Terorismus a hlavně „boj s terorismem“ představují už pár let jedny z nejvíce frekventovaných termínů v médiích i v politickém slovníku. Až by si jeden myslel, že jde o nějakou novotu, kterou, podobně jako ipod či facebook, lidé dříve neznali.

Deník The New York Times označil v září 2005 za jedno z „nejpronikavějších literárních zpracování fenoménu terorismu“ román Josepha Conrada Tajný agent, byť tato kniha vyšla poprvé již v roce 1907. Přesto se stala po 11. září 2001, zejména v prvních týdnech po útoku, ve Spojených státech velmi citovaným a rozebíraným literárním dílem.

Conrad začal svůj román psát během soudobé velké vlny terorismu. Výčet významných obětí atentátů v období 1881–1901 zahrnuje například dva americké prezidenty (Jamese Garfielda a Williama McKinleyho), jednoho prezidenta francouzského (Sadi Carnota), španělského premiéra Antonia Cánovase, rakouskou císařovnu Alžbětu či italského krále Umberta I. Na útocích na vysoce postavené jednotlivce ještě zdánlivě není nic „moderního“, ovšem již tehdy podnikali anarchisté v Paříži pumové atentáty na burzu i na divadla a kavárny plné lidí.

***

Když se řekne Joseph Conrad, knihomolům se nejspíše vybaví Srdce temnoty, Conradovo nejznámější dílo, novela, líčící plavbu po řece Kongo až do temného království tajemného pana Kurtze. Otázka, kdo je pan Kurtz a jak si jeho postavu vyložit, je předmětem sporů už více než sto let, neboť Srdce temnoty vyšlo poprvé v roce 1902. Nicméně většina vykladačů se shodne na tom, že v Kurtzově postavě lze spatřit předobraz totalitních hrůz dvacátého století i psychologie, mentality a děsivé duchovní prázdnoty nastupujících moderních diktátorů.

Srdce temnoty u nás vyšlo i za komunistického režimu (v roce 1980 ve Vyšehradu), a k vydání mu nesporně pomohla skutečnost, že ho lze v prvním plánu číst i jako kritiku západního kolonialismu, konkrétně pak Svobodného státu Kongo belgického krále Leopolda II. Způsoby nakládání s lidskými bytostmi, které se v této osobní africké državě belgického panovníka v poslední čtvrtině devatenáctého století rozmohly, jsou plně srovnatelné s metodami nacistů či komunistů, byť šlo o krutosti prováděné z technické stránky věci přeci jen dosti primitivněji.

Joseph Conrad, vlastním jménem Józef Teodor Konrad Korzeniowski, se narodil v roce 1857 v polské zemanské rodině (jeho rodné město Berdyčev dnes ovšem leží na Ukrajině). V sedmnácti se v Marseille nechal najmout na francouzskou loď a plavil se v Karibiku. Později přešel pod britskou vlajku. Vypracoval se až na námořního kapitána a získal britské občanství – ale k polskému původu se nepřestal hlásit, byť svá díla psal v angličtině, rodilými mluvčími však zpravidla velmi ceněné.

Většina próz kapitána Conrada se logicky odehrává v cizokrajných končinách, kam jejich autora zavedla jeho námořní služba. Až zážitek z Konga a následky malárie ho přivedly k dráze spisovatele.

„V pravdě není úloha v tom, napsati vyprávěcí formou přesný obsah podivného lidského dokumentu, nýbrž vylíčiti mravní podmínky, které vládnou nad značnou částí povrchu zemského,“ praví jedna z postav Conradova románu z roku 1911 nazvaného Očima západu, s podtitulem „Román ze života ruských revolucionářů“. Spolu s Tajným agentem z roku 1907 se obě knihy věnují soudobým revolucionářům a teroristům, a jsou tedy v kontextu celého Conradova díla poněkud výjimečné. České překlady vyšly naposledy za první republiky, Tajný agent v roce 1930 v překladu Jana Čepa, Očima západu v roce 1938 v překladu Josefa Čihuly. (Nové se objevily v letech 2010 a 2011, tedy krátce po vyjití tohoto článku – pozn. red. 2016.)

