Hamburgische Staatsoper uvedla v obnoveném nastudování v českém jazyce operu Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky. Režisér Johannes Erath popustil uzdu své fantazie bez břehů a víceméně realistický příběh z brněnských lesů pojal jako surrealistickou koláž, kde nic nesouvisí s ničím, obrazy se drobí na tříšť situací, mísí se jednotlivé motivy děje a kde sledujeme kaleidoskop scén, kdy revírník chytil v lese malou lišku, ta mu pak v myslivně vyrostla, způsobila hodně zmatku, utekla a prožívala svůj zvířecí osud, který je v novele Rudolfa Těsnohlídka i v Janáčkově opeře jako v každé zvířecí bajce notně personifikován, aby inscenace v hyperbolizovaných situacích s bizarními představami udivovala sledem jedné fantasmagorické situace za druhou.

Samozřejmě že jednotlivé situace mají jakous takous oporu v libretu, ale je tu spousta textu, kde ovšem Janáček při své nápěvkové metodě velice pečlivě propracovává situační i psychologický aspekt každé věty, ba každého slova, textu, který jde zcela do ztracena. Tyto věty jsou prostě jenom odzpívány. Tak třeba tu není past na chycení lišky, kleště, není tu ani nůše s kuřaty, nejsou tu ani slunečnice. Ale co je ještě podstatnější, protože to je klíčový inscenační princip – dominantním prostředím není les, ale je jím venkovská hospoda, ne ovem zaplivaná venkovská knajpa jako u Janáčka, ale docela komfortní prostředí s velkým barovým pultem, který tu přehrazuje celou scénu, s pianinem na boku a několika čtvercovými hospodskými stoly s bílými ubrusy uprostřed scény, které tu jsou po celou operu. Ovšem dají se všelijak přestavovat, o to se postarají čtyři jevištní technici oblečení coby číšníci ve stejném kostýmu jako hostinský Pásek a ti stoly postupem času všelijak sestavují, odnášejí a přinášejí další – i barový pult se dá navýšit o další patro pomocí zdviže.

To už je ovšem postmoderní styl se vším všudy, kde je režisérům a pochopitelně i výtvarníkům scény (zde Katrin Connan) a kostýmů (zde Katharina Tasch) všechno dovoleno.

Les je tu stabilně promítán na látkovém prospektu lemujícím celý horizont a všechny scény se odehrávají v prostředí hospody. Na barovém pultu i na pianinu poskakuje liška i slepice s kohoutem, námluvy lišky a lišáka jsou částečně vsedě za stolem, na pultě se odehrávají i vzpomínky faráře a roztoužené rozjímání rechtora. Za stůl (v lese!) si sedá s flintou hned v úvodu revírník, který tu usíná, za stůl si sedá i v závěrečném obraze, kdy si po patetickém velebení přírody něco píše, takže vzniká otázka, zda ten veškerý mumraj nejsou jen představy autora novely o lišce Bystroušce, který tu sám sebe stylizuje do postavy revírníka. Celý ten mumraj ovšem končí revírníkovou smrtí. Je to jistě výrazná tečka za vším, co se tu děje, i když ani Janáček, ani Těsnohlídek s něčím takovým nepočítají.

Připomeňme ještě několik zvlášť kuriózních situací. Rechtor i farář tu jsou na scéně hned od samého začátku a jsou identifikováni s jejich operními zvířecími protějšky – rechtor s komárem a farář s jezevcem. Text komára samozřejmě je v rechtorových ústech absurdní, ale ještě absurdnější je situace, kdy vyhání liška jezevce z jeho doupěte, zde je to na faře pod velkým krucifixem a zvířecí havěť tu zastávají jakési bigotní stařeny, a zvlášť obskurní je závěr scény, kdy se slečna-liška na faráře z vysoka vymočí. Často naprosto nelogicky sedí kolem stolu osoby, které tu v danou chvíli nemají co pohledávat – u námluv v lese za stolem bočně sedí proti sobě revírník a paní revírníková, u dialogu revírníka s Haraštou opět v lese sedí za hospodským stolem po celou dobu liška Bystrouška. Dumat nad tím, jak se hospodské stoly vůbec do lesa dostaly, nemá smysl. Prostě je tam umístil režisér ve své koncepci.

