Umělecké dílo je jedinečným výsledkem jedinečné povahy. Jeho krása vychází ze skutečnosti, že autor je tím, čím je. Nemá nic společného s faktem, že jiní lidé chtějí to, co chtějí. Ovšem ve chvíli, kdy si umělec všímá toho, co jiní lidé chtějí a snaží se tento požadavek splnit, přestává být umělcem a stává se nudným nebo zábavným řemeslníkem, poctivým nebo nepoctivým obchodníkem.

Oscar Wilde, 1891

Nevím, do jaké míry se cítíte být součástí vietnamské komunity, nicméně by mě zajímalo, jak to cítíte vy: když něco děláte, o něco se snažíte… vystupujete za sebe, nebo berete i ohled na to, že jste součástí nějaké menšinové kultury a je tedy dobré na to brát ohled?

Ha Than Špetlíková, výtvarnice a herečka

Myslíš, že menšinové kultury mají tendenci ukazovat se v tom lepším světle, a tedy nekálet si tzv. do vlastního hnízda, jak o tom tady mluvil Tomáš Míka? No já nevím. Mně se občas stane, že jsem tázána na věci týkající se vietnamské kultury a musím na to nějak reagovat, ačkoliv se nepovažuji za někoho, kdo by měl být hlasem vietnamské komunity. Takže vždycky když na něco odpovídám, tak to říkám sama za sebe – aby to bylo co nejvíc autentický, protože to je pro mě důležitý. A když mluvím o něčem, co si myslím, že je dobrý, tak se pak nemusím bát mluvit i o tom, co je podle mne špatný.

Nejsi v tom ovlivněna svou výchovou…

Vyrůstala jsem ve většinové kultuře a zároveň i v mé vietnamské rodině, a ten kompas pro mě vždycky bylo to, že jsem se znovu a znovu nad každou věcí pokoušela zamýšlet, jestli to dává smysl. A pokud mi to dávalo smysl, tak to bylo pro mě směrodatný a přestalo být důležitý, jestli je to český nebo vietnamský. Konfrontuji ty věci s tím, co se mi dělo, a jak to cítím a snažím se, aby to bylo autentický – k mému věku, zkušenostem, vzdělání…

Vi Huyen Tran (Viah), zpěvačka a performerka

Viah, když vystupuješ, sváří se nějak v tobě Vietnam a Čechy…

Já jsem hudebnice a performerka a chtěla bych za sebe mluvit spíš v tomhle smyslu. Dělala jsem hudbu tak, jak jsem to cítila, a vůbec jsem přitom nemyslela na to, že jsem nějak jiná nebo že by mohlo vzbuzovat pozornost to, že mám rodiče z Vietnamu. Když jsem ale začala veřejně vystupovat, tak jsem si všimla toho, že lidé reagují právě na tu jinakost, že pozornost přitahuje právě to, co v tom bylo vietnamské, a člověk měl pochopitelně radost, když najednou pocítil zájem o vietnamskou kulturu. To byla pro mě zajímavá zkušenost, i když jsem zpočátku nevěděla, jak s ní naložit. Nejdřív jsem k tomu měla takový dost odpor. Říkala jsem si, že člověk přece nevystupuje kvůli tomu, aby tady nějak vypichoval svojí kulturu nebo kulturu svých rodičů, protože to úplně na sto procent už moje kultura není.

Teprve postupem času jsem si uvědomila, a hlavně i v rámci divadla, že otázka vietnamskosti a českosti je pro mě důležitá. Je to pro mě de facto existenciální otázka, kterou jsem si řešila i v rámci našeho divadelního představení ještě s mojí kolegyní, která tu nemohla dneska být. Že je pro mě důležitý si to nějak adresovat a pojmenovat, abych v tom mohla být sama sebou. Nebýt tedy jako Vietnamka Viah, která dělá hudbu, ale spíš jako člověk, který vyrostl v český kultuře – já se narodila v Praze U Apolináře – a zároveň v sobě nese střet těch dvou kultur, aniž bych se přitom cítila jako nějaký zástupce vietnamský kultury.

Ha Than Spětlíková

Já jsem Made in Hanoi.

Viah

No vidíš, já jsem Made in Praha nebo možná Bratislava – moji rodiče, než se přestěhovali do Prahy, studovali vysokou školu technickou v Bratislavě, kde se potkali a potom se vzali, když zjistili, že mě čekají. Na nás je asi zajímavý to, že jsme taková ta první generace, která tady vyrostla – já byla tehdy jediná Asiatka ve třídě, v Praze, a myslím si, že je důležitý, že tady vytváříme nějaký dialog, který je, doufám, přínosný pro všechny.

Diana Cam Van Nguyen, režisérka

Diano, ty jsi Made in Kde – kde je kde u tebe?

Kde je u mě Cheb.

Tak to je paráda – jste tu tři vyrobené ve čtyřech městech. Bohužel se nám nepodařilo promítnout tvůj animovaný film Malá. O čem je?