Conrada se fenomén anarchismu vážně dotkl již v raném věku: jeho vztah k terorismu určitě ovlivnila skutečnost, že v roce 1861, ještě než dovršil pět let, byl jeho otec Apollo Korzeniowski uvězněn jako revolucionář. Básník a dramatik Apollo Korzeniowski patřil ke skupině, jež měla vazby na anarchistu Bakunina – byl polským vlastencem, bojujícím za polskou samostatnost, ale i za radikální společenské změny, patřil tedy k levému či radikálnímu křídlu polských vlastenců. Ve vyhnanství v severním Rusku, kde se ocitl s rodiči, se pak malý Joseph Conrad musel dívat, jak mu umírá matka na tuberkulózu. Otec mu zemřel roku 1869, rok po propuštění z vyhnanství.

***

„Atentát na korunovanou hlavu nebo na nějakého presidenta jest sice v jistém smyslu dosti sensační, ale ne už tak jako kdysi. Představa takového atentátu stala se už součástí názoru o jsoucnosti všech hlav státu. Je to už takřka cosi všedního – zejména proto, že už bylo zavražděno tolik presidentů. … Aby měl pumový atentát nějaký vliv na veřejné mínění, musí býti něčím více nežli projevem pomsty nebo teroru. Musí být ryze ničivý. Musí býti jedině a pouze takový, aby nebylo nejnepatrnějšího podezření, že má nějaký jiný cíl.“

Tyto poučky ze sebe v Conradově románu Tajný agent chrlí nikoliv šéf teroristů, ale pan Vladimír, první tajemník v románu přímo nejmenované ambasády v Londýně, avšak již dle jména je každému jasné, že jde o ambasádu ruskou. A první tajemníci ambasád, jak známo, mají zpravidla na starosti tajné služby a tajné operace. Nejinak pan Vladimír, jenž takto poučuje pana Verloca, svého agenta. Carské impérium, kde jsou pumové i jiné atentáty na denním pořádku, totiž není spokojeno s postojem Velké Británie, jež vůči terorismu údajně zaujímá příliš liberální stanovisko. A blíží se konference v Miláně, kde se má domluvit mezinárodní koordinace v tehdejší „válce s terorismem“.

Pan Vladimír tudíž potřebuje nějakou pořádnou explozi, která by otřásla britským veřejným míněním a změnila postoj britské vlády. A její realizací pověří svého tajného agenta, pana Verloca. Ten vlastní v Londýně vetešnický krámek, kde prodává mimo jiné i pornografické materiály. A schází se u něj revolucionáři, kteří bouřlivě diskutují o prohnilosti stávajícího řádu a o nutnosti jeho svržení.

Pan Verloc je líný, tlustý, dobře živený. Ve skutečnosti ho neživí jeho obchod, ale zprávy, které dodává ruskému vyslanectví. V nich vždycky nebezpečnost svých přátel z krámku notně přibarví, zejména tehdy, má-li do Londýna zavítat nějaká vysoce postavená osobnost z ruských vládních kruhů. Starého tajemníka ambasády tím vždy patřičně vyděsí a ten ho jako cenný zdroj informací celkem dobře platí.

Jenže jednoho dne starý tajemník zemře a jeho místo zaujme právě pan Vladimír, kterého už Verloc neoblafne. Mimochodem, románového pana Vladimíra si klidně můžeme představit jako jiného pana Vladimíra, jenž v podobné roli působil v osmdesátých letech dvacátého století v Německé demokratické republice a dnes je tuším ruským premiérem. K moci se vyhoupl díky neohroženému boji s čečenským terorismem, který však podle řady analytiků nejprve z pozadí rozdmýchaly ruské tajné služby. Přesně tak, aby se to panu Vladimírovi hodilo. I pan Vladimír z Conradova románu potřebuje nějakou ráznou akci a zdrcený Verloc začíná chápat, že s jeho dobře zavedenou poklidnou agentskou živností je ámen.

Verloc nežije sám, má mladou pohlednou ženu jménem Winnie. Vzala si ho proto, poněvadž se hmotně postaral nejen o ni a její starou matku, ale i o jejího mladšího duševně nemocného bratra. Stevie neboli, v českém vydání Štefek, je bytostí zcela bezbrannou, velmi háklivou na jakýkoliv projev násilí. Odmítá například dále cestovat drožkou, když drožkář zpráská koně bičem. Bolestně mu to připomíná i jeho útlé dětství, kdy ho jeho otec, ještě než zemřel, surově bil. Nesnesl totiž, že má za syna, jak říkal, „idiota“.

