme na hlídání rýže!“ Ta se hlídala před zvěří – i my děti jsme hlídaly rýži, což to byla taková ta nejlehčí práce. Řekli mu, aby si sbalil věci a on už pochopil, o co šlo. Ani jsem se s ním nemohla rozloučit.

Co bylo dál?

Nakonec byl takový hlad, že už to bylo nesnesitelné. Lidi kradli, šíleně, protože nám nedávali najíst. Všichni se tomu divili, dřív neměli lidi na vesnici úrodu ani tunu rýže na hektar, a teď prý byly tři až sedm tun na hektar a přitom jsme pořád hladověli. Nikdo si ale nedovolil zeptat se proč. Jenom jsme se divili, kam zmizela rýže. Bratři, starší než já, už byli dospělí, v noci v táboře nespali a chodili krást do vedlejší vesnice, cokoliv, co se jim dostalo pod ruku – kukuřici, maniok, všecko. Kradli ve velkém, aby to mohli rozdávat. Protože byli mladí a zdatní, dělali to takhle každou noc, až je chytili a zavřeli – přes den byli v práci s řetězy na nohou a v noci byli zavření. Domluvili se ale s vojáky, co je hlídali, a šli krást všichni, protože ti vojáci měli děsný hlad taky. Nakonec byli puštěný, ale nepřestali, chodili krást dál.

Náš druhý bratr, byl takový moc hodný, intelektuálně založený, studoval žurnalistiku, většinou mlčel, ale když začal o něčem vyprávět, tak ho lidi i ti místní, poslouchali. To uměl, ale nic jiného, zatímco ostatní bratři kradli, a teď oni na něj: Proč nejdeš taky krást? My tady riskujeme život, ty si jenom žiješ, tak pojď s námi! Já nemůžu, já to neuběhnu, to by mě zabili – prodělal malárii, byl čerstvě puštěný z nemocnice, kde nebyly žádné léky, jen tam ležel a zotavil se sám. Ostatní mu říkali, budeš aspoň držet pytel. On na to, hele, já to nezvládnu, já to neumím, to není pro mě. Samozřejmě nakonec šel. Tu noc jich byla celá skupina, asi deset jich bylo a v té vesnici už byli naštvaní na ty zloděje, což chápu. Někde v křoví si na ně počíhali, měli mačety, navíc svítil měsíc, takže bylo vidět, a když kopali maniok, vlítli na ně, všichni utekli, zůstal tam jen ten nemocný bratr a ti místní ho tam rozsekali.

Takže jsme ztratili tatínka a dva bratry. Pak už se trochu krást báli, protože oni, ANGKAR začali masově vraždit – vzali úplně celé rodiny, ne jen někoho. Ale my jsme měli štěstí, že jsme přežili. Do dneška se ptám, proč jsme přežili my? Jednak byli bratři v plné síle a oni potřebovali někoho, kdo makal na polích – ti, co byli slabší, byli povraždění, a jednak mohli nějak zapůsobit i příbuzní, kteří měli trochu s námi soucit i přesto, že nás denně ponižovali, a protože byli staří obyvatelé, mohli říct: hele, už jsme zabili tři z rodiny, nechme ostatní být, kdo by tu makal, kdyby všichni byli zavraždění… Ten rok 77 byl hodně krutý.

Vídali jste se s komunistickými pohlaváry?

My jsme vždycky, když se objevili ti vysoce postavení, zmizeli někam do kouta, aby nás neviděli – nikdy jsme se jim nedívali do očí. Oni – ANGKAR měli ty své starosty. Vždycky přišel někdo, kdo měl dohled na to vraždění, odněkud. Bylo to divné. Nikdo nic nevěděl, ani ti místní, protože všecko bylo tajné, všecko tajné. My nevěděli nic, ani ti místní nevěděli, ani tamti – všecko tajné. A že někdo zmizel, to bylo také tajné. Jenom řekli, že šel na politické školení. Ve skutečnosti to byla likvidace.

Jeden z místních viděl tatínka před smrtí, oni ho na pár dní zavřeli. Denně zabíjeli tisíce lidí, někdo musel vykopat jámy a oni to nestíhali. Říkal, že viděl tatínka sedět u kůlu. Dal mu rýži, tekutou rýži. Pak už ho nespatřil.

