Iréne Némirovská: Francouzská suita – ukázka

Teplo, mysleli si Pařížané. Jarní vzduch. Byla válečná noc, poplach. Ale noc ustupuje, válka je daleko. Ti, kdo nespí, nemocní choulící se na lůžku, matky, jejichž synové jsou na frontě, zamilované ženy s očima vybledlýma pláčem uslyšeli první dech sirény. Byl to ještě jen hluboký nádech podobný povzdechnutí deroucímu se ztěžka z hrudi. Uběhlo pár okamžiků, než se celé nebe naplnilo povykem. Hluk přicházel zdáli, z hloubi horizontu, takřka beze spěchu. Spáči snili o moři, jak před sebou žene vlny a oblázky, o březnové bouři, která zmítá lesem, o stádu volů s kopyty těžce dusajícími po chvějící se zemi, až nakonec spánek ustoupil a muž zašeptal, aniž pořádně otevřel oči: „To je poplach?“ Ženy, nervóznější, živější, už vstaly. Některé už zavřely okna i okenice a znovu si lehly. Předešlého dne, v pondělí 3. června, poprvé od začátku války na Paříž dopadly bomby, ale lidé zachovávali klid. Zprávy přitom byly špatné. Nevěřili jim. O nic víc by nevěřili, ani kdyby jim oznámili vítězství. „V tom se nikdo nevyzná,“ říkali lidé. Ve světle baterky oblékali děti. Matky braly do náručí ztěžklá teplá tělíčka: „Pojď, neboj se, neplač.“ Je poplach. Všechna světla zhasínala, ale pod zlátnoucím průzračným červnovým nebem bylo vidět každý dům, každou ulici. Seina jako by v sobě soustřeďovala všechny roztroušené záblesky a stonásobně je odrážela jako fasetované zrcadlo. Nedostatečně zatemněná okna, střechy lesknoucí se v lehkém stínu, kování dveří, na němž se slabě třpytil každý výčnělek, pár semaforů, které kdoví proč svítily déle než ostatní, to vše Seina přitahovala, zachycovala a nechávala pableskovat ve vodě. Shora musela být vidět bíle jako řeka mléka. Navádí nepřátelská letadla, mysleli si někteří lidé. Jiní tvrdili, že to není možné. Ve skutečnosti nikdo nic nevěděl. „Zůstanu v posteli,“ mumlaly ospalé hlasy, „já se nebojím.“ Rozumnější lidé odpovídali: „Radši přece jen, co kdyby náhodou…“

Za skleněnou výplní oddělující v nových činžácích schodiště se objevil plamínek, a druhý, třetí: obyvatelé šestého patra utíkali z výšin; před sebou drželi rozsvícené baterky navzdory nařízením. „Nechci si na schodech rozbít hlavu. Jdeš už, Emile?“ Lidé instinktivně tlumili hlas, jako by prostor byl plný nepřátelských uší a očí. Bylo slyšet, jak postupně zabouchávají dveře. V lidových čtvrtích byl vždy nával v metru, v krytech čpících špínou, zatímco boháčům stačilo schovat se u domovníka, sluch nastražený, zda se neozvou rány a výbuchy ohlašující dopad pum, pozorně, tělo napjaté, jako neklidná zvěř v lese, když se blíží hon. Chudáci nebyli o nic bázlivější než bohatí, nelpěli na životě o nic víc, ale byli stádovitější, potřebovali jeden druhého, potřebovali se vzájemně podporovat a společně naříkat nebo se smát. Brzy nastane den: barvínkově modrý, stříbřitý odraz klouzal po dlažbě, po zábradlí na nábřeží, po věžích Notre-Dame. Význačné budovy až do poloviční výše chránily pytle s pískem, na průčelí Opery zakryly Carpeauxovy tanečnice a na Vítězném oblouku přidusily křik Marseillaisy. Ozvaly se rány z děla, zatím dost daleko, pak se blížily a v odpověď se zatřásly všechny okenní tabulky. Ve vyhřátých pokojích se zatemněnými okny, aby ven neproniklo žádné světlo, se rodily děti a jejich křik dával ženám zapomenout na kvílení sirén a válku. Uším umírajících dělové rány připadaly slabé a bez jakéhokoli významu, jen další zvuk ve zlověstném, neurčitém hukotu, který umírajícího pohlcoval jako záplava. Děti tisknoucí se k matčině boku poklidně spaly a jejich rty lehce pomlaskávaly, jako když jehňátko pije mateřské mléko. Vozíky pouličních prodavačů naložené čerstvými květinami zůstaly opuštěné uprostřed ulice.

