Hlavní téma nové Havlovy hry Odcházení by se zjednodušeně dalo shrnout do věty, že současná politika se změnila v ekonomiku, anebo jinak řečeno, že politik coby ideolog idejí a z nich plynoucí moci se stal ideologem trhu a z něho plynoucí moci.

Hlavní postava, odcházející kancléř Dr. Vilém Rieger ztělesňuje demokratického státníka, který přes všechny svoje nedostatky, charakterové vady a slabosti je idealista, jde mu o velké ideje, jako jsou pravda, humanita, svoboda atd. a u něhož fráze „v samotném centru mého politického myšlení byl vždycky člověk“ má pořád svoji váhu. Pro Riegera stát rovná se polis. Naproti tomu jeho nástupce Vlastík Klein je stoprocentní machiavelista, který si všechny složky moci veřejné i neveřejné (policii, média, vládu, mafii) zprivatizoval a jenž stát chápe jako jeden velký trh, v němž on má monopolní postavení. Předkládá se tu představa nové totality, která oproti té staré, ideologické, jež člověka znesvobodňovala ve jménu pomyslných hodnot, ho nyní zotročuje ve jménu hodnot zcela materiálních. Není to 1984 George Orwella, nýbrž Krásný nový svět Aldouse Huxleye.

Rieger je nakonec vyhnán z kancléřské vily, kterou Vlastík Klein následně kupuje a přeměňuje v zábavní centrum, neboli její nevýdělečnou neužitečnost proměňuje v hmatatelnou upotřebitelnost. A aby Havel vyhrotil neveselé vyznění své hry a zároveň aby hra nevypadala příliš kýčovitě a schematicky, nechá odcházejícího kancléře prohrát i mravně: Rieger nakonec Kleinovu nabídku, aby dělal poradce jeho poradci Viktorovi, jenž byl předtím tajemníkem bývalého Riegerova tajemníka Hanuše, přijme a svoje rozhodnutí si brilantně odůvodní (vzpomeňme obdobnou obhajobu, již v aktovce Protest pronáší Staněk). Hru ukončuje Hlas z reproduktoru, který mimo jiné říká, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí!“. Tento na první pohled sebeironický a žertovný citát sama sebe (Havel dramatik cituje Havla politika a dávaje pateticky idealistické heslo do protikladu s vyzněním hry si dělá srandu — první Havel z druhého) se dá ale chápat také jako vystupňování druhé, skrytější roviny hry, která se navíc v Havlově dramatice objevuje vůbec poprvé.

V žádné jiné hře Václava Havla — když pomineme hru psanou na objednávku k výročí založení republiky Zítra to spustíme z roku 1988 —, a to ani v jeho hrách se silně autobiografickými prvky, jako jsou Audience, Vernisáž, Protest a Largo desolato, nebyl fikční svět tolik provázán se světem konkrétně reálným. Když nechám stranou postavu Dr. Viléma Riegera, jeho dlouholetou přítelkyni, jejíž totožnost ještě umocňuje Havlovo lpění na tom, aby ji hrála jeho žena Dagmar Havlová, některé kancléřovy výroky a celková situace hry, které očividně odkazují ke skutečným lidem, jejich výrokům a událostem, jež však nevybočují z míry autobiografičnosti her výše zmíněných, pak opravdové novum tu je postava Vlastíka Kleina. V žádné jiné hře totiž Havel tak ostentativně nekonkretizoval protihráče svých alter-ego jako zde. Vždy to byly toliko typy reprezentující sociální vrstvu, občanský postoj, exponenty moci ap., zatímco Klein představuje jak obecný typ pragmatického a bezskrupulózního politika, tak také samozřejmě upomíná na Václava Klause. Významovým rámcem hry se tudíž stává mediálně nesčetněkrát propraný antagonismus Havel-Klaus a ono neveselé vyznění, jež kontrastuje s výše citovaným heslem, se dá příliš snadno interpretovat jako Havlův soud nad Klausovou politikou a vůbec celkovou situací posledních let v České republice. Angažovanost dřívějších her se tu nebezpečně dostává do blízkosti obyčejné agitace.

Pokud jde o text samotný, Havel využívá osvědčených prostředků z her minulých, někdy na ně přímo odkazuje (např. Riegerovo „Šach“ a Kleinovo „Mat“ upamatovává na Huga Pludka ze Zahradní slavnosti, Viktorovo stálé přitakání šéfovi na postavu Zástupce primáře v Pokoušení), avšak vedle Hlasu z reproduktoru (jeho havlovsky duchaplné komentáře snad ani nemohou být míněny vážně, jenže bohužel nic nenaznačuje, že jako ironie míněny jsou) a samoúčelných aluzí na Višňový sad a Krále Leara s ničím novým nepřichází. Chybí tu výraznější dilema, konflikt, všechno je kvůli tématu tak trochu očekávatelné. Ale budiž, je to sice slabší Havlova hra, blížící se jeho nejslabším Spiklencům, ale pořád to je hra dramatika Václava Havla.

Mnohem víc mi ale na Odcházení vadí její kontext, respektive marketingový cirkus, který se už několik měsíců kolem ní točí. Ona Havlem a novináři zdůrazňovaná výjimečnost toho, že hra je nejdříve vydána tiskem, jako by to snad nebyla běžná praxe začínajících, ale i zavedených dramatiků (např. Zahradní slavnost také nejdříve vyšla jako text) a jako by v tomto zveřejnění nebyl očividný reklamní záměr. Vydání hry Respektem, jehož reklamě předtím Havel propůjčil svou tvář (obdobně smutný případ, jako když si předtím Hospodářské noviny zvýšily náklad tím, že na den propůjčily šéfredaktorství Václavu Havlovi, jenž si zas na oplátku udělal z HN reklamní nosič k propagaci svého Fora 2000). Nekonečný mediální seriál o tom, které divadlo hru uvede. Plánování filmu, který by se podle hry natočil.

A konečně Havlovy záměrně či nezáměrně naivní výroky, v nichž se přiznává k tomu, že mu tato mediální pozornost není příjemná, a v nichž doufá, že inscenaci jeho hry navštíví lidé proto, že je zajímavá, a ne proto, že ji napsal bývalý prezident (viz Lidové noviny 8. 12. 07). A v perspektivě tohoto kontextu pak nelze než dojít k neveselému závěru, že nejenom politika, ale rovněž i umění se nezvratně mění v ekonomiku.

Jiří Holub

(Václav Havel, Odcházení, Praha, Respekt Publishing, 2007.)

Babylon 4/XVII, prosinec 2007