Jak se chýlilo ke konci období dešťů, poslali nás v roce 77 dál asi 4 km od toho starého tábora, to už byla skoro džungle, bylo tam několik vesnic, a teď bylo divné, že jsme slyšeli řev, furt, i v noci. Auta furt jezdily, náklaďáky, plno lidí, a do toho řev a křik. Vůbec jsme nechápali, co se děje. To bylo v době, když oni – ANGKAR stěhovali novodobé lidi – lidi ze 17. dubna z vesnice vedle našeho tábora, prý do vesnice nové. Ve skutečnosti to zase nebylo nic jiného než vraždění, všechny novodobé lidi z té vesnice vyhladili.

Nové lidi.

Jo, lidi 17. dubna. Vozili je a říkali jim: my vás musíme přesunout do jiné vesnice, je vás moc. A všechny tam zlikvidovali. To byly stovky rodin. V noci byl slyšet řev. Křičely děti i dospělí. Dnem a nocí tam zabíjeli lidi. Někdo se tam proplížil, byli takoví odvážlivci, a viděl, jak nakladli nemluvňata do kolejí od aut, a pak tam projeli náklaďákem. Zabíjeli všechny, dospělý, nemluvňata, děti. Lidi začali utíkat. Teď byl chaos. Bylo to hodně dramatický. Já tam seděla, hlídala rýži a pozorovala ty náklaďáky, jak denně jezdily.

Bylo nám tiše sděleno, někdy na přelomu let 77 a 78 rokem, to už si přesně nepamatuji, tenkrát byla pořád rok nula, protože všechno přestalo fungovat a my neměli ani kalendář, nic, že začali likvidovat ty z východu, protože to byli prý zrádci, spřátelili se s Vietnamci. Bylo období dešťů a z tábora, kde jsme v tu dobu neměli co dělat, pole byla zaplavená, nás poslali zpátky do vesnice. Chodili jsme se koupat k řece Mekong, jejíž hladina se denně zvedala, a když stoupne na maximum, asi o 10m, lodě mohly jezdit těsně u břehu, a my na nich viděli plno vojáků, svázaných a já si říkala, proč ti vojáci sedí se svázanýma rukama? No jako dítě, jsem to hned nepochopila. Byli celí v černém – prý to byli zrádci, které vezli k likvidaci.

To byli Rudí Khmerové?

No právě. To byli RK z východu, kteří byli likvidovaní, protože to byla oblast blízko Vietnamu. Bratrance, co pocházel z otcovy vesnice a měl na starosti tu východní část, taky zlikvidovali. Za pár hodin jsme pak viděli plavat po Mekongu těla, stovky těl, denně jsme jich pozorovali stovky. Některým ještě tikaly hodinky na rukách, protože pol-potovští vojáci milovali hodinky. Když lidem ze 17 dubna zabavovali věci, hodinky si nechali pro sebe. Rolex, Rado, Orient – tři značky, které milovali, protože se daly natahovat, nebyly na baterky. Nosili je skoro všichni pro parádu, to jediné směli. Tam dole, po proudu, kde oni – ANGKAR těžili písek, tak ty mrtvoly lovili a hodinky z těch mrtvých brali. To byly denně stovky těl. Některá byla nafouklá, a ta, co plavala těsně u břehu, byla dobře vidět, lezly po nich různé potvory, ryby je žraly. Dospělí se snažili ta těla odtlačit dál od břehu do silného proudu a my děti, jak jsme byly zblblý a otrlý z té každodenní hrůzy, jsme ze zábavy po nich házely kameny, až ta nafouklá těla bouchala…

Ježíšmarja.

Tak to bylo, no! A mezi vojáky plavaly mrtvé matky svázané s dětmi. A člověk pořád přemýšlel, každý den, když se probouzel a spatřil slunce – u řeky je po ránu krásně vidět na východ slunce: Já jsem ještě naživu! Co dneska? A co bude zítra? Dopadnu jako ti, jejichž mrtvoly plavaly v řece? Bála jsem se umřít, všichni jsme se báli. To si tady nedovedete představit, jak ,jsme se báli. K tomu jsme nemohli pít ani vodu z řeky, která byla plná mrtvol.

Pak začali likvidovat v plném proudu ty, co byli z jihozápadu. Když se zaslechlo, že ten, co měl přijít to řídit, je z provincie Takeo, tak už se všichni klepali strachy, protože to byli bezcitní vrahouni.

Z Takea byli nejhorší?