Slunce, dosud celé rudé, stoupalo po bezmračné obloze. Ozvala se dělová rána, nyní tak blízko Paříže, že se z vrcholků památek vznesli ptáci. Nejvýše kroužili velcí černí ptáci, které jindy nebývalo vidět, roztahovali ve slunci křídla zalitá růžovým světlem, pod nimi pak krásní tuční a vrkající holubi a hrdličky, zatímco vrabci klidně poskakovali v prázdných ulicích. Na břehu Seiny na každém topolu seděl hrozen hnědavých ptáčků, kteří zpívali zplna hrdla. V hloubi sklepů se konečně rozezněl velmi vzdálený, tou dálkou tlumený signál, jakási třítónová fanfára. Poplach skončil.

Maurice a Jeanne Michaudovi kráčeli za sebou po široké vozovce lemované topoly. Před nimi, vedle nich i za nimi šli jiní uprchlíci. Když dospěli k jedné z těch mírných vyvýšenin vyskytujících se tu a tam na cestách, viděli, jak se až k obzoru, až tam, kam dohlédli, prachem vleče neuspořádaný zástup. Ti nejšťastnější měli trakař, dětský kočárek, vozík ze čtyř prken na hrubých kolečkách, na němž vezli zavazadla, hrbili se pod tíhou ranců, vaků, spících dětí. To byli chudáci, smolaři, ti slabí, kteří se nedokáží postarat, nemají ostré lokty a všude je odstrčí do poslední řady, a také pár bázlivců, několik lakomců, kteří do poslední chvíle váhali zaplatit za lístek a obávali se výdajů a nebezpečných cest. Nakonec se jich však zmocnila panika jako ostatních. Nevěděli, proč utíkají: celá Francie byla v plamenech, nebezpečí číhalo všude. Jistě vůbec nevěděli, kam jdou. Když klesli na zem, říkali, že už nevstanou, že umřou, kde jsou, že když mají stejně umřít, proč se ještě namáhat. Jakmile se blížilo letadlo, byli na nohou jako první. Panoval mezi nimi soucit, laskavost, ona aktivní a bdělá sympatie, již prostí lidé prokazují pouze jiným chudákům, a to ještě jen ve výjimečných obdobích strachu a bídy. Už desetkrát nabídla některá tělnatá a silná ženská Jeanne Michaudové ruku, aby se při chůzi opřela. Ona sama držela za ruku něčí děti, zatímco její manžel na ramenou nesl chvíli balík prádla, jindy košík s živým králíkem a brambory, jediný pozemský majetek stařenky, která vyšla pěšky z Nanterre. Navzdory únavě, hladu a obavám se Maurice Michaud necítil příliš nešťastně. Měl zvláštní povahu, nepřikládal velký význam sám sobě; sám se nepovažoval za onu jedinečnou a nenahraditelnou bytost, kterou vidí každý člověk, když uvažuje o sobě. K druhům v utrpení pociťoval soucit, ale jasnozřivý a chladnokrevný. Koneckonců se zdá, jako by se takováto velká lidská stěhování řídila přírodními zákony, myslel si. Občasné hromadné přesuny jsou nejspíš lidem nezbytné, stejně jako dobytek potřebuje pravidelné vyhánění na letní pastvu. Nacházel v tom podivnou útěchu. Lidé kolem něho se domnívali, že osud pronásleduje právě je, jejich nešťastnou generaci; ale on si pamatoval, že k takovým exodům docházelo odjakživa. Kolik lidí ronících krvavé slzy padlo v této zemi (a ve všech zemích světa) na útěku před nepřítelem s dětmi v náručí, zanechávajíce města v plamenech: nikdo těmto nesčetným mrtvým nikdy nevěnoval soucitnou vzpomínku. Pro potomky neměli větší význam než zaříznuté kuře. Představoval si jejich vyčítavé stíny, jak se zvedají na cestě, naklánějí se k němu a šeptají mu do ucha:

