Situace, z níž celý Gombrowiczův kurs vyrostl, by se na první pohled mohla zdát vlastně tradiční: Moudrý muž má zanedlouho umřít, proto se jeho žena a přátelé rozhodnou mu být nablízku v tom, co mají za jeho nejvlastnější svět. Vyžádají si, aby jim vyprávěl o svém filosofickém životě, protože věří, že to vyprávění posílí umírajícího na duši. Nakonec se ovšem role jaksi prohodí a utěšitelé se vlastně stanou utěšovanými. Umírající projeví stejně nepochopitelnou jako záviděníhodnou odvahu a skoro s gustem jim unikne do svého politováníhodného údělu.

Potud by to nebyl právě Gombrowicz, ale třeba i Sókratés, Ježíš, Seneka nebo Boethius. Gombrowicz ovšem nečekal v karceru na kata, ale po mrtvici, mezi astmatickými záchvaty pomýšlel na sebevraždu. Jeho smrt nenese prizma mučednictví a filosofický život z něj neudělal světce, ani sošnou persónu. Takže v čem se působení filosofie na něm osvědčilo?

Celý Kurs filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách jde vlastně číst jako odpověď na tuhle otázku daleko spíš, než jako ad hoc výklad z dějin vědy. Dlouhé vyprávění začíná „počátky moderního myšlení“ a příznačně končí za posledním slovem „dokonce“ poznámkou vydavatele, že „zde je text přerušen“.

Východisko je jasné: „Děláme filosofii, protože musíme… Naše vědomí nám klade otázky a my se musíme pokoušet je vyřešit. Filosofie je naprosto nutná.“ Výklad drží tradiční chronologii, začíná se od Descartesa, končí u Marxe a strukturalistů. Hlavní postavy jsou ovšem Kant, Schopenhauer a Heidegger, všechno rodem Poláci jako G., který je patřičně hrdý na krajany, ale neprosazuje se proto jako zasvěcený vykladač géniů. Gombrowicz přednesl svůj kurs spatra v několika málo dnech v dubnu a květnu 1969, obzvlášť se to pozná na odkazech Sartrovi.

1. G. sleduje v novověké filosofii jakoby jednu základní vnitřní tendenci, totiž vést myšlení k dospělosti tak, že se samo omezuje ve svých vlastních hranicích. Například Descartes to prý dělá radikální pochybností o vnějším světě, Kant dotvrzuje kritickým dílem (nedostupnost věci o sobě), Husserl uzávorkováním a metodou fenomenologie na tomtéž základě staví vědu. Přitom se zároveň všude filosof v Gombrowiczově výkladu ukazuje i „jako školák, který se snaží říkat důležité věci s lehkomyslným záměrem přetrumfnout druhé, aby byl učenější než ostatní.“ (s.70).

Schopenhauerův metafysický systém „nedržel pohromadě“, „neprosadil se“ a jeho geniální knihy „nenacházejí čtenáře“ – kolik toho máme společného! Ironicky se ptá pan Witold.

U Schopenhauera se, prý filosofie „poprvé dotkla života“ (s.27), ukazuje se, že má svou „nejvyšší hodnotu proto, že organizuje svět jako vizi“. Vizi konkrétního člověka – ne už nestranného pozorovatele, proto nutně vizi dočasnou, subjektivní jak prý ukáže až Kirkegaard a v pohybu (Hegel). Mám pochybnost, že by se s tím vším mělo čekat na K., proč by totéž nebylo k nalezení třeba už u Hérakleita. Ale hlavně je s podivem, jak tuhý život mají i v jinak věcných výkladech zbytečné konstrukce domnělých vlivů a slepence škol. Mnohokrát se ovšem potvrzuje intuice W. G., že „filosofie nesmí být intelektuální, ale že má být něčím, co vychází z naší senzibility.“ (s.29) Oč víc se ale potvrzuje ve filosofii středověké a antické, než v té po Kolumbovi. Schopenhauerovo řešení, totiž útěk do kontemplace světa, jakoby ten byl jen hrou, zůstalo bohužel bez Gombowiczova komentáře. Ale na povýšenost moderní vědy (včetně fenomenologie) nad prožitek bolesti, cynismus nestranných pojednání dojde velmi rázně v pojednání o existencialistech.

S Heglem W. G. popisuje proces odhalování celku skutečnosti až k samé hranici „mimo čas a prostor. Takže, žbluňk! ABSOLUTNO.“ (s.37) Nakonec dává Kirkegaardův soud, že „Hegel je naprosto bezvadný ve své teorii, ale tato teorie nestojí za nic.“ (s.42) Druhá námitka: „Uvažování slouží pouze k ospravedlnění předchozí volby.“ (s.44)

V odstínění od teoretické a spekulativní tradice filosofie se najednou ukazuje ta druhá, nesystematická, totiž svého druhu existencialistická. O jméno neběží, ale na postavách existencialistů jako Platón, Ježíš, Augustin je jasné, o co Gomrowiczovi jde. Je to „postoj“ v situaci, kdy je vše kolem znejistěno a člověku „nezbývá, než usuzovat o sobě samém“ (s.46) „Lidé, kteří žijí nevědomým způsobem, nemají existenci“ (s.49). Neběží tu o nic menšího, než je život jeho nesamozřejmý svéráz, původnost – autenticita. „Existencialista je člověk subjektivní a svobodný“ (s.54) u Sartra ovšem „konkrétní, osamělý, stvořený z ničeho, tedy svobodný“ (s.57), tedy ateista a nejtvrdší moralista.

Odtud se jde podívat na dnešní situaci akademické filosofie i vědy – „setkáváme se s excesem intelektualismu a úpadku (vysílení) citlivosti ve filosofii… s lidmi pohodlně sedícími ve svých křeslech, kteří pojednávají o bolesti s absolutním božským pohrdáním, které zmizí teprve až budou u zubaře křičet au, au, doktore.“ (s.57) Sartre se nakonec Gombrowiczovi ukáže jako pravý dědic francouzské buržoazie. Existence ohrožena nevyléčitelným zraněním, které člověka rozčíslo na „subjektivní a objektivní část“ (s. 58).

Nakonec k Marxovi, tedy k poslední čtvrthodině. Poněkud překvapivě Gombrowicz trvá na tom, že marxistická otázka byla špatně položena jako otázka po spravedlnosti, protože „skutečný problém není morální, je ekonomický. Prioritou je zvyšovat bohatství, přerozdělování tohoto bohatství je záležitost druhotná… jinak se vše propadá do byrokracie a anonymity“ (s.80). Ovšem sám význam pojmu bohatství se v Gombrowiczově kursu zjevně nekryje s konvenčním.

Witold Gombrowicz: Kurs filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách. Revolver Revue, Praha 2010