Jo, z Takea. Vždycky to byla taková vlna, že někoho nového odtamtud poslali, a to se všichni báli. Tenkrát také byli skoro vyvraždění všichni Čamové.

Čamové?

To byli muslimové, měli kdysi své území Čampa ve středním Vietnamu. Vietnamci jim to zabrali, oni se pak přesunuli do Kambodže a většina jich žila u nás, v míru. Byla vedle nás čamská vesnice a oni – ANGKAR Čamy skoro všechny vyhladili. Naše vesnice se jmenovala Preah Kok (rákosový potok) a ta vedlejší byla Preah Bak (potok s podemletým břehem).

Od druhé poloviny 78 to bylo trošku klidnější, protože země byla během období dešťů postižená největšími záplavami, co znám. V tomto období je to obvykle zatopené za vesnicí, ale nikdy to ještě nebylo u řeky, a tenkrát mi voda sahala až ke krku, takže to byl asi metr vody, skoro celá Kambodža bylo pod vodou. Nebylo kde žít. Všichni bydleli v domech na kůlech, a když byl silný proud, tak se ty domy třásly a my se báli, že se utopíme. Asi za měsíc voda klesla a už to zase začalo – všichni na rýžoviště. Vraždění bylo sem tam a pak přišla sklizeň. Po záplavě začala sklizeň, postupně a my se přesunuli zpátky. To byl rok 1978.

Na podzim.

No, sklizeň je od listopadu, kdy začíná zrát rýže, která se pěstuje od nejvyššího terénu, podle hladiny vody. Takže začíná dozrávat ta nahoře, a pak to pokračuje dál směrem dolu. Dole se ještě někde sázelo, zatímco nahoře už to pomalu zrálo. A my jsme jako děti pleli a hlídali rýži. Večer jsme se pak sešli. Chodila jsem k sestře nebo k bratrům, na návštěvu, podívat se, zda nemají něco k jídlu. Já se musela taky obstarat sama, chytala jsem kraby, ryby, všecko sama.

Do ruky.

Jo, strčila jsem celou ruku, někdy až k podpaždí do díry v zemi. Někdy jsem vytáhla hada, který se tam schovával, někdy jen plný ruce pijavic, někdy mě skřípli krabi, že jsem zůstala s rukou v té díře nějakou dobu (smích), než se mi podařilo ji vyprostit. Víš, kraba musíš chytit tak, že prsty strčíš bokem za krunýř a musíš ho pevně držet, protože jinak uteče. Jenže ty nevíš, co v díře je, nevíš tam, tak to zkoušíš. Takhle jsem se musela starat. A teď jsme každý něco měli, tak jsme se rozdělili mezi sebou. Já měla kraby, bratr zase nějakou tu kukuřici nebo maniok. To se rozdělilo a měli jsme co jíst, ale tajně.

V táboře to bylo lepší, než ve vesnici, protože jsme byli v lese a vojáci nás moc nehlídali, takže jsme mohli sem tam tajně udělat ohniště, hodit něco do ohně a rychle to sníst, aby to neviděli a tak. No a protože i místní chápali, že máme hrozný hlad a přitom musíme makat – a kdo by to bez nás dělal, zavřeli oči občas, dělali, že to nevidí, když jsme si opékali třeba maniok, nebo sladké brambory…

No a jak jsme chodili z práce, tak někdo potichu povídá (tiše): Hele, my jsme našli vykopané jámy, asi připravené na nás! Támhle na kraji, jak je konec tábora, v lese, tím směrem, jak chodíme do vesnice. Dokonce jsem slyšel, jak povídali, tahle jáma je na hlavy, tahle na těla, ta vedlejší, támhle jsou jámy pro ženy a támhle jámy pro děti, a tam pro muže. Oni je mají už vykopaný, a teď to přikryli větvemi, aby to nebylo vidět. A jsou tam mačety, motyky, ukrytý, a taky nádobky na rýžovou pálenku – aby mohli vraždit tolik lidí, museli mít něco na kuráž, chlast. Co budeme dělat? Oni už tam mají všecko připravené, už se nás nemůžou dočkat, po sklizni nás zlikvidují. Teď nám zbývají jenom dva měsíce.

Ve vesnici, která byla vedle našeho tábora, káceli lesy, velký stromy a postavili z nich pěkné domy. A když jsme se ptali, tajně, pro koho to je, řekli: no ty jsou pro ty, kteří mají čistou krev.

