Ne všechna letošní výročí jsou slavná jako založení republiky – ne všechna jsou děsná jako připomínka bolševického puče a ruské okupace. Jsou i výročí, která v člověku vzbuzují rozpaky, trochu hnusu a těžko uchopitelnou marnost. Tato výročí jsou ovšem skutečnému životu mnohem bližší, než letošní všudypřítomné duté a blbé připomínání a oslavování velkých „osmiček“. Dutost a blbství slavících tváří a řečí vychází z nekritičnosti, nenáročnosti a nepůvodnosti většiny akcí, respektive jejich organizátorů. Nežijeme v době, kterou si mělce a hystericky připomínáme, ani už nežijeme tou dobou. Zažíváme něco poměrně nevelkého až banálního – „mír a prosperitu“, rozlézající se panství jednoho oligarchy, jak píše pan Doležal, „buranokracie a Nové pořádky“ na všech úrovních života, a z toho vychází i ty zmíněné připomínky.

Úroveň našeho žití zjevně neodráží ani výše HDP, ani průměrná mzda, ale snad je mnohem lépe k zahlédnutí v úrovni současného umění i na tom, jak se s uměním zachází. Tak mi jako dobrý obraz dneška slouží výročí 70 let celebrity považované odevždycky za umělce – Kristiána Kodeta a jeho retrospektiva v galerii Novoměstské radnice, která patří Praze 2.

Brodskij napsal, že sovětským Ruskem neotřásl Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče zdaleka tolik jako film Tarzan. Ačkoli je Tarzan žánr pokleslý, jako vzor živelného, plného, divokého jedinečného života – vysoký a mužný s dlouhými vlasy, ve své době pomáhal kazit sovětskou mládež. Skoro stejně starý K. Kodet v obdobném ranku ovšem jen desítky let kazí vkus zdejší pospolitosti: nepůvodní, navoněný elegán, šikovný za všech režimů a lokajský nejobecnějšímu globálnímu nevkusu. Stačí se zadívat na kterýkoli jeho výtvor a vidíte povahopis jeho autora.

Není tomu dlouho, co jsem udělal několik výstav současných umělců v jediné galerii Prahy 2 na Novoměstské radnici. Vybíral jsem autory, jejichž kvalitu jsem musel obhajovat, střídal jsem mladé se starými, grafiku s malbou, jak podmínky dovolovaly (M. Matzenauer, V. Sokol, J. Svoboda, L. Tůma, M. Machat, P. Vošický, D. Smutný, M. Kadleček, M. Tomek, J. Alt). Na jednu výstavu tehdy dávala Novoměstská radnice kolem 20 tisíc korun. Do toho se muselo vejít všechno – od výběru děl, jejich transportu z různých míst ČR, přes instalaci v galerii, tisk plakátu a textů, vernisáž, komentovky, služby mediím až po transport zpátky a úklid. Galerie zajistila kustoda a elektřinu.

Když radniční manažerka (cca 25 let, bez jakéhokoli odborného vzdělání i zkušeností s uměním) začínala pronajímat galerii za úplatu podle jakýchsi nikdy nevysvětlených vlastních kritérií, podotkl jsem: „Když to takhle půjde dál, tak si prostor galerie za čas koupí třebas i Kristián Kodet,“ zažertoval jsem chtěje jmenovat někoho, kdo, oč méně je umělec, o to více se snaží tak vypadat, prostě nějakého sliza. Nezasmála se a rozhořčeně odsekla: „Pan Kodet aspoň nesmrdí už z fotky, jako ti Vaši ‚umělci‘“.

Svazácká drzost s nevzdělaností slaví žně. Tak se vyplnilo, co jsem předpověděl, ale nečekal – v nekomerční galerii Prahy 2 provozované z veřejných prostředků vystavoval celé léto až do půli září Kristián Kodet!

Než se novoměstské galerie zmocnila manažerka naplno a další mnou navržené výstavy už nikdo nežádal, pokusil jsem se ředitele NR i ji přesvědčit o tom, že státní či městská galerie není prostor se závěsným systémem, který jim patří bez dalšího. Kodetův triumf mě nakopnul k psaní o tom, co dělá galerii galerií, protože bavit se o umění v jakékoli souvislosti s výstavou K. K. považuji za naprosto zvrhlé.

Nejde o jednu malou veřejnou galerii na Karláku, ale o příklad veřejné instituce s pověstí a garancí kvality. V poslední době si ale veřejné instituce s pomocí různých stranických lobby „privatizuje“ zvláštní druh buranů, kteří jimi disponují bez ohledu na zákonné povinnosti a bez povědomí o nějaké úrovni v zájmu jiných buranů a ke svému omezenému prospěchu. Rizika jejich podnikání na veřejném a pověst i úroveň institucí zůstávají na nás všech a budeme je jednou muset platit. Vlastně je platíme draze už teď.

Jako odpověď „vítězné manažerce“ a nově i jakési pseudokurátorce na její velkopanské tvrzení: „Za mě už bych nechtěla pořádat výstavu, kterou financujeme a navíc ještě platíme i kurátora. Vlastně už bych nechtěla pořádat žádnou výstavu, kdy autor nedá ani korunu na nic,“ jsem sepsal následující:

1) výstavy nepořádáte Vy, ale pořádá je Galerie NR. Galerií NR zůstává skutečnou galerií, dokud se chová jako galerie a ne jako „pěkný prostor se závěsným systémem“, kterou manažer(ka) pronajímá jakémukoli cajku. Skutečné galerie proto mají (nebo najímají) odborně vzdělaného člověka, kterému se říká kurátor, což je něco mezi pěčovatelkou, resp. dohlížitelem, který je schopen obhájit svou volbu umělce i exponátů před (odbornou) veřejností a médii. Kdo na to nemá, ten tím není.

Když si „vezme kurátora“ umělec a zaplatí si ho, jak navrhujete, tak kurátor není kurátor, ale kámoš, co má školu a podléhá kámošovi – umělcovi, což je střet zájmu jako bejk: je to výsměch práce kurátora, děl, která prezentuje i galerie, co to dovolí.

To nevylučuje, že se kurátor (z)kamarádí s některými umělci, ale musí mít  zodpovědnost výhradně před sebou a institucí – ne před umělcem. Logicky musí být i jimi placen nebo to dělat zdarma. Jinak by to nebyl kurátor ale kurvátor.

2) Vámi zorganizované výstavy od Vydrovy doteď jsou tak tristní a pověst poškozující svozy právě proto, že neměly kurátora.

3) Další lež vzešlá z neznalosti je, že „autor nedá ani korunu na nic“. Všichni umělci nebo jejich rodiny, které jsem kurátoroval, něčím přispěli – dopravou vlastním autem, pomocí při instalaci, tisknutím materiálů, popisek, propagací – nejednalo se jim o návratný podnik.

Galerie financované z veřejných zdrojů mají poslání sloužit umění, ne jen pomáhat a (při)vydělávat si tím. Mají povinnost hledat kvalitu a podporovat náročnost – tím víc, že dnes vítězí buranokracie na všech úrovních. Pokud Galerie NR nebude vedena hlavně odborně směrem k náročnosti s použitím jen minimálních a mnohem vice kontrolovaných – kurátorovaných pronájmů, ztratí jako galerie smysl a pověst. Rozhodnutí je výhradně na řediteli.

Píšu to vlastně proto, že tohle byly vyřčené i jaksi samozřejmé podmínky, se kterými jsem do kurátorování v NR šel.

P.S. Jelikož protiargument zněl, že je třeba mít vyrovnaný rozpočet, připojil jsem ještě pár poznámek:

Nikde na světě není dobrá neprodejní galerie s vyrovnaným rozpočtem…

Ve světě se dávno opustilo vázání rozpočtu na tržby za lístky. Veřejné galerie v Londýně jsou například zdarma – roste jim návštěvnost A TÍM PŮSOBNOST UMĚNÍ, přičemž se hledí JEN na kvalitu, protože v tom je POSLÁNÍ VEŘEJNÝCH GALERIÍ
Pokud bude schválena Vaše koncepce, dojde nevyhnutelně k tomu, že nadále bude v prostorách galerie probíhat placená přehlídka těch, kdo si sežene sponzora. Výstavy budou bez záruky kvalifikovaného kurátora, bez zaměření bez koncepce… TO NENÍ GALERIE VÝTVARNÉHO UMĚNÍ, ani komerčně úspěšná prodejní akce, ani normotvorná a vzdělávací instituce, ALE NĚCO NEOBHAJITELNÉHO.
Galerie byla založena městem za účelem NORMOTVORNÝM A VZDĚLÁVACÍM. Je to v základních statutech podle zákona o Galeriích a muzeích a je to zákon platný i pro Vás, na jehož základě má galerie právo nárokovat podporu od města a státu a konečně i důvod, proč se tak může nazývat.