Gangster na piedestalu

Pomník české kolaborace a poníženosti

Už pár týdnů jsme svědky „boje“ o sochu sovětského maršála Koněva na dejvickém náměstí. Ukazuje, jak hluboce ponížená a nesvéprávná je stále mysl tuzemské společnosti po desetiletí vymývání mozků, učení se lžím, omílání komunistické (sovětské) propagandy a jejích pohádek.

Poštovní známka Československé socialistické republiky, 1965. Foto Kawaii Baby Lon

Na piedestalu v Dejvicích nestojí hrdina Velké vlastenecké války, který čelil nacistickým vetřelcům, aby pak v protiútoku osvobodil východní polovinu Evropy. Nebyl to ani voják, který jen příkladně plnil rozkazy a bojoval proti po zuby ozbrojenému nepříteli. Jeho hlavní funkce byla politruk, který se vyšvihl jako bolševický bandita. Byl to intrikán, donašeč a podrazák, což patřilo k jeho povolání, který si podvodně připisoval zásluhy, zamlčoval úspěchy druhých, vlastní selhání svaloval na druhé, stejně jako neváhal podrazit v boji o moc přítele, který mu zachránil život. To všechno pak praktikoval v bezohledném vedení války, které nešetřilo civilistů, stejně jako vlastní vojáky – rozhodující byl Koněvův úspěch a Stalinova přízeň.

Bolševický hrdlořez

Od začátku své kariéry v bolševické straně byl Koněv určen pro špinavou práci. O nasazení tanků proti civilistům a rozstřílení Budapešti v roce 1956 není třeba se zmiňovat – píše se o tom všude. Ale to je jen jedna z řady Koněvových „válečných“ epizod, války s civilisty, různými sociálními či náboženskými skupinami, etniky a národy – a na prvním místě se samotnými Rusy.

Jako politický pracovník velel ve svém rodném nikolském újezdu skupině rudých banditů, kteří terorizovali místní obchodníky, kupce a podnikatele, svévolně zatýkali nekomunisty, loupili jejich majetek, rolníkům zabírali zemědělskou půdu, plenili kostely, ponižovali popy a mnichy. Když proti rabování a řádění bolševických oddílů vypuklo rolnické povstání, zasáhl Koněv se svou rudou soldateskou proti civilistům ozbrojenou silou, plenil vesnice, popravoval rolníky a jejich rodiny obíral o poslední zásoby potravin. Za svůj drakonický postup proti vesničanům byl jmenován do čela místních bolševiků, které pak zastupoval na všeruském sjezdu sovětů v květnu 1918 – jeho kariéra hrdlořeza dostala posvěcení shora.

V květnu 1919 se coby politický komisař podílel na likvidaci vojáků, kteří odmítli dále sloužit v Rudé armádě terorizující venkov. Ve funkci bolševického drába se rovněž podílel na potlačení kronštadtské vzpoury, kdy se námořníci baltské flotily vzbouřili proti katastrofální ekonomické i politické situaci, která v zemi zavládla čtyři roky po převzetí moci rudými. Ačkoli bolševici slibovali vyřešit během chvíle všechny nahromaděné problémy, průšvihy carské vlády jen dále umocnili a nádavkem k tomu vyrobili nové – včetně rozsáhlých hladomorů.

Koněv pak působil jako politický komisař na Dálném východě. Stal se pravou rukou bolševického sekerníka a šéfpropagandisty Andreje Ždanova, pravé ruky Stalina – jednoho z nejzběsilejších bolševických ideologů, mimo jiné strůjce dementizace kultury zvané socialistický realismus. Díky Ždanovovi, který nad ním držel ochrannou ruku, přežil Koněv čistky v armádě v letech 1937-8, kdy ve sklepeních NKVD zmizely tisíce Koněvových kolegů, zatímco Koněv se stal velitelem sovětským vojsk v Mongolsku, kde měl čelit případnému japonskému útoku, a byl povýšen na armádního generála.

Poštovní známka Československé socialistické republiky, 1975. Foto Kawaii Baby Lon

 

Zločinná jatka

Po vypuknutí nacisticko-sovětské války v červnu 1941 v bojích na Ukrajině postupující wehrmacht de facto zničil Koněvovu armádu. Ačkoli na počátku nacistického útoku byly síly vyrovnané, RA tehdy přišla o 700 tisíc mužů a nacistům se otevřela přímá cesta na Moskvu. Koněv měl být postaven před soud a čekala by ho bezpochyby popravčí četa, jako řadu jiných velitelů před ním i po něm, kdyby se za něj celou svou vahou nepostavil nový velitel frontu armádní generál Žukov, který mu tak zachránil život. (Po válce se Koněv Žukovovi odměnil tak, že spolu se svým chráněncem ideologickým tajemníkem ÚV KSSS Ždanovem intrikou odstranili Žukova z velitelství pozemních vojsk, přičemž na jeho místo nastoupil právě Koněv.)