„My jsme to zažili dávno před tebou. Proč bys měl být šťastnější než my?“ Tlustá tetka po jeho boku zabědovala: „Takovou hrůzu jaktěživ nikdo neviděl!“ „Ale ano, paní, ale ano,“ odpověděl mírně. Byli na cestě už třetí den, když poprvé spatřili ustupující vojáky. Důvěra byla v srdcích Francouzů tak pevně zakořeněna, že když uprchlíci vojáky uviděli, pomysleli si, že se bude bojovat, že nejvyšší velení vydalo rozkazy, aby se dosud netknuté ozbrojené síly stahovaly k frontě v malých skupinkách a vedlejšími cestami. Tato důvěra jim byla oporou. Vojáci nebyli hovorní. Téměř všichni byli zachmuření a zamyšlení. Někteří spali na korbách nákladních aut. V prachu těžce projížděly tanky maskované větvemi. Mezi listy zvadlými na žhavém slunci bylo vidět bledé, unavené tváře, v nichž se zračil hněv a naprosté vyčerpání. Paní Michaudové se co chvíli zdálo, že mezi nimi poznává syna. Ani jednou neviděla číslo jeho pluku, ale zmocnila se jí jakási halucinace: každá neznámá postava, každý pohled, každý mladý hlas, který se jí donesl k uším, ji tak rozrušil, že se náhle zastavovala, vztahovala ruku k srdci a tiše šeptala: „Ach, Maurici, není to…“ „Copak?“ „Ale nic. To nic.“ Ale jeho neošálila. Pokyvoval hlavou.

„Chudáčku Jeanne, vidíš syna všude!“ Jeanne jen vzdychala.

„Tenhle se mu podobá, nezdá se ti?“ Koneckonců stát se to mohlo. Mohl se najednou objevit před ní, její synek, její Jean-Marie, který unikl smrti, a radostně, něžně na ně svým mužným i mírným hlasem zavolat. Opět se jí zdálo, že ho slyší: „Ale co tu oba děláte?“

Kdyby ho jen mohla vidět, obejmout, dotknout se svými rty jeho chladné, drsné tváře, kdyby mohla vidět jeho krásné zářící oči blízko svých, jeho pronikavý, živý pohled. Měl oříškové oči s dlouhými dívčími řasami, a ty viděly tolik věcí! Od malička ho učila všímat si komické a dojemné stránky druhých. Ráda se smála a soucítila s lidmi. „To ta tvoje dickensovská mysl, maminko,“ říkával. Jak dobře si rozuměli! Vesele a někdy i krutě žertovali na úkor lidí, kteří jim něco provedli; pak je nějaké slovo, pohyb nebo povzdech odzbrojily. Maurice byl jiný: byl pokojnější, chladnější. Maurice milovala a obdivovala, ale Jean-Marie byl… Ach, bože můj, vším, čím ona chtěla být, a vším, o čem snila a co v ní bylo nejlepšího, byl její radost, její naděje… „Synáčku, Jeníčku, ty můj miláčku,“ myslela si, oslovujíc ho znovu jménem, kterým mu říkávala, když mu bylo pět let, když si ho jemně přidržela za ouška, aby ho mohla políbit, zakláněla mu hlavičku a rty ho lechtala tak, že se nahlas rozesmál.

Čím déle šli po silnici, tím byly její myšlenky horečnější a zmatenější. Dokázala výborně chodit: když s Mauricem bývali mladší, často se o svých krátkých dovolených potulovali s batohem na zádech po venkově. Jestliže neměli dost peněz na hotel, chodívali takto pěšky s trochou jídla a spacími pytli. Neunavila se proto tolik jako ostatní, ale ten nekonečný kaleidoskop, ty neznámé tváře, které se neustále objevovaly, přecházely kolem ní, vzdalovaly se a mizely, v ní vyvolávaly bolestný pocit horší než tělesná únava. „Kolotoč v pasti,“ napadlo ji. Auta se v davu zachytila jako stébla na hladině, zadržovaná na místě neviditelnými pouty, zatímco proud obtéká kolem. Jeanne se odvracela, aby je neviděla. Motory otravovaly vzduch pachem benzinu, ohlušovaly chodce marným rámusem, dožadovaly se průjezdu, který jim nebylo možno uvolnit. Bezmocný vztek řidičů nebo jejich zachmuřená odevzdanost na uprchlíky působily jako balzám. Říkali jeden druhému: „Nejsou o nic rychlejší než my!“ a pocit společného neštěstí jim připadal příjemný.