Winnie svého bratra vždy bránila, je mu vlastně nejen sestrou, ale i matkou, a jeho štěstí a bezpečí se stane hlavním cílem jejího života. Winnie Štefka miluje jako lvice. A především kvůli němu se provdá za Verloca, když před tím odmítne mladého a pohledného, leč chudého nápadníka. O Verlocovy záležitosti se nestará, stačí jí, když je její manžel na Štefka hodný, a její bratr je tak v bezpečí. Nicméně Verloc tento zásadní rys její povahy i souhlasu ke sňatku nepostřehne. Na to, aby něco takového mohl pochopit, je moc sobecký.

A nyní po něm pan Vladimír z ruské ambasády chce atentát. A jeho cílem má být – greenwichská observatoř! Proč?

„Je tu však učenost – věda. V tu věří každý hlupák, který má pravidelný důchod. Neví sice proč, ale přece věří, že má jakousi důležitost. Je to nedotknutelný fetiš. … Lidé věří, že věda jest jakýmsi záhadným způsobem u samého pramene jejich hmotné zámožnosti. A nesmyslná zuřivost takové demonstrace dotkne se jich hlouběji, nežli kdybyste rozmetali celou ulici – nebo divadlo – a kdyby v troskách zůstaly spousty lidí,“ objasňuje Verlocovi pan Vladimír. Útok na astronomickou observatoř, na symbol vědy, má v jeho plánech otřást otrlým britským veřejným míněním, a změnit tak postoj britské vlády na milánské konferenci. Mimochodem, Conrada zde inspirovala skutečná událost, pumový útok na greenwichskou observatoř, k němuž došlo v roce 1894 a jehož pozadí se nikdy plně nevysvětlilo.

Verloc tak nemá lehké spaní. Což o to, výbušninu by si ještě obstarat dovedl. Do jeho okruhu totiž patří muž zvaný Profesor, odborník na třaskaviny. Právě tato postava vzbudila po 11. září 2001 ve Spojených státech pozornost, neboť v ní mnozí spatřovali předobraz sebevražedného atentátníka. Profesor totiž nosí v náprsní kapse výbušninu a v kapse kalhot roznětku, kterou trvale svírá v ruce. Ovšem přece jen z jiných důvodů než současní sebevražední atentátníci. Policie totiž ví, že kdyby se pokusila Profesora zatknout, Profesor odjistí roznětku a policisté vyletí do povětří spolu s ním. Jde tedy o svéráznou ochranu před zatčením. Jeho názory jsou pochopitelně děsivé.

„Vy revolucionáři děláte plány pro budoucnost, tonete v blouznění o hospodářských systémech odvozených od systémů nynějších, kdežto především je třeba ukliditi staré haraburdí, aby bylo možno započíti zcela novou koncepci života. Budoucnost se už postará sama o sebe, jen pro ni udělejte místo! Rozhazoval bych proto nejraději svůj materiál lopatou na rozích ulic, kdybych ho tolik měl. Ale protože ho nemám, dělám, co mohu, a snažím se přivést k co možná největší dokonalosti skutečně spolehlivý detonátor,“ říká Profesor jednomu z přátel. Conrad v něm věrně zachytil podstatný rys řady revolucionářů a teroristů, který pozorovatelům mnohdy uniká. Lidé si myslí, že teroristům jde o nějaký nový, lepší společenský systém, ti jsou však fascinováni hlavně ničením samotným, žene je nenávist ke stávajícímu uspořádání, často motivovaná osobním životním neúspěchem. S budoucností si tito lidé hlavu opravdu nelámou.

S budoucností si však musí lámat hlavu Verloc. „Pekelný stroj“, skrytý v nevinně vyhlížejícím plechovém obalu od běžně prodávaného zboží, mu zhotovil Profesor, avšak Verloc je příliš zbabělý na to, aby jej k observatoři dopravil sám. Na své revolucionářské přátele, většinou žvanily a povaleče, taktéž spoléhat nemůže. A proto sáhne – po Štefkovi.

Nebožák Verlocovi bezmezně důvěřuje, a ten ho proto snadno vycvičí k tomu, co má udělat. Není to vlastně nic těžkého. Stačí odnést zamaskovanou bombu ke hvězdárně a odjistit rozbušku: exploze by měla následovat až po několika minutách. Ne, Verloc nechce Štefka zabít, Štefek však cestou ke hvězdárně zakopne, upadne a výbuch ho roztrhá na kousky.

