Válka mezi Ruskem a Gruzií, která se odehrála v srpnu letošního roku, sice už v českých médiích zajímá málokoho, ale geopolitické změny, které vnesla do oblasti jižního Kavkazu, jsou nepochybně důležitější, než české spory mezi Václavem Klausem a jeho odpůrci. Ani ty ovšem nejsou bez zajímavosti, například „obhajoba“ Václava Klause, kterou v Lidových novinách uveřejnil Petr Hájek, se vyznačuje tak nebývalým hulvátstvím vůči bývalému senátorovi Jařabovi, že to i v české kotlině přesahuje míru hulvátství dosud běžnou.

Do Gruzie v minulých dnech přijeli pozorovatelé Evropské unie a ruští vojáci by se měli do 10. října stáhnout z „nárazníkových zón“, které Rusko na území suverénního státu svévolně vytvořilo. Zda to udělají či ne, uvidíme.

Geopolitická důležitost jižního Kavkazu a oblasti Kaspického moře vyplývá především z ložisek ropy a zejména zemního plynu, jakož i ze stále budované sítě a zabezpečení komunikačních tras. Rozpad Sovětského svazu a západní orientace Gruzie a Ázerbájdžánu vedly k významné, byť spíše zamlčované rivalitě západních států s Ruskem a k přetahování o nové státy. V době, která od rozpadu SSSR uplynula, se vliv Ruska projevoval různě – v neposlední řadě podněcováním vnitřních konfliktů v jihokavkazských zemích, které vyvrcholilo bezprostředně po letošní válce tím, že Rusko uznalo nezávislost gruzínských autonomních území Abcházie a Jižní Osetie. Válka se pro Rusko stala příležitostí převzít iniciativu a změnit dosavadní pravidla hry: po období křehké stability jsou znovu nastoleny otázky základní bezpečnosti regionu.

Nemá asi mnoho smyslu opakovat, že pokus gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho zajistit násilím odštěpeneckou Jižní Osetii nebyl rozvážný ani rozumný: je jasné, že Rusko čekalo na jakoukoli příležitost vojensky zasáhnout. Saakašviliho chyby však v žádném případě nemohou zastínit ruskou agresi, a například soustavné vypalování gruzínských vesnic v Jižní Osetii, k němuž dochází od doby, kdy tuto oblast obsadily ruské jednotky, svědčí o cílevědomé ruské snaze Gruzíny z Jižní Osetie vyhnat a nejspíš posléze Jižní Osetii připojit k Ruské federaci – jako samostatný stát bez surovinových zdrojů a jakékoli produkce těžko může obstát.

Vpád do Gruzie učinil z Ruska dominantní sílu v politické i bezpečnostní sféře jihokavkazského regionu. Postavení Západu a zejména USA je otřeseno: není jasné, zda a jak dokážou nové ruské rozpínavosti čelit. Když NATO letos na jaře odložila rozhodnutí o přijetí Gruzie a Ukrajiny, dala tím neúmyslně Rusku zelenou. A nyní by se dal postoj Západu označit jako vyčkávavě-pozorovatelský, takřka symbolický. Západ sice na Kavkaze setrvává, ale Rusko do velké míry paralyzovalo jeho reálné možnosti.

Ruské zničení důležitých bodů gruzínské infrastruktury staví do obzvlášť těžké situace Ázerbájdžán, jehož obchod s ropou těsně souvisí s přepravní trasou přes Gruzii. „Neznámí pachatelé“ vyhodili do povětří část ropovodu Baku-Tbilisi-Džejchán, který je hlavní trasou pro přepravu azerské ropy, Rusové za války s Gruzií obsadili hlavní azerský černomořský terminál Kulevi, a v oblasti kontrolované Rusy vyhodili „neznámí pachatelé“ do povětří hlavní železniční trať z Ázerbajdžánu na Západ.

Navíc dali Rusové jasně na srozuměnou, že bez jejich souhlasu nepovede nikdo na jižním Kavkaze ozbrojený boj se separatisty: to se v případě Ázerbájdžánu týká Náhorního Karabachu. Mohlo-li ázerbájdžánské vedení dosud tiše doufat, že někdy v budoucnosti násilím získá Karabach nazpět, je nyní taková možnost vyloučena. Ázerbájdžánský prezident Alijev navštívil Moskvu a dostalo se mu nejen vřelého přijetí, ale i pomoci v podobě „havarijního“ plánu na transport azerské ropy přes Novorossijsk. A rýsuje se i perspektiva další spolupráce: vedou se rozhovory o velkých dodávek zemního plynu z Ázerbájdžánu do Ruska.

Nakolik to vše změní prozápadní postoj ázerbájdžánského prezidenta (o jehož setrvání u moci není kvůli nepoctivým volbám pochyb), ještě uvidíme. A jaký dopad bude změněná situace na jižním Kavkaze mít na další zainteresované síly – Turecko, Írán, Čínu a státy Střední Asie, také zjistíme až časem. V každém případě je však zřejmé, že v období po studené válce se oblast jižního Kavkazu stala podobně citlivým místem, jakým byla za studené války berlínská zeď a jakým v evropských dějinách býval často Balkán.

Petruška Šustrová

Babylon 1/XVIII, září – říjen 2008