O knižních biografiích platí víc než dvojnásob, že rozsah textu nemusí být přímo úměrný významu samotného díla. Navíc je to útvar nečekaně komplikovaný.

Chceme-li komplexně popsat a osvětlit životní dráhu člověka, který v dějinách zanechal pověstnou nesmazatelnou stopu, dříve nebo později zjistíme, že se nám to nedaří. Buď lpíme příliš na detailech a text nám nekontrolovaně nabývá, až se začne rozpadat, nebo se naopak držíme osnovy, která je však v mnohém limitující a v textu tak zůstávají hluchá místa bez vysvětlení s tím, že „tak to prostě bylo“. Druhý díl životopisu Václava Havla Prezident od novináře Daniela Kaisera je zdařilým kompromisem, kterému se daří vyhnout oběma extrémům.

Kaiser nezačíná na „zelené louce“, volně navazuje na svůj první díl Disident, kterému se již podařilo stát se jistým etalonem výkladu minimálně některých událostí, jak ukázal například kontroverzní televizní projekt České století. Přestože k mnoha událostem lze stěží získat zásadně nové informace, stejně jako by scénář dílu věnovaného vzniku Charty 77 byl pouhou xerokopií právě z Kaiserovy knihy.  Potenciál stát se etalonem, tedy jakýmsi základním primárním pramenem, jako si vytyčil jiný Havlův životopisec, Michael Žantovský, má druhý díl ještě větší.

Kaiser své dílo definuje pojmem „politický životopis“. Tato volba je vědomá a zcela na místě, ambice napsat dílo celkové či tzv. všeobjímající je zpravidla nad možnosti i schopnosti jednoho autora. V Kaiserově případě tak jde méně o Havla jako lidskou bytost, nýbrž více o Havla jako „zoonpoliticon“.

Biografie se soustředí na několik stěžejních historických událostí, v kterých byl buď Havel středem dění nebo které Havla politika zcela pohltily. Jsou jimi pokus o záchranu Československa, začlenění České republiky do atlantických bezpečnostních struktur, s odstupem času možná trochu přeceňovaná snaha o narovnání vztahu s Německem.

Z druhého prezidentského mandátu ČR poznamenaného jistou únavou a nemocemi vyčnívá Havlův boj za udržení nezávislosti vybraných institucí na opoziční smlouvě. Nikoli náhodou působí text někdy dojmem, že jakmile má Havlova snaha i odstředivé, ne vždy nutně pozitivní důsledky, píše se autorovi lépe a kniha má opravdový spád jako politický thriller. Přesto zůstávají témata, která by si i přes vymezení obsahu zasloužila více pozornosti. Jako první se na mysl vtírá dodnes rezonující otázka vyrovnání se s komunistickou minulostí. Havel jako bytostný demokrat a ochránce svobody sice nevystupoval za vyloučení komunistů z politické soutěže, nicméně i tak mu bylo jasné, že jakýmkoli přínosem soutěži může být strana pouze státotvorná, což nereformovaní komunisté rozhodně nebyli.

Možná sám Havel toto téma ve víru převratných 90. let příliš neakcentoval, i autorovi se ale tato nedůslednost v některých částech textu vrací jako bumerang. Tak například při srovnání porevolučního vývoje v ČR a okolních postkomunistických zemích vyzdvihuje neobvyklou kontinuitu nových politických elit v ČR. Za možnou příčinu pak označuje obecně západnější charakter české společnosti. Taková hypotéza ovšem nejen nevysvětluje, proč zůstala ČR jedinou zemí, kde se komunisté netransformovali ani nepřejmenovali, ale kulhá zvláště při současném srovnání třeba s elitami Polska, ať už pocházejí z jakéhokoli politického tábora. „Západnější“ charakter české společnosti v současnosti nic nepotvrzuje, a pokud se jedná o charakter, jeho změna nemůže být otázkou jednoho dvou volebních období. Přitom Kaiser v poznámkách odkazuje na jedno Havlovo vyjádření ke konci federace, podle kterého ekonomickou moc „ovládají mocné akciové společnosti řízené bývalými komunisty“, sám ho ovšem dál nijak nerozvádí.

Podobně by si nepatrně větší prostor zasloužily i pasáže týkající se odsunu sovětských vojsk z Československa a zrušení Varšavské smlouvy, bez kterých by nemohlo dojít k diplomatické ofenzívě vrcholící rozšířením NATO. Procesu nevratně měnícího charakter celé střední a východní Evropy je již věnován prostor odpovídající.

Velmi dobře jsou naštěstí zpracována i jiná témata. Hned několik bílých míst najednou zaplňuje pasáž o prvním polistopadovém ministru vnitra Richardu Sacherovi, totéž lze říci o popisu procesu rozpadu Československa a bez zajímavosti není ani vnímání kompletního obratu charakteru české demokracie a způsobu vládnutí spojeného s nástupem první Zemanovy vlády v roce 1998, kdy státní instituce jako velká voda pohltila kamarila neúspěšných z roku 1968, 1989 a jiných normalizačních kariéristů.

Je nepochybné, že zvláště s odstupem času získají nedozírné ceny Kaiserovy rozhovory s desítkami přímých pamětníků a účastníků tehdejšího „politického provozu“, protože jako Havlovi ani mnohým z nich se nepodařilo dožít vydání této knihy. Materiál, který autor na sepsání knihy sesbíral a načerpal je již teď velmi cenný sám o sobě.

Autorovi je třeba přičíst ke cti, že se mu daří držet mantinelů jím zvolené formy, tedy politického životopisu. Toto pojetí je ovšem zároveň i trochu limitující v možnosti plastičtějšího vykreslení Havla jako člověka. Jak Havel coby dramatik znal dobře sílu symbolů a s oblibou je sám používal, tak by si při celkovém hodnocení Havlova odkazu mohl Kaiser snadno pomoci takovou berličkou, jako že například posledním veřejným vystoupením Havla před smrtí bylo jeho setkání s dalajlámou. Takových symbolů, které by obsah mohly náležitě podepřít a nakonec zůstaly nevyužity, je více. Autorovi možná přišly laciné nebo nepodložené, na druhou stranu by dobře ilustrovaly Havlův vtip a šarm, který k jeho politické kariéře patřil stejně jako podpora utlačovaným na celém světě nebo snaha o život v pravdě. I tak se Kaiserovi podařilo dokázat, že přes mnohé myšlenkové posuny byl Havel vždy sám sebou, což se o současných politicích dá říct málokdy.

Petr Mach

(Daniel Kaiser – Prezident. Vydala Paseka, Praha Litomyšl 2014.)
Babylon 4/XXIII, 8. prosince 2014