Fyzikální následky exploze líčí Conrad následovně: „Na stole bylo prostřeno ještě jedno nepromokavé prostěradlo na způsob ubrusu, jehož cípy byly přehrnuty přes jakýsi pahrbeček, hromádku spečených a zakrvácených hadrů, zpola zakrývajících cosi, co mohlo být trochou syrového materiálu pro hostinu lidožroutů. Bylo k tomu potřebí značné pevnosti ducha, aby člověk před tím pohledem necouvl. Vrchní inspektor Heat, zdatný úředník svého oddělení, vydržel na svém místě, ale nehnul se celou minutu. Pátral pak očima v nechutných detailech té strašné směsi, která, jak se zdálo, byla posbírána po jatkách a hadrářských krámech. Místní strážník v uniformě vrhl ke stolu kosý pohled a řekl s neohrabanou prostoduchostí: ‚Tady je to všecko. Do posledního kousíčku. Dalo to práce.‘“

Jak ale v devatenáctém století zjistit totožnost člověka, jehož tělo výbuch takto znetvořil? Inspektoru Heatovi přála šťastná náhoda. V jeho rukou se totiž ocitne límec Štefkova kabátu, kam mu starostivá sestra Winnie napsala adresu pro případ, že by se ztratil. Právě tento kousek látky přivede policii velmi rychle až k Verlocovi. Nicméně, jelikož je ruským agentem (a též donašečem inspektora Heata, tedy takzvaným doubleagentem), jde o případ policejně i politicky velmi choulostivý.

Conrad si s gustem posvítil na britské policejní úředníky ministrem vnitra počínaje, na jejich psychologii i způsoby jednání a politicko-policejního manévrování, někdy spíše tanečků. Tajného agenta lze proto označit i za mistrnou psychologickou satiru, jež se však odehrává trošku v pozadí, neboť v popředí stojí velká tragédie.

A právě v ní spočívá síla Conradova díla. Hlavními dvěma postavami jsou Verloc a jeho žena. Jejich vnitřní stavy a tragické vyvrcholení jejich vztahu tvoří ústřední kostru románu. Pasáže, kdy si Winnie uvědomuje, co se vlastně stalo, kdy jí všechno dochází, a kdy pak hovoří s manželem, který se ze všeho sobecky vykrucuje, patří v knize k nejsilnějším. A též k nejvíce zdrcujícím, bezútěšným. Obětí rejů politických radikálů a protitahů tajných služeb je ta nejnevinnější a nejvíce bezbranná bytost v celém románu, ba snad v celém Londýně: Štefek.

***

Ano, oběťmi terorismu jsou zpravidla zcela nevinné lidské bytosti. Někomu to může přijít jako banální pravda, Conrad ji však předestírá s výmluvností, jakou má flák masa zrovna odpadnutý od řezníkovy sekery v masně. A happy end se nekoná, neboť Winnie nakonec svého muže probodne kuchyňským nožem a když ji ještě obere o peníze soudruh Osipov, jeden z revolučních přátel jejího manžela, řeší bezvýchodnou situaci sebevraždou. Celý román pak končí obrazem Profesora, který kráčí ulicí „…odvraceje oči od zástupů protivného lidstva. Neměl budoucnosti. Pohrdal jí. On byl síla. Mazlil se v myšlenkách s představami zhouby a zničení. Nikdo si ho nevšímal. Kráčel ulicemi hemžícími se nic netušícím lidstvem, strašlivý a smrtonosný jako mor.“

A Conradův Profesor takto kráčí ulicemi dodnes. V mnoha podobách, díky mnoha motivacím. Jednou je motivací levicové bezbožné revolucionářství, jindy nábožensky motivovaný politický radikalismus odvozený třeba od islámu. Metody jsou však hodně podobné, stejně jako časté angažmá tajných služeb, jejichž zásahy nezřídka mívají zcela nepředvídatelné následky. Tím nechci říci, že za 11. zářím 2001 stála CIA. Ale je-li válka prostě pokračováním politiky jinými prostředky, pak slovo „terorismus“ nutno chápat jako jisté zobecnění některých z těchto „jiných prostředků“, nic víc. Termín „válka s terorismem“ je proto politické klišé, jež zastírá podstatu problému a odvádí pozornost jinam.

Josef Mlejnek jr.

(Text vychází ze scénáře pořadu připraveného pro cyklus Zaostřeno na moderní dějiny Českého rozhlasu 6. Citáty z Conradova románu Tajný agent pocházejí z českého vydání z roku 1930 v Melantrichu, v překladu Jana Čepa. Stejnojmenný britský filmový přepis Tajného agenta z roku 1996 se u nás prodává na DVD pod názvem Bomba pro Greenwich.)

Babylon 12/XIX, 11. října 2010