Všichni už to vědí, francouzská společnost zažila uplynulé týdny překvapení. Přes všechny předpovědi a očekávání bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy (2007-2012) neprošel prvním kolem primárek Republikánů a Alain Juppé, bývalý ministr Sarkozyho vlády (životního prostředí, obrany a zahraničí), progresista a oblíbenec levicových médií, byl ve druhém kole triumfálně poražen Françoisem Fillonem. Několik dní poté oznámil současný socialistický prezident François Hollande, že příští rok už na prezidenta kandidovat nebude, což všichni jednohlasně kvitovali vzhledem k tomu, jak morálně svůj úřad zdiskreditoval a ztratil veškerou důvěru svých voličů. Premiér Manuel Valls pak ihned podal demisi a oznámil svoji kandidaturu, kterou bude obhajovat v lednových primárkách socialistů.

Bylo zřejmé, že účast v prvním kole republikánských primárek, kdy volit mohl každý s volebním právem a po zaplacení poplatku 2 eura, byla motivována odstraněním Sarkozyho. Tout sauf Sarkozy („Všechno, jen ne Sarkozyho“) stejně jako v minulých prezidentských volbách mobilizovalo podstatnou část voličů. Málokdo ale předpokládal, že se vítězem stane nevýrazný François Fillon, bývalý první ministr Sarkozyho vlády, věčně „druhý“ či „zombie“, jak ho definuje babylonský kolega. Podle veřejných průzkumů několika týdnů před volbami neměl postoupit ani do druhého kola.

Francois Fillon zastává významné funkce ve veřejné správě téměř 40 let. Jeho volební program  je, zjednodušeně řečeno, ekonomicky liberální (jedná se především o snížení státních výdajů, liberalizaci pracovního trhu a 35 hodinové pracovní doby v soukromém i veřejném sektoru a posunutí hranice pro odchod do důchodu na 65 let) a společensky konzervativní (klasická rodina jako základní jednotka státu), aniž by chtěl rušit již uzákoněné normy, jen upravit pravidla adopce pro homosexuální páry (zachovat „filiation naturelle“ tzn. vazbu dítěte na jeho biologické rodiče). Problematickou se pak jeví jeho proruská politika a s ní spojené řešení syrského konfliktu a my můžeme jen doufat, že jeho pragmatické tendence nepřeváží nad smyslem pro spravedlnost. Jeho politický program není u pravicového kandidáta ničím neočekávaným a je úsměvné, jak se okamžitě začalo hovořit o revoluci – tu ekonomické, tu sociální či konzervativní. Nicméně, troufám si říci, že se o jednu takovou revoluci skutečně jedná, ale v trochu jiném smyslu, než ji vidí mnozí komentátoři zleva i zprava.

Většina francouzské intelektuální vrstvy, která je značně levicová, i se svou mediální klikou zastydla. Vše, co není konformní s morálkou roku ’68, zesměšňuje jako zpátečnické či netolerantní. Jako většina demagogů a totalitářů mobilizuje stádo proti vnějšímu nepříteli, morálně se ho snaží zdiskreditovat nejčastěji ve jménu svatosvatého pokroku a sebe samu považuje za jedinou nositelku těch správných morálních hodnot. Taková politika paralyzovala Francii několik desítek let a v podstatě znemožňovala jakoukoliv konstruktivní diskusi. Výhrou Fillona ve druhém kole však tento hon na čarodějnice prakticky nezafungoval a ideologický monopol francouzské levice se začal bortit. V tomto smyslu opět zavál jakýsi svobodný duch v zemi galského kohouta, a to samo o sobe stačí, aby to mnohým lidem dodalo naděje.

Dnešní Francie zažívá tak hlubokou krisi národní identity, že je na pokraji společenského krachu. Nesmyslná řešení přicházející od současné vlády socialistů situaci jenom zhoršují. Jako příklad odkazujeme čtenáře na četbu nových programů výuky historie a jejich učebnic, o kterých jsme již dříve psali. Zoufalá snaha instrumentalizovat dějiny pomocí polopravd a účelové selekce ve službách aktuální ideologie „žití pospolu“ je neudržitelná. A tento trend se netýká pouze výuky islámu, ale celkové koncepce staronového morálního dogmatu vzájemné „rovnosti“.

Těm bystřejším komentátorům tak neuniklo, že v republikánských primárkách nešlo ani tak o ekonomický program kandidátů, ale o boj ideologický, o základní ideovou vizi budoucí Francie. V druhém kole se v osobách Fillona a Juppého střetly dva rozdílné modely společnosti. Ještě před několika měsíci se zdálo nemožné, aby byť jen interní veřejnou volbu vyhrál někdo, kdo není ani populistou ani extremistou a přitom se otevřeně hlásí jako praktikující katolík (ve Francii se katolíci dělí na praktikující a nepraktikující), odmítá definovat Francii jako multikulturní národ a tvrdí, že rodinu tvoří táta, máma a dítě. I teď si samozřejmě vysloužil nálepky reakcionáře a fundamentalisty a levice začala pohotově brnkat na antiklerikální struny podstatné části národa. Člověk by ale těžko hledal ve Fillonově programu militantní náboženské myšlenky. Naopak, když se před několika lety konaly milionové demonstrace proti uzákonění homosexuálních sňatků, politicky chytře si zachoval neutralitu. A vlažně působí i to, jak se vyjadřuje o své zakořeněnosti v katolické tradici.

Kdo by chtěl lépe poznat kandidáta, nechť si přečte jeho knihu Faire (ed. Albin Michel, 2015). Není žádnou ukázkou brilantní politické vize ani revolučních myšlenek a netřeba si dělat iluze o tom, že by Fillon zcela podřizoval politické ambice svému přesvědčení. Nicméně je faktem, že podle svého přesvědčení, klidně, jasně a nekompromisně dokázal racionální kritikou nečekaně zmobilizovat voliče francouzské pravice, která se v posledních letech zmohla jen na okopávání kotníků svým opozičním protějškům.

Tedy, člověče raduj se, snad se blýská na lepší časy a politický diskurs postupně nabyde ve Francii skutečně pluralitní podoby. Ve svobodné a demokratické zemi pak může klidně po prezidentu „budoucnosti“, který svůj úřad morálně zadupal do země, nastoupit prezident „minulosti“. A pokud by se mu opravdu povedlo navrátit školskému systému jeho původní funkci, totiž zprostředkovávání základního penza znalostí, nám rodičům by se ulevilo. Uvidíme v květnu.