Čistou krev?

To byli ti, kteří měli čistý životopis, nikdy nic neměli, neměli příbuzenské vztahy s lidmi, co žili ve městech – lidi, co podle nás nikdy nemakali, byli to zloději, hazardéři, neměli pole, neměli nic, jenom si užívali, a stěžovali si, že byli utlačení, feudalisty, buržoazií, atd. To měla být ta čistá třída, čistá rolnická třída, ne dělnická – tenkrát u nás byla jen rolnická. Takže říkali: všichni muži jdou na smrt a vybraným ženám přivezou čínské muže.

Číňany?

To byly takové drby. Chtěli nás zlikvidovat všechny, kdo ví, možná jich pár chtěli nechat Číňanům? Bylo to velmi, velmi zoufalé. Jenže utéct nebylo kam. I kdyby lidé v džungli přežili, nemohli se dostat do další vesnice. Byli jsme izolovaný, úplně dočista. Kdokoliv někam přišel, cizí, hned to poznali a hned ho vzali. Směli jsme zůstat jenom na vesnici a chodit stejnou trasou do práce. (tiše) Nikam jinam. Místní se znali každý s každým.

No a tak jsme čekali, kdy to přijde, že nejdéle v březnu do konce sklizně nás všechny zlikvidují. My si říkali, už se blíží konec! Jistota byla jenom smrt. Divili jsme se, proč nikdo ve světě neví, co se tu děje, že tu trpíme a čekáme jen na smrt? I když občas jsem potichu doufala, že nás někdo osvobodí, jak je to české přísloví: naděje umírá poslední. Sbírali jsme snopy, přenášeli je na kraj, pomáhali jsme dospělým, a teď jsme slyšeli zbraně, bouchlo to někde přes kopec, pak jsme viděli kouř. To bylo začátkem ledna 1979. „Ty, to je divné, to je čím dál blíž, jen pár kilometrů od nás.“ Říkali jsme si, co se děje, ale nikdo přitom nečekal, že bude nějaká změna – čekali jsme jen na smrt, skutečně, že nás zabijí.

Čekali jste na smrt, hroby byly už vykopaný a byl leden 1979…

Někde už blízko se střílelo a my si říkali, co se děje? Za pár dní, když jsme se vrátili zpátky z práce do tábora nám oznámili – zítra se vrácíte domů, tedy do vesnice, je konec, což znamenalo konec režimu.

Kdo vám to řekl?

No ti, co to řídili ANGKAR.

RK?

Jo, ty místní. Říkali: už je konec, už můžete jít domů.

To je fakt obludný.

To jsem ti nevyprávěla všechno. My jsme byli asi tak 50-60 km od Kampung Chamu. Teď nám řekli, můžeme jít, ale my se báli, jestli tam na nás někde nečíhají a nezabíjí nás, protože takhle to bylo vždycky, a někde cestou byly jámy. Takže jsme se rozdělili, aby nás nechytli všechny najednou. Pak jsme zjistili, že to je v pořádku, že už všichni utekli, ti vojáci a schovávali se.

Sophoan ukazuje na mapě Kampomg Cham: Naše vesnice je tady, tady je řeka a tohle je okresní město Stuoeng Trang, kde zavraždili tatínka – tam byly desetitisíce zavražděných. Je tam klášter, kde byla studna 30 metrů hluboká, a ta byla plná mrtvol a kolem ní byly taky. Tady v těch lesích kolem je jedna jáma vedle druhé, všude už bylo plno těl, neměli už kam těla zakopávat, tak je naházeli do té studny, a zbytek do řeky. Byli jsme tedy zpátky ve vesnici, kde říkali, všemu je konec. Vojáci už utekli i ti naši z vesnice, ti cizí, kterých bylo jenom pár. Chtěli jsme hned vyrazit zpět do Phnom Penhu, protože to byl náš domov, ale museli jsme čekat na bratry, protože ti byli v táboře dál od vesnice, měli tam dobytek, nástroje atd. a museli to celý vyklidit a vzít zpátky. Takže jsme tam čekali, až dorazili. V plánu bylo, že až se sejdeme všichni, uděláme takovou malou oslavu, rozloučíme se s vesnicí a pojedeme do Phnom Penhu. Na oslavě se vždy dělají rýžové nudle. Namočili jsme rýži na přípravu těsta, jenže ten večer to začalo. Nejdřív pár dní před tím chodili přes vesnici vojáci, polpotovští. Bylo jich hodně, utíkali před Vietnamci, byly mezi nimi i děti, a jak byly malý, tahaly to AK po zemi, protože ty pušky byly delší než oni. Takhle šli, ženy, muži, přes vesnici a mlčeli. Všichni byli takoví, no, smutní, vypadali unaveně, nejistě a my je jen pozorovali. Já si myslím, že ty vojáci jenom poslouchali rozkazy, chudáci! Vždyť to byly ještě děti jako já!