Uprchlíci kráčeli v malých skupinkách. Nebylo jasné, jaká náhoda je u bran Paříže svedla dohromady, a nyní se už neopouštěli, ačkoli nikdo neznal ani sousedovo jméno. S Michaudovými šla vysoká vyzáblá žena v ubohém obnošeném kabátě a ověšená falešnými šperky. Jeanne neurčitě vrtalo hlavou, co může někoho vést k tomu, aby se vydal na útěk s náušnicemi z velkých umělých perel obklopených diamantovým prachem, se zelenými a červenými kameny na prstech a štrasovou broží zdobenou malými topasy na hrudi. Pak tu byla domovnice s dcerou: matka malá a bledá, dcerka silná a těžká, obě v černém, a v zavazadlech vláčely portrét tlustého muže s dlouhým černým knírem. „Můj muž, hřbitovní zřízenec,“ říkala žena. Provázela ji těhotná sestra, která před sebou tlačila kočárek s dítětem. Jak byla mladičká! I ona se pokaždé, když míjeli vojenský konvoj, rozechvěla a v davu kohosi hledala. „Mám tam muže,“ říkala; tam nebo možná tady… možné bylo cokoli. A Jeanne se jí svěřila, nejspíš už po sté, ale sama už dobře nevěděla, co říká: „Mám tam syna, je tam taky…“

Ještě na ně nikdo nestřílel. Když k tomu došlo, nejdřív nic nechápali. Uslyšeli výbuch, pak další, pak křik: „Zachraň se, kdo můžeš! K zemi! Lehněte si na zem!“ Okamžitě se vrhli tváří k zemi a Jeanne si nejasně pomyslela: „Jak směšně asi vypadáme!“ Nebála se, ale srdce jí bušilo tak prudce, že si ho svírala oběma rukama, sotva popadajíc dech, a tiskla ho k nějakému kameni. Pod ústy cítila jakousi rostlinku s růžovým zvonečkem na konci. Později si vzpomněla, že zatímco tam leželi, od jedné květiny ke druhé poletoval beze spěchu bělásek. Nakonec uslyšela, jak jí nějaký hlas do ucha říká: „Už je po všem, jsou pryč.“ Vstala a mechanicky si pokračování na následující straně oprášila sukni plnou prachu. Zdálo se jí, že nikdo nebyl zasažen. Po chvíli chůze však uviděli první mrtvé: dva muže a jednu ženu. Jejich těla byla rozervána, ale jejich tři obličeje náhodou zůstaly netknuté; tváře měli tak nevýrazné, obyčejné, s udiveným, snaživým a hloupým výrazem, jako by se marně snažili pochopit, co se jim to stalo. Smrt ve válce se k nim tak nehodila, panebože, nebyli ke smrti stvořeni. Ta žena za celý svůj život nejspíš neřekla nic jiného než „pórky zase podražily“ nebo „které čuně mi zaprasilo podlahu?“

Ale co já vím? pomyslela si Jeanne. Možná se za tím nízkým čelem a pod těmi rozcuchanými matnými vlasy skrývala úžasná inteligence. Jak se asi druhým jevíme my, Maurice a já, jako dvojice obyčejných ubohých úředníčků? V jistém smyslu je to pravda, a v jiném jsme vzácní a cenní. Vždyť to vím taky. „Jak ohavné plýtvání,“ povzdychla si ještě.

Opřela se Mauriceovi o rameno, chvějíc se s tvářemi zmáčenými slzami. „Pojďme dál,“ vybídl ji a jemně ji odváděl.

Oba si mysleli: „Proč?“ Do Tours nikdy nedojdou. Existuje vůbec ještě banka? Neleží pan Corbin pohřben v sutinách se svými spisy? Svými cennými papíry? Svou tanečnicí? A manželčinými šperky! Ale to by bylo příliš krásné, pomyslela si Jeanne krvežíznivě. Nicméně se s Mauricem belhavě vydali na další cestu. Nezbývalo nic než jít a odevzdat se do rukou božích.

