Je to ruský občan, pod ruskou vlajkou na ruském tanku s ruskými zbraněmi jezdí po Ukrajině a hádejte, kdo je to? Proruský separatista. Tak nějak vypadá podle expertů „moderní válka 21. století“, agrese jednoho státu vůči druhému, v kterém jde jejímu strůjci především o mír.

Jako za starého dobrého SSSR. Čeští nejvyšší ústavní činitelé jsou cyničtí a klidní. Anexe Krymu, válka, neválka, prezident Zeman by Rusům (asi za odměnu) chtěl zrušit vízovou povinnost. Zjevně se nebojí, že by jeho letoun nad Prahou mohl někdo jednou snadno sestřelit raketou země vzduch. Politický matador Sobotka na to jde chytřeji. Opakovaně přislíbil armádě zvýšit výdaje na obranu a snad se jednou přiblížit doporučovaným 2 % HDP. Skutečnost je opačná. Podle posledního výhledu českého státního rozpočtu tyto výdaje v roce 2016 klesnou již pod jedno procento, tedy suverénně nejméně v celé historii České republiky. Vyslovit cokoli, byť jen morální odsouzení, je přibližně stejné tabu, jako se vyfotit s dalajlámou. Ukrajinci se na nejen naši pomoc spoléhat nemohou a mnozí to dobře chápou.

Například dněpropetrovský gubernátor Ihor Kolomojskyj chce na rusko-ukrajinské hranici postavit zeď, která by mohla být vylepšená plotem, do kterého pustí elektrický proud. Účelem je zabránit pronikání ruských zbraní a diverzantů na Ukrajinu. Jak jednoduché. Velká čínská zeď má 3 500 km, plot na mexicko-americké hranici 3 000 km a ukrajinsko-ruská hranice pouhých 1 900. Problém je, že čínskou zeď už dlouho nikdo neprověřil, Mexiko má bezmála třikrát méně obyvatel než Spojené státy, navíc nikoho v Mexiku nenapadá USA vojensky napadat. Největší překážkou ovšem je, že Ukrajina již některé části hranice nemá pod kontrolou, a je otázkou, jestli ještě někdy mít bude. Situace se tak podobá spíše Jižnímu Vietnamu a infiltraci po Ho-Či-Minově stezce, které nedokázaly zabránit konvenční bomby ani napalm. Ho-ČI-Minova stezka měla tisíc kilometrů, ta současná Putinova je mnohem kratší. K infiltraci nových zbraní dochází nejčastěji přes běžné hraniční přechody.

Horší je, že přestože každý den na místě umírají noví a noví lidé, Putin stále nemá splněno. Strategickým cílem je dokázat omezenou suverenitu Ukrajiny, tedy získat takový vliv, aby si Ukrajina byla vědoma toho, že nemá právo samostatně rozhodovat o své budoucnosti, ať by měla být jakákoli.

Nový prezident Porošenko na formu protektorátu odmítá přistoupit, konec konfliktu je tak v nedohlednu. Putin se přepočítal ve dvou věcech. Po „hladké“ anexi Krymu nečekal efektivní odpor infiltrované ukrajinské armády. A také čekal aktivnější podporu civilního obyvatelstva „osvoboditelům“. Jenže sázka na bandity, vrahy a propagandu nechala místní poměrně v klidu. V milionovém Doněcku se na žádné demonstraci na podporu nové protorepubliky nesešlo více lidí, než v Praze každý rok na podporu legalizace marihuany.

K reinkarnaci ideje omezené suverenity používá Putin jak tradiční nacionalismus, tak především odkazy na slavnou éru Sovětského svazu, za jehož následovníka se současné Rusko považuje. Do jisté míry se dá říci, že válečný konflikt je i důsledkem sporu o interpretaci minulosti, sporu, který v naštěstí jiné podobě známe i u nás. Zatímco ukrajinští lídři se chtějí se sovětskou tradicí radikálně rozejít, ruští nikoli. Minimálně verbálně se Ukrajina rozhodla jít cestou právního státu a historické odpovědnosti, což Putinův režim navazující na praktiky KGB celkem pochopitelně vnímá jako hrozbu. A využil toho, že Ukrajina není homogenní právě ani ve vnímání minulosti. Zatímco na západě země jsou Leninovy pomníky a podobné relikty dávno minulostí, na východě se po tomto inženýrovi genocidy jmenuje kdeco.

V tomto „stavu ohrožení“ pak Putinova reinkarnace Sovětského svazu zachází dál, než kam kdy možná sám chtěl zajít. Protože je vítězství nad fašismem jediným historickým pozitivem ze sovětské éry, je nejlepší označit opozici právě za fašisty. Přitom jaksi pozapomíná na to, že sověti s fašisty nejen vytvořili velmi podobné režimy, ale též spolu ochotně spolupracovali a nakonec ruku v ruce napadením Polska zahájili i 2. světovou válku. Všechny mediální kanály v Rusku jsou dnes napřeny k odhalování „fašistických zvěrstev kyjevské junty“ na civilistech, k čemuž využívají znovuobjevené difamace. Běžně se tak ve zpravodajství opět objevují nepravdy a lži, jako důkazy slouží obrazy z úplně jiných končin světa, například Čečenska, Gruzie, Sýrie, ale i New Orleans nebo jen prostě úpravy ve Photoshopu.

Aniž by to někoho vzrušovalo, ruská média naplňují veškeré prvky podněcování k národnostní nesnášenlivosti a úspěšně symbolizují jeden z hlavních prvků vlády sovětů – život ve lži. Má se zastřít, že kromě patriotismu, sovětismu a podobné veteše chybí ruskému režimu jakákoli jiná idea, která by mohla legitimizovat například porušování základních lidských práv, jako je svoboda slova nebo shromažďování. I když připustíme, že jednoduchá řešení neexistují, nikdy není na škodu nazývat věci pravými jmény. Dokud bude Rusko odmítat přispět k deeskalaci konfliktu, je na čase uvažovat o jeho zařazení na seznam zemí podporujících terorismus, beztak jsou již se všemi přáteli. A co na to čeští politici?

Babylon 2/XXIII, 23. června 2014