No jo, jenže, ono se to ale začalo točit. Někdo začal střílet právě z té západní části, jak byli naši bratři ještě v tom táboře. Byl tam s nimi jeden ze strýců, který byl velitel u ISSARAK, což byli partyzánů ještě z doby boje proti Francouzům. Vyznal se dobře v boji, tak se asi RK postavili. Všichni se jen tak tak zachránili před nebezpečím a rychle utíkali zpátky do vesnice, aby nás varovali, a my mohli utéct na druhou stranu řeky, protože se fronta RK obrátila na nás. My jsme nevěděli, proč nás ti vojáci, který šli přes vesnici z toho Kampug Chamu, nezabili, měli přece zbraně a proč se najednou otočili zpátky a chtěli nás zabít – proč nešli proti Vietnamcům, ale proti nám?

Čekali jsme jenom na bratra, kdy se dostane domů, někdo přijel na koni, aby nám podal informace, že už musíme přeplout na druhou stranu, jinak to nestihneme. Celá vesnice se strachovala, i ty místní, který nás nazývali 17. dubna, protože RK začali likvidovat všechny bez rozdílu, i ty, co byli u nich. Na východní straně Mekongu jsme se utábořili na břehu, na písku, protože bylo období sucha, takže jsme mohli být klidně u vody, která klesala. No a teď jsme se tam shromáždili, všichni bez rozdílu a teď se ti „noví“ lidi a zbylí Čamové začali mstít místním, těm vrahům, za zabití svých blízkých. Ono to bylo hodně čerstvé a ten hněv a nenávist u některých lidí byla dost intenzivní.

My jsme měli sestřenici, která měla za manžela vojáka, co masově vraždil, v té vesnici, ale naší rodině nic neudělal. Přišel za námi strýc a říká: „Děti, on, ten jeho zeť, vám nic neudělal, vraždil jiné, ale vás se nedotknul, tak ho nechte být.“ Bratři říkali: „Ne, my chceme do Phnom Penhu, nás ti lidé nezajímají jsou nám ukradení.“ No, jo (tiše), ale za pár hodin ho odvlekli Čamové, kterých mnoho povraždil, rozsekali ho na kusy a hodili do ho do řeky.

Tak jsme hned odpluli. Ten večer jsme našli loď, starou, tekla do ní voda (smích), byli jsme tři rodiny, a tak jsme pluli, loď byla široká, bylo nás asi dvacet lidí. Řeka byla klidná, protože bylo období sucha, tak jsme pluli a stále museli vylévat vodu z lodě, ale hlavně, že jsme pluli pryč, do Kampong Chamu, do toho okresního města. Tam ale zase znovu: mrtvoly, mrtvoly a mrtvoly. A nevyhořelé vraky lodí, jak se mezi sebou stříleli vietnamský s RK vojáky. Domy byly děravé. Všechno bylo totálně rozbitý. Hrozné! Usadili jsme se přímo na břehu Mekongu. A začali zase se sháněním zásoby jídla. Začalo se nám dobře dařit. Tím člunem převáželi bratři cestující z jedné na druhou stranu řeky za rýži. Tenkrát měna byla rýže nebo zlato. Pak bratři začali vozit cestující z Kampong Chamu do hlavního města Phnom Penh. Ale hned po osvobození, nebylo obyčejným lidem dovoleno vrátit se zpět do hlavního města. Dodnes neznáme důvod proč. Zpět mohlo jenom pár úředníků. Až někdy v roce 1980 začali pouštět jen ty, co se přihlásili do práce jako úředníci. Naše rodina se nakonec dostala do Phnom Penhu až v roce 1981. V roce 82 jsem začala chodit znovu do školy.

Praha, 18. března 2016

Babylon č. 2/XXV