Cortovi odjeli z Orléansu a pokračovali v cestě směrem do Bordeaux. Věci komplikovala skutečnost, že přesně nevěděli, kam jedou. Nejprve zamířili do Bretaně, ale pak se rozhodli jet na jih. Teď Gabriel prohlašoval, že opustí Francii.

„Nedostaneme se odtud živí,“ sýčkovala Florence.

Necítila ani tak únavu a strach, jako spíš hněv, slepý, šílený vztek, který rostl a dusil ji. Připadalo jí, že Gabriel porušil nepsanou dohodu, která je pojila. Koneckonců mezi mužem a ženou jejich postavení a věku je láska výměnný obchod. Oddávala se mu, protože na oplátku od něho očekávala, že ji zabezpečí nejen materiálně, ale i morálně, a doposud se jí ochrany dostávalo v penězích i ve vážnosti; platil ji, jak se patřilo. Ale náhle jí připadal jako tvor slabý a opovrženíhodný.

„Nechtěl bys mi říct, co budeme dělat v cizině? Jak budeme žít? Všechny peníze máš tady, protože jsi udělal hloupost a převedl je zpátky z Londýna, nikdy jsem nepochopila proč!“

„Protože jsem si myslel, že Anglie je víc ohrožena než my. Vkládal jsem důvěru ve svou zemi, v armádu své země, to mi snad nebudeš vytýkat, ne? A kromě toho, co se bojíš? Díky bohu, slavný jsem všude, řekl bych!“

Najednou se odmlčel, vyhlédl z okénka, a vzápětí hlavou podrážděně trhl.

„Co je zas?“ zašeptala Florence s očima obrácenýma v sloup.

„Ti lidé…“ Ukázal na automobil, který je právě předjel. Florence se podívala na jeho posádku: strávili vedle nich noc na náměstí v Orléansu: pomačkaná karoserie, žena s dítětem na klíně, žena s ovázanou hlavou a ptačí klecí a chlapík s placatou čepicí se dali snadno poznat.

„Tak se na ně nedívej,“ poradila mu otráveně. Několikrát prudce udeřil do neceséru zdobeného zlatem a slonovinou, o nějž se opíral loktem.

„Jestliže tak bolestné události jako porážka a exodus neprovází určitá noblesa, jistá velikost, nezaslouží si existovat! Nepřipustím, aby tihle hokynáři, tihle domovníci, ti špinavci se svým fňukáním, tlacháním a sprostotou znectili ovzduší tragédie. Jen se na ně podívej! Podívej se na ně! Už jsou tu zas. Jak mi jdou na nervy!“ Zavolal na řidiče: „Henri, tak přece trochu přidejte, člověče! Nemůžete té sebrance ujet?“

Henri se ani nenamáhal odpovědět. Auto ujelo tři metry, a zastavilo se. Uvízlo ve změti vozidel, bicyklů i pěších. Gabriel na dva kroky od sebe opět uviděl ženu s ovázanou hlavou. Měla husté tmavé obočí, dlouhé bílé zuby, lesklé a natěsnané jeden na druhý, nad horním rtem náznak knírku. Obvazy prosakovala krev, černé vlasy se lepily k vatě a látce. Gabriel se zachvěl odporem a odvrátil hlavu, ale žena se na něho usmála a vážně se poku

sila navázat hovor.

„Nejede to moc rychle, co?“ prohodila přívětivě otevřeným okénkem.

„Ale můžeme být rádi, že jsme jeli tudy. Víte, jak strašně bombardovali na druhé straně? Všechny zámky na Loiře zničili, pane…“

Konečně si všimla, jak strnule a ledově na ni Gabriel hledí. Zmlkla.

