Hannelores Tag ist grau, denn Helmut Kohl schlägt seine Frau

Neulich ließ die Hannelore mal etwas auf dem Teller

Zur Strafe lud sie Helmut ein in seinen Folterkeller

Tak o Helmutu Kohlovi smýšlela v roce 1988 punkrocková formace ze západního Berlína die Ärzte a vyjadřuje hned několik postřehů zároveň. Kohl si pečlivě pěstoval fasádu spokojeného rodinného života, kterému hudebníci asi tak úplně nevěřili. Zároveň si všimli Kohlovy vášně pro kulinářské výtvory, které se odrazily v tom, že kromě vlastních memoárů a politických traktátů byl spolu se svou ženou i autorem dvou kuchařek. A nakonec potvrdili, že se Kohl stal pevnou součástí popkultury. Ostatně další hudební velikáni Ramones Kohlovi s Reaganem věnovali jinou píseň, Bonzo goes to Bitburg. Tentokrát ovšem bez nadsázky.

V roce 1988 die Ärzte nemohli vědět, že Helmut Kohl bude německým kancléřem ještě dalších deset let a stanoví tak rekord v době strávené v čele poválečného Německa na 16 let. Zároveň se svojí písní přišli v době, o které se tradovalo, že na volební plakát stačilo vyfotit Kohlovy brýle a CDU-CSU volby opět vyhraje. K tomu sice nedošlo, pravdou však je, že na plakát stačilo dát pouze mohutnou postavu předsedy strany, případně detail jeho tváře, a žádný slogan již nebyl zapotřebí. CDU-CSU vždy vyhrála.

Helmut Kohl byl velikán, a to nejen vzhledem. Předsedou i nyní vládnoucí CDU byl neuvěřitelných 25 let, od roku 1973 až do svého odstoupení v roce 1998. V éře Brandtovy Ostpolitik v roli opozice nejen vůči koalici SPD-FDP, ale i vůči neméně výraznému předsedovi sesterské CSU Franz Josef Straussovi. Ten coby mnohonásobný spolkový ministr odmítal Kohlovo vůdcovství. Strauß šéfoval CSU ještě déle, neuvěřitelných 27 let až do své smrti. Kohla považoval za zelenáče a hrozil rozpadem spolupráce. Britské Financial Times tehdy psaly, že „nikdo, ani nejhorší nepřítel, nemůže Kohlovi předhodit, že by byl vizionář nebo brilantní řečník“.

Kohlův politický instinkt se však zanedlouho projevil. Nechal Strausse kandidovat na spolkového kancléře, prohrát ho volby a nechat neomezeně vládnout v rodném Bavorsku. Hlavní rival byl odstraněn a o dva roky později se sám poprvé stal kancléřem. Jako první agenda ho čekalo prosazení jedné části tzv. dvojího rozhodnutí NATO. Jednalo se o rozmístění raket středního doletu Pershing II v reakci na rozmístění raket SS-20 Sovětským svazem ve svých západních satelitech. Československé zpravodajství bylo zaplaveno nekonečnými mírovými pochody západoněmeckých pacifistů, blokádami vojenských základen a protesty mírových hnutí proti této „militaristické“ politice. Kohl však věděl své, možná i o financování těchto hnutí KGB. Sovětská převaha v konvenčních zbraních se díky tomu stala bezvýznamnou a suverenita SRN byla utvrzena. To se hodilo i projevilo v roce 1989, kdy k radosti avšak často i zděšení padla takřka ze dne na den berlínská zeď.

Zatímco se svět radoval z pádu symbolu bipolárního světa, politici neměli tušení, jak s novou situací naložit. Kohl již 28. listopadu téhož roku vystoupil s desetibodovým plánem na sjednocení Německa, kterým zaskočil nejen všechny spolustraníky a opoziční strany, ale i vítězné mocnosti 2. sv. války. Představa nového silného Německa nebudila nadšení v Paříži, Londýně a přirozeně ani v Moskvě. Jiný plán však nebyl. Kohlovým ústupkem bylo jen definitivní stvrzení hranice na Odře a Nise, početní omezení německých ozbrojených sil a zřeknutí se zbraní hromadného ničení (jaderné, biologické, chemické). A s podobnou vervou se pustil i do prohloubení evropské hospodářské a měnové unie, zjednodušeně francouzského plánu na neutralizaci Německa. Plánu na zavedení Eura obětoval i vlastní politickou kariéru, věděl, že většina Němců před novou měnou preferuje pevnou marku. Jeho víra ve spolupráci evropských zemí byla silnější, coby válečné dítě, jehož starší bratr ještě stihl padnout v 2. sv. válce, měl bytostnou hrůzu z představy dalšího válečného konfliktu.

Kohl se tak stal jedním z mála ne-li jediným státníkem, který vyčníval v době rozděleného světa i v době po pádu železné opony. Svůj talent stihl projevit i v sázce na Angelu Merkelovou, které pomohl do vrcholné politiky. Ostatně právě ta se v letošních volbách pokusí jeho rekord alespoň vyrovnat. V časech hektických politických změn, ztrátě pozic politických stran, všeprostupujícího populismu a emoční lability voličských skupin je Německo zatím výjimečným příkladem stability a předvídatelnosti. Možná i díky Helmutu Kohlovi. Kohl je symbolem doby silných politických stran generující silné vůdce, doby, která se jeho smrtí zdá být definitivně minulostí.