Ještě zásadnější zásah do tematické stránky opery se ovšem týká polidštění všech zvířat. Nic proti tomu, že zvířata do značné míry jak u Těsnohlídka, tak i u Janáčka napodobují chování lidí, ba ho i svým způsobem zesměšňují. Nemusí chodit po čtyřech, ale musí mít jisté zvířecí znaky – tu ohon, tu uši, tu zobák anebo křídla. Je to v podstatě výtvarná záležitost, jak se režisér domluví s výtvarníkem kostýmů. V hamburské inscenaci prostě zvířecí znaky zcela eliminovali. Komára a jezevce zcela zlikvidovali přiřadivše je k jejich lidským paralelám, totéž platí u sovy, která splynula s paní revírníkovou. Liška Bystrouška byla v dívčí noční košilce s kožešinovým plédem, lišák v elegantních vypasovaných kalhotách se sametovou vestou od smokingu s lesklými klopami, sbor zvířat byl pestrobarevná společnost z vyšších společenských kruhů, liščata zase houf dětí s různými typy dětských kočárků.

Ale vrchol absurdity znamená nesporně postava psa Lapáka! Toho zde představuje jakási revuální umělkyně v lurexové róbě s čelenkou na hlavě, blond parukou a perlovým náhrdelníkem, s cigaretou v ústech a povýšeně výsměšným výrazem v tváři. Za dámu v nóbl županu s šálou z peří a ověšená šperky tu byla paní revírníková (alias sova v lese, navíc s brýlemi), kluci jsou ministranti a slepice barové tanečnice.

To vše dohromady tedy z hlediska děje zmatek nad zmatek. Ale na druhé straně barvitá podívaná, která si Janáčkovu operu přizpůsobila po svém. A kupodivu Janáčkova hudba tu zní stejně geniálně, jeho úsečné motivky i kantabilní tříšť pěveckých frází tu za doprovodu skvělého orchestru Philharmonisches Staatsorchester Hamburg rozehrál v obrovité dynamické škále dirigent Alexander Vedernikov. Jedinečný byl i sbor Chor der Hamburgischen Staatsoper (sbormistr: Christian Günther) a rovněž tak dětský sbor Hamburger Alsterspatzen (sbormistr: Jürgen Luhn).

A také sólisté byli znamenití. Především Sergei Leiferkus jako revírník, který dal i při pitoreskní režii jednotlivým frázím filozofickou hloubku i lidsky pravdivý rozměr. Lišku Bystroušku zpívala i hrála Hayoung Lee s dívčím šarmem a nepředstíranou rozpustilostí, lišáka coby šarmantního elegána ztvárnila Hellen Kwon. Peter Galliard jako rechtor a Bruno Vargas jako farář předvedli tragikomický osud svých postaviček (samozřejmě že jejich podání paralelních zvířecích protějšků nutno brát toliko jako režisérovu nejapnost). Byl to i Zak Kariithi jako protřelý pytlák a furiantský náfuka Harašta, v epizodních rolích bizarně kostýmovaných ve výrazné groteskní zkratce se pak uplatnily Renate Spingler (revírníková – sova), Solen Mainguené (paní Pásková, zde pojatá jako prostitutka, i vyplašená slípka Chocholka), Marta Swiderska jako bohorovný datel, která vystoupila zároveň jako pes Lapák v podobě obstarožné barové zpěvačky a Anat Edri jako namyšlený kohout. Zbývá dále ještě Daniel Todd jako potměšilý hostinský Pásek,  Kathrin von der Chevallerie a Ines Krebs jako kluci Pepík a Frantík coby ministranti a v dětských rolích Mia von Kirchbach (cvrček), Linda Reiter (kobylka), Bettina Rösel (lištička) a Mila Johannsen (žabák Skokánek).

Vznikla tedy summa summarum barvitá divadelní podívaná, která ovšem situačně a stylově neměla s Janáčkovou „Liškou Bystrouškou“ nic společného – kromě dvou scén: hry v karty a smutného posezení revírníka s rektorem u piva (pardon – u piva a vína, protože rechtor v Hamburku pil zásadně víno). Ovšem úspěch u publika byl obrovský. Prostě Janáčkova „Liška Bystrouška“ přežije všechny inscenační extravagance.