„Vážně nechápeš, že se jich nemohu zbavit?“„Nedívej se na ně!“ „To je jednoduché! Jaká hrůza! Ó, ta ohavnost, vulgárnost, odporná mrzkost tohoto davu!“

Blížili se k Tours. Gabriel už nějakou chvíli zíval: měl hlad. Od Orléansu téměř nic nejedl. Jak říkával, v jídle byl střídmý stejně jako Byron, stačila mu zelenina, ovoce a minerální voda, ale jednou či dvakrát týdně potřeboval pořádné syté jídlo. Nyní pocítil jeho potřebu. Seděl nehybně, mlčky, se zavřenýma očima, jeho krásný bledý obličej vyjadřoval takové utrpení jako v okamžicích, kdy v duchu formuloval první strohé a čisté věty svých knih (měl je rád lehké a cvrčící jako cikády, pak přicházel tlumený vášnivý zvuk, který nazýval „svými houslemi“ – „Dejme zaznít mým houslím,“ říkával pak). Dnes večer se však obíral jinými myšlenkami. Mimořádně živě si připomněl obložené chleby, které mu Florence nabízela v Orléansu: tehdy mu připadaly nevábné, trochu rozměklé vedrem. Byly to houstičky plněné pěnou z husích jater, v jiných bylo kolečko okurky a list salátu na černém chlebu, patrně chutnaly příjemně, svěže, nakysle. Znovu zívl, otevřel proutěný kufřík, našel špinavý ubrousek a skleničku nakládané zeleniny.

„Co hledáš?“ zeptala se Florence.

„Sendvič.“ „Už nemáme.“ „Jak to? Před chvíli tady byly tři.“ „Majonéza vytekla, vypadaly hrozně, vyhodila jsem je. Předpokládám, že se najíme v Tours,“ dodala.

Na obzoru už se rýsovalo předměstí Tours, ale auta se zastavila. Na křižovatce stál přes silnici zátaras, museli čekat, až na ně přijde řada. Tak uběhla hodina. Gabriel bledl. Teď už nesnil o obloženém chlebu, nýbrž o lehkých teplých polévkách, paštičkách smažených na másle, které jednou jedl v Tours, když se vracel z Biarritzu (jel tenkrát s jakousi ženou. To bylo zvláštní, nepamatoval si už jméno ani tvář té ženy; zůstala mu jen vzpomínka na paštičky na másle, z nichž každá měla v hladkém, jemném těstíčku půlměsíček lanýže). Pak myslel na maso: velký červený a krvavý plátek rostbífu s hoblinkou másla, co se pomalu rozpouští na křehkém mase, jaká slast… Ano, to je to, co potřebuje: rostbíf, biftek, chateaubriand… přinejhorším řízek nebo jehněčí kotletku. Hluboce vzdychl.

Večer byl vlahý a zlatavý, bez sebemenšího vánku, horko polevilo, božský konec dne, měkké šero se snášelo na pole a cesty jako křídlo… Z blízkého hájku se sem nesla slabá vůně jahod. Ve vzduchu bylo se chvílemi možné ucítit benzinové výpary a kouř. Auta popojížděla po metrech, ocitli se pod mostem. Ženy tam v řece klidně praly prádlo. Tyto obrázky klidu a míru jen zdůrazňovaly hrůzu a podivnost událostí. Velmi daleko odtud se točilo mlýnské kolo.

„Tady musí být hodně ryb,“ zasněně poznamenal Gabriel. V Rakousku před dvěma lety jedl u rychlé a průzračné říčky jako tato pstruhy na modro! Jejich masíčko pod kůžičkou z perleti a azuru bylo růžové jako miminko. A ty brambůrky vařené v páře… tak prosté, klasické, s trochou čerstvého másla a sekanou petrželkou… S nadějí hleděl na městské hradby. Konečně, konečně vjeli dovnitř. Sotva však vyhlédli z okénka, uviděli frontu uprchlíků čekajících v ulici. Rozdávali tu prý chudinskou polévku, ale nic jiného tu nikde k jídlu není.

Dobře oblečená žena držící za ruku dítě se obrátila ke Gabrielovi a Florence.

„Jsme tu už od čtyř hodin, dítě pláče, je to hrozné,“ bědovala.

„To je hrozné,“ opakovala Florence.

Za nimi se vynořila žena s ovázanou hlavou.

„Je zbytečné tu čekat. Zavírají. Už nic nemají.“

Svá slova zdůraznila úsečným pohybem ruky.