Koněv se pak snažil v očích Stalina „vykoupit“ naprosto bezohledným vedením útoku při ofenzívě sovětů na počátku roku 1942 u Moskvy, kdy ztráty jeho armády dosáhly téměř sto procent výchozího stavu mužstva a kdyby nebyla živena čerstvými posilami z týlu, nezbyl by Koněvovi jediný bojeschopný voják. Zvěrsky zločinný způsob vedení války, který vlastní vojáky užíval jen jako pouhý nástroj svých ambicí, decimoval i Československý armádní sbor.

Koněv se snažil o průlom přes Karpaty na Slovensko, jejichž přechod měla zajistit vzbouřená slovenská armáda. Koněv ale před svými podřízenými tajil, že wehrmacht vojenskou část SNP zlikvidoval. Ač šlo Karpaty obejít, hnal svou armádu na jatka, aby sebevražedně útočila proti několikanásobně opevněným kopcům, přičemž na svazích Karpat zůstaly dvě třetiny útočící armády, včetně šesti tisíc vojáků Svobodovy Čs. armády. V normálním systému by byl velitel Koněv postaven před soud. Stalinovi decimace Čs. armádního sboru, který mohl posílit nezávislé postavení Československa po válce, naopak vyhovovalo – a na vlastní ztráty nehleděl.

Podobně jako s Duklou to bylo i s Berlínem. Toto stalinské prase obětovalo při útoku na Berlín 100 tisíc vojáků, kteří přežili několikaleté válečné peklo, doma měli ženu a děti a Koněv je v samém závěru války nechal padnout v nesmyslném bezhlavém útoku na město, ve kterém šlo jen o prestiž – už 12. dubna se objevily první americké jednotky na Labi. Stačilo jen pár dní počkat a obležený Berlín by se vzdal. Jak Koněv „osvobodil“ Prahu, kde nacisté kapitulovali a vyklidili město před prvními sovětskými tanky, víme.

Detail obálky FDC Československé pošty z roku 1981. Foto Kawaii Baby Lon

Otrávili mě Židé

Ideologie a osobní ambice měly u Koněva přednost před vojenskou strategií. Podobně to bylo i s propagandou. Různí apologeti tuzemské kolaborace po srpnu 1968 (a nic jiného socha Koněva vztyčená v Dejvicích v roce 1980 není), na prvním místě hradní Ovčáček, uvádí mezi zásluhami Koněva na předním místě osvobození Osvětimi. Ponechme stranou, že esesmani před příchodem RA uprchli a nechali tábor se zbylými vězni svému osudu. Skutečnost, že se v táboře nachází tisíce umírajících, totálně zubožených vězňů, neváhal Koněv propagandisticky využít a nechal natočit snímek, kde stážisté, zaskakující za zubožené vězně, radostně vítají v branách Osvětimi Rudou armádu osvoboditelku.

Když chorobný Stalin po válce a nacistickém holocaustu rozjel novou antisemitskou kampaň, jejíž součástí bylo i tzv. spiknutí lékařů, ve kterém se měli Židé vetřít mezi lékaře a otrávit celé vedení bolševiků (vysoce postavený čekista Michail T. Lichačev, mj. sovětský poradce při antisemitských procesech v Praze, mluvil o „jevrejských govnech“), Koněv, který byl zrovna hospitalizován, napsal Stalinovi vražedný dopis, ve kterém podpořil vůdcovu paranoiu: židovští lékaři se prý pokusili Koněva otrávit, aby Stalina připravili o jeho nejvěrnějšího vojáka. Jestliže byl Stalin paranoidní a všude kolem sebe viděl spiknutí, Koněv byl zcela obyčejný rudý zmetek, schopný čehokoli, připravený okamžitě přiživit se na čemkoli, jen aby zůstal v milosti vůdce a strany. Když pak Berija chtěl po smrti Stalina prokázat zinscenovanost celého židovského spiknutí, stanul Koněv v čele tribunálu, který Beriju odsoudil k trestu smrti. Pro sichr. Spojovat Koněva s osvobozením Osvětimi a záchranou přeživších, je urážka všech obětí holocaustu – Židé a jejich osudy byli to poslední, o co tomuto rudému (nebo podle potřeby hnědému) hrdlořezovi šlo.

Svou kariéru rudého bandity, bdělého politruka, zločinného velitele a příležitostného antisemity ve službách komunistické strany SSSR a jejích imperiálních cílů pak dovršil tím, že vojensky zabezpečoval v roce 1961 stavbu Berlínské zdi, a kdyby nebyl v roce 1968 v důchodu, napochodoval by s tanky jistě i do Prahy.

Nejde ale pochopitelně o jednoho Stalinova pohůnka, ale o povahu sovětského režimu a války, kterou vedl v letech 1941-5 s nacisty, a na prvním místě toho, čeho chtěl Stalin v ozbrojeném konfliktu, který byl součástí komunistického plánu, jak si podmanit svět, dosáhnout. O tom ale příště.