Ten film, který jste neviděli, je online, takže pokud byste měli chuť ho shlédnout, tak si ho můžete vyhledat na internetu, protože už je to dostupný – zveřejnila jsem ho letos. Je to právě o pocitu malé holčičky, Vietnamky, která vyrůstá v Čechách a vlastně se nějak srovnává s tím, že vypadá jinak, než ostatní děti. To bych ráda řekla, že v našem dětství jsme to prožívali jinak, než je to teď, nebo aspoň já jsem měla pocit méněcennosti oproti českým dětem, což podle mne souviselo s tím, že jsme neměly žádné naše vzory – všechny Barbíny byly blonďatý a modrooký a já si připadala taková ošklivá. Neměla jsem, ke komu bych  mohla vzhlížet, kdo by vypadal aspoň trochu jako já. Ten film je o vyrovnání se s tím a o hledání domova. Chtěla jsem se vždycky zbavit toho, že jsem vnímána jako Vietnamka a potom možná někde daleko zatím bylo všechno ostatní. To se mi částečně podařilo kvůli tomu, že jsem tady po tom filmu udělala snímek, který se netýká vietnamské tématiky. Tak je ze mě „normální“ režisérka s tématy, které jsou universální. Zároveň musím říct, že to vnější předznamenání nemusí být někdy špatný a poslední dobou se mi zdá, že to je spíš výhoda, než nevýhoda. Mluví se o tom, že je málo režisérek, a ještě míň je menšinových režisérek, navíc původem z Asie. To je dobrý, ne?

Mai Nguyenová, občanská aktivistka

Bezpochyby a Diana Cam Van Nguyen je vůbec jenom jedna. Mai, ty jsi o fous starší – jaký je tvůj komentář k tomu, co jsme teďko slyšeli…

Já si myslím, že mladá generace je něco nebo někdo, koho bychom měli akceptovat, ne komentovat. A co se týká kultury, myslím si, že všechny kultury mají společný bod, a to je lidskost. Všechny pohádky na světě, ve všech jazycích se točí kolem nějakých kladných hrdinů, a to je to, co nás spojuje. Kdo je menšinová nebo většinová kultura, to je úplně jedno.

Thu Hien Vu, podle jehož knížky jsme tohle vietnamsko-české setkání pojmenovali, seděl devět let v komunistickém vězení ve Vietnamu, kde tajně na motáky, které přes příbuzné propašoval ven, napsal knihu o svém dětství na malé vietnamské vesnici. Dovedete si představit, že byste byly na jeho místě? O čem byste psaly …

Mai

Myslím, že se nebudu příliš mýlit, když řeknu, že být na jeho místě je noční můra všech, kdo kritizují vietnamský autoritářský režim, ať už si troufají to říkat veřejně nebo ne, což je jasné, pokud jen tušíme, jak se v tomto 21. století staví vietnamské úřady k vězňům svědomí, příkladem může být případ odsouzené matky – blogerky, o kterém se mj. psalo na webové stránce Člověka v tísni.

V posledních době si Vietnam jakoby osvojil „čínský zvyk“ a nechává v televizi vysílat „doznání“ obžalovaných, kteří měli mnohdy na tváři modřiny či stopy po mučení. Chápu, že režim chce těmito záběry zastrašit jak potenciální disidenty, tak i jejich rodiny. Nechápu, že režim nevidí, že takovými vynucenými doznáními, ukazovanými v televizi, jen v přímém přenosu znevěrohodní celý svůj právní systém. Anebo to vidí a je mu to jedno?!

Psaní nikdy nebyl můj sen, netuším, o čem bych mohla psát, spíše nic. Vím ale dobře, proč bych doporučila povídky a knihy od autora Země dětství. Píše totiž jazykem, kterým bych ráda, aby moje mateřština, jež se hodně mění jako každý jiný jazyk, zůstala. Je to jazyk bez násilí a vulgarity, bez vyhrocení a nenávisti. Jazyk jemný, pozorný a zdá se mi i pravdivý. Jazyk člověka, kterého ani devět let vězení nedokázalo zlomit.

Diana

Nedokážu si vůbec představit být na místě nějakého vězně. Můj táta strávil rok v plzeňské věznici na Borech, když mi bylo 11 let. A už jen z téhle mé malé zkušenosti, kdy jsem ho pravidelně navštěvovala, vím, že to může být opravdu drsné. A to jsou životní podmínky v českých věznicích nesrovnatelně lepší, než v komunistickém vězení ve Vietnamu… Všechny tyto lidi obdivuju, jejich statečnost a sdílnost. Jsem moc ráda, že o nich zpětně můžeme číst ve vietnamské literatuře.

Ha Than

Narodila jsem se v totalitní zemi, která nadále totalitní zůstává, a nemohu proto předstírat, že se mě ten fakt vůbec nedotýká. Žít v demokracii a mít přiznaná lidská práva považuji za velké štěstí a bohužel to ještě ani v dnešním světě není automatické. To mám stále na mysli.

Vzhledem ke skutečnosti, že jsem v ČR známá osoba vietnamského původu, nedělám si iluze o tom, že by na mne soudruzi svým způsobem nedohlíželi. Jistá osobní rizika za mé chování a veřejně projevené názory tedy asi i mně hrozí, byť ne samozřejmě v rozsahu, jakému čelí disidenti ve Vietnamu. Thu Hien Vu má můj velký obdiv. Neumím si reálně představit, že bych seděla za své politické názory. Lze si snad pouze domýšlet kulisy a kontext doby, ale všechny ty prožité roky, dny, hodiny a sekundy, to je mimo jakékoli chápání. Mohu se jenom domnívat, že v takovém prostředí se člověk často vrací v myšlenkách a své tvorbě k dětství a jiným krásným a obyčejným věcem, které jsou mu v tu chvíli už tak vzdálené. Můj psaný projev za mnoho nestojí, jsem spíše výtvarná duše, proto bych ve vězení měla tendenci tvořit spíš dílo s důrazem na ilustrátorskou složku.