„Nic, vůbec nic. Ani kůrku chleba. Moje přítelkyně, která jede se mnou, před třemi týdny porodila, od včerejška nic nejedla, a to má kojit. A pak vám říkají: mějte děti. Omyl! Prý děti! To snad nemyslí vážně!“ Frontou se šířil pochmurný šum.

„Nic nemají, vůbec nic. Říkají, abychom přišli zítra. Říkají, že Němci se blíží, že vojsko dnes v noci odchází.“ „Byli jste se podívat ve městě, jestli tam něco nemají?“

„No zdali! Všichni odjíždějí, vypadá to tam jako po vymření. Dovedete si představit, že někteří si už navíc dělají zásoby!“ „To je hrozné,“ zasténala znovu Florence. V rozrušení se obrátila na cestující v potlučeném autě. Žena s dítětem na kolenou byla bledá jako smrt. Druhá zachmuřeně potřásla hlavou.

„Tohle? To nic není. To všechno jsou boháči, ale nejvíc trpí dělníci.“

„Co budeme dělat?“ obrátila se Florence zoufale na Gabriela.

Pokynul jí, aby šla dál. Kráčel rychle. Vyšel měsíc a v jeho světle mohli bez obtíží procházet městem se zavřenými okenicemi, zamčenými dveřmi, kde nesvítila jediná lampa a v oknech nebylo nikoho vidět.

„Chápeš,“ říkal potichu, „to všechno jsou jen řeči… Není možné, že bychom nesehnali nic k jídlu, když zaplatíme. Věř mi, je tu stádo panikářů a jsou tu chytráci, kteří si udělali zásoby. Musíme jen takového chytráka najít.“ Zastavil se.

„To je Paray-le-Monial, že? Pojď se podívat, co jsem hledal. Před dvěma lety jsem v téhle restauraci večeřel. Majitel si na mě jistě pamatuje, pojď.“

Začal tlouci na zamčené dveře a panovačně se rozkřikl:

„Otevřete! Jen otevřete, člověče! Já jsem přítel!“

A stal se zázrak! Bylo slyšet kroky; v zámku se otočil klíč a ukázala se neklidná tvář.

„Řekněte, pamatujete se na mě, že? Jsem Corte, Gabriel Corte. Umírám hlady, příteli. Ano, ovšem, já vím, že nic nemáte, ale pro mě… Kdybyste se pořádně podíval… Nic vám nezbývá? Á, už si vzpomínáte?“

„Pane, je mi to moc líto, nemůžu vás pustit dovnitř,“ šeptal hostinský.

„Vždyť by mě tu za chvíli ušlapali! Jděte na roh a tam na mě počkejte. Přijdu za vámi. Rád bych vám pomohl, pane Corte, ale je to taková bída, jsme na tom bledě. Ale snad když se líp podívám…“ „Ano, ovšem, když se dobře podíváte…“ „Ale nikomu to nepovíte, viďte? Nedokážete si představit, co se tu dneska dělo. Úplné šílenství, žena je z toho celá špatná. Vyžrali nás, a ani nezaplatili!“

„Spoléhám na vás, příteli,“ řekl Gabriel a do ruky mu vsunul peníze.

O pět minut později se s Florence vraceli k autu a tajemně nesli košík zakrytý ubrouskem.

„Nemám tušení, co je uvnitř,“ šeptal Gabriel odtažitým, zasněným tónem, kterým se obracel k ženám, k ženám, po nichž toužil, ale doposud je nezískal. „Ne, vůbec netuším… Ale zdá se mi, jako bych cítil husí paštiku…“

V tu chvíli se mezi Gabriela a Florence prodral stín, vytrhl jim košík z rukou a ranou pěstí je od sebe oddělil. Vyděšená Florence se oběma rukama chytila za hrdlo a křičela: „Můj náhrdelník, můj náhrdelník!“, ale náhrdelník měla stále na krku a nepřišli ani o šperkovnici, kterou nesli.

Zloději vzali pouze jídlo. Živá a zdravá stála zase vedle Gabriela. Ten si kapesníkem otíral čelist a bolavý nos a opakoval: „To je džungle, ocitli jsme se v džungli…“

Ukázku z knihy Irene Némirovské Francouzská suita, kterou právě vydalo nakladatelství Paseka, z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová.