Serhij Ryba stojí před obecním starostou a lhostejně poslouchá jeho výtky.

„Jak to zakopáváš? Co je to za práce, jen tak zahrabat, nohy ze země vyčnívají … Tak se to dělá?“ Starosta se zadíval do okna a chvíli mlčel. „Víš, co ti řeknu, drahý soudruhu Rymare? Přišlo nařízení z okresu, aby se zemřelí pohřbívali pořádně, totiž hluboko. Neříkám, že aby to bylo půldruhého metru, ale aspoň na metr je třeba. Začíná léto, může nastat epidemie, mor a jiné všelijaké nákazy. E-pi-de-mi-e! Chápeš? S tím nejsou žádné žerty! … Ale čert vem epidemii. Co když se tu objeví nadřízení, naše ,načalstvo‘? To potom bude horší než epidemie. A já se za tebe, milý soudruhu Rymare, zodpovídat nechci a nebudu. Dělej tak, abys nelitoval!“

Serhijovo příjmení bylo Rymar, ale ves dle svých odvěkých zvyklostí dávat všem přezdívky přezvala ho na Rybu. Podíval se na své bosé nohy – chodidla opuchlá jako bochníky, kůže co nevidět může popraskat. Polkl sliny: „Musím se najíst … síly nemám.“

„Myslíš si, že já nechci jíst? Všichni chtějí! Ale kde pro tebe něco najdu? – Ale nemluvme o jídle, ale o práci. Honem jdi, vezmi rýč a hajdy na hřbitov! Zaházej hlínou, co je třeba, vše, co je nutné … dobře zaházej, aby kolena netrčela, nebo …!“

„Sám si to zahazuj,“ pomyslel si Serhij a bez odpovědi odešel.

Venku bylo liduprázdno a ticho. Většina vesnice již vymřela a ti, co ještě živořili, polehávali ve svých domcích nebo seděli nehybně na zápražích a pokorně čekali na smrt.

Záhony zarostly plevelem, černobýl vylezl ze zákoutí do středu dvorků, husté kopřivy se zvedly do výšky plotů. Uprostřed býlí se chalupy jaksi zmenšily, shrbily a polekaně ztichly.

Hrobové ticho zahaluje vesnici.

Ani pes nezaštěká, ani kočka nepřeběhne. Jen vítr ještě žije, šumí ve zpustlých sadech, zvedá prach po cestách, vzdouvá doškové střechy.

A jaká to kdysi bývala vesnice – tři části měla – Moločky, Sloboda, Tatarnovka! Hlučela lidskými hlasy, skřípěním žebřiňáků, tlukotem cepů, řehtáním koní. Prostě žila. Za letních večerů, kdy se stáda vracela z pastvin, nebylo na ulici pro prach vidět na krok, slova nebylo slyšet kvůli bučení krav a bečení ovcí. Ženské se musely doslova vrhat mezi dobytek a vytřídit své ovce a zahánět je do dvorů. Krávy šly zvolna do svých chlévů samy, ale hloupé ovce míjely vrata a cupitaly neznámo kam. Bébébé…

Vesnice vonívala vyhřátým prachem a mlékem, slaměným dýmem a bramborami vařenými k večeři. Teď nevoní ničím. Umírá.

Každé ráno Serhij s pomocníkem obchází svoji Slobodu, dívá se do každé chalupy, prohlíží dvorky, stodoly, chlévy. Některé domky mají dveře dokořán – tam už nejsou ani živí, ani mrtví. S povozem zastavují u každého dvoru, mrtvé nakládají jednoho vedle druhého jako dříví a pak vezou na hřbitov. Takto Serhij vzdává poslední poctu svým sousedům ze vsi.

A tak již pochoval i svoji ženu i svoje tři děti. Motrja, pravda, nezemřela hlady, ale zabila se, když spadla z akátu. Lezla pro loňské lusky, aby nakrmila hladové děti. Snad se jí hladem zatočila hlava. Děti zemřely, když se najedly lopuchů. Serhij vykopával kořeny, vařil je, že tak nasytí a zachrání děti. Ty jedly, pak ale v noci plakaly bolestí břicha.

Také dnes ráno se Serhij zastavil pro svého pomocníka Hrycka Mulara. Ten ležel na hliněné podlaze.

„Jakto, že ležíš?“ Hrycko se pohnul a namáhavě zasténal. „Tak jo,“ řekl si Serhij, „za chvíli to budeš mít za sebou i ty.“ Hrycko se náhle postavil, ale zavrávoral a upadl tváří dolů. Jeho ruce zoufale šátraly po podlaze, jako by po něčem pátraly. Napínaje zbytky sil, plížil se zvolna ke dveřím, podobný rozmáčknutému brouku, který se v zápase o život snaží ještě popolézt.

Serhij vyšel ven, nechávaje dveře otevřené. „Dřív lidi umírali, teď chcípají jako psi. Když dříve zemřela nějaká Odarka, Chrysťa či Pylyp, okamžitě o tom věděla celá ves. Přicházeli za mrtvým, přinášeli svíce, křižovali se, posedali si po lavicích, šeptem hovořili o zemřelém. Stařeny si utíraly slzy, poslouchaly pláč a žalostné nářky domácích. Dostavil se kněz, žalmista a zpěváci. Teskný chorál naplňoval obydlí a doprovázel zesnulého do příbytku věčného. Teď tu není ani kněz, ani kadidlo, nejsou svíce, je tady jen Serhij Ryba a nevzhledná, hubená herka.“

„Ani já tu už nebudu, protože dnes ze vsi odejdu. Půjdu do okresního Janušpolu, je tam cukrovar, možná tam najdu nějakou práci, třeba jen za stravu. Nevadí, že jsem opuchl. Jen se tak jednou najíst, síla by se vrátila. Kdyby byl aspoň kousíček chleba …“ Zvolna se vlekl ulicí, stěží odolávaje větru, který mu vál do tváře. Bolí nohy i hlava, v hrdle vyschlo, jazyk jako rašple. Chce se pít, ale to se nesmí – z vody ještě víc oteče a ochabne. Serhij takových viděl už mnoho. Zná to.

„Až přijdu do Janušpolu, potom …“ Co bude potom, nevěděl, ale něco nejspíš bude. Bezdůvodná naděje ho hnala proti větru, který sílil, málem ho srážel k zemi a v hlavě mu hučel jako v mlýnici. Za vsí se rozhodl, že si odpočine, a usedl na příkop u cesty. Před ním na pahorku větrný mlýn, opodál druhý. Stojí ponuré, mlčenlivé. Vítr se hučivě opírá do jejich lopat, vyzývá k práci, trhá jejich nehybná křídla, z nichž už dávno vypadly šindely.

„Možná je tam mouka! Třeba zbyl na trámech a zdech moučný prach … i ten se dá jíst.“ Serhij se již vydával k větrníku, ale hned si to rozmyslel. „Už čtvrtý rok stojí bez hnutí, od začátku kolektivizace. Myši a potkani všecko zničili, kdepak by tam byla nějaká mouka. Mlynář měl kočky. Velcí a vypasení byli ti kocouři. On je teď v táboru na Solovkách, možná je už i po smrti, nevinně. Větrníky osiřely a, jako i lidé, umírají hladem.“ Zadřímal a tu vidí, jak k němu přichází sám předseda vesnického sovětu se svými vykonavateli. „Proč přišli? Vždyť už všecko zabrali, sýpky vymetli, ani myš se neuživí. Nebo se předseda dozvěděl, že Motrja napekla placky z otrub a pohankových plev? Ach, ještě trocha fazolí zůstala na půdě v slaměném košíku. Měla se lépe schovat. Teď ji najdou a zaberou, naučili se hledat jako zloději.“ – „Kde je mlýnský kámen?“ křičí předseda. Žernov našli v koutu předsíně pod veteší. Vyvlekli ho ven, v rukou vykonavatele je kladivo. Raz – dva – tři! Kámen se roztříštil na kusy. „Mletí se nedočkáš! Jestli jsi dobře ukryl zrní, budeš ho vařit celé!“ – Serhijovi není líto žernovu, v ruce má kousek placky, ale bojí se jíst. Uvidí-li předseda, tak znovu v chalupě vše převrátí vzhůru nohama. Nevítaní hosté ale odkvapili a Serhij si s úlevou oddechl – teď může beze strachu jíst.

Procitl, když se rukou dotkl rtů. Žádné placka nikde není, byl to sen. „Je třeba se zvednout a jít, tady nic nevysedí. Sesunul se do příkopu. Vítr je tu míň pronikavý. Jen chvilku si ještě posedím – a půjdu. Musím hledat záchranu, nebo …“ Ale opět se ho zmocnila vlna nepřekonatelné ospalosti.

„Zima, mráz. Nachází se v davu lidí na zamrzlém rybníku. Jasné slunce září různobarevnými jiskrami na masivních křížích vytesaných z ledu a politých kvasem z červené řepy. Velebný pan Mykolaj stojí na koberečku před oltářem z ledu. Sbor zpívá a lidé podupávají, vydechujíce mrznoucí páru. On kráčí, všichni mu ustupují a dělají uličku, neboť vědí, co se stane – skočí do prorubu v ledu a vykoupe se ve svěcené vodě. Každý rok to tak dělá o svátku svěcení vody v Jordánu, lidé si už na to zvykli, ale přesto se všichni dívají s nadšením a zaujetím. Jakou odvahu je třeba mít, skočit za takového mrazu do ledové vody!

Bohoslužba končí, velebný Mykolaj světí vodu velkým stříbrným křížem. Lidé přistupují k prorubu s lahvemi, džbány, hrnci. Už je to tady! Rychle se svléká a jen v prádle a vysokých botách jde k prorubu. Nuže, rozestupte se! Zouvá boty a skáče do vody. Je tam mělko, voda sahá jen kousek nad pas. Přisedává a noří se pod hladinu. Třikrát polyká, aby byl zdráv a nemusel se bát nachlazení. Motrja zatím rozestýlá na okraji otvoru starou, omšelou houni, aby mu ruce a nohy nepřimrzly k ledu, když poleze z vody ven. Vše trvá pouhou chvilku. Už stojí nohama na houni, teď rychle vysoké boty na nohy, čepici na hlavu, kožich na sebe … a honem. Než se Motrja vrátí domů, bude už sedět v suchém prádle za stolem, v sobě bude mít sklenku vodky a zajídat. Kořalka a jídlo se na stůl připravují předem.“

Polkl slinu a otevřel oči. „Jako bych ani nespal, a co všecko se mi zdálo! Proč sedím? Musím jít … musím jít, ale sil není, a ještě ten vítr k tomu …“ Opodál vyskočil z brázdy zajíc, postavil se na zadní nohy, mrkl na Serhije, a jako by se vysmíval osamocenému člověku, beze spěchu odskákal do polí.

„Vem to čert, zkřížil mi cestu, to bude smůla … Dobře se vede zajícovi, všechno kolem je jeho. Smlsne si na zeleném žitu, pak se rozběhne na jetel a nikdo mu neřekne „nejez“, nikdo mu nevezme ani to poslední, nenechá ho umírat hlady. Ale co zajíc! Každý brouček má dost potravy. Housenka si leze po lupenu, vybírá, co je nejchutnější, a jí, kolik chce. Neoře, neseje, nemlátí, sám Bůh jí přichystal všeho dost, ona si žije a ničím se netrápí. Ale člověk, co ten se nadře na kousek chleba. Mrzne, mokne, nemá klidu ani ve dne, ani v noci, ani v létě, ani v zimě. A když se konečně něčeho dopracuje a v komoře má nějaký ten drobet – přijdou zloději. A dokonce ve dne přijdou, ne v noci, a seberou mu všechno, protože musejí budovat jakousi pětiletku. Vezmou i to nejpotřebnější a ty, člověče, můžeš umřít dnes, zítra – to je tvoje věc, oni svoje vykonali. Stahovali došky ze střech koníren, řezali z nich řezanku pro kolchozní, kdysi koně soukromníků. Když je časného jara pustili na čerstvý vzduch, toulaly se koňské kostry prázdnými poli, hryzaly suchý loňský plevel. Srdce pukalo, člověku se nechtělo dívat na to boží dopuštění. A teď to přišlo i na lidi.

Proč Bůh tak nespravedlivě trestá? Přece jsem nikdy nikomu nesebral ani slámku. Rodinu jsem živil těžkou prací, žebrákovi jsem neodmítl kousek chleba. Modlil jsem se, aby Bůh požehnal mé práci, dal úrodu, ochránil dobytek. Všechno jsem činil podle božích i lidských zákonů. Čím jsem se prohřešil, že jsem dnes chudší než žebrák? Ten měl v torbě aspoň kousky chleba, já ani ty nemám. Nikdo mi nedá almužnu, ani lidé, ani Bůh. Bůh se odvrátil, lidé nemají.

Ve vesnici kdysi žila Antonína, stala se aktivistkou. Svolávala vesničany, četla jim z novin, kolik bylo u nás vytaveno litiny, kolik oceli. Tolik, že se celý svět diví a kapitalisti málem pukají závistí a zlobou. Kdyby mohli, zaživa by naši vlast dohnali do hrobu. Na to jsou ale krátcí, my kráčíme stále vpřed. Pořád kecala a kecala, až se zamotávala, že sama nevěděla, jak dál. A tak začínala lidem spílat, že jsou lhostejní k úspěchům. „Vy jste zpátečníci! V každém z vás sedí zárodek kapitalisty! Znám vás, jste neuvědomělé elementy! Jen na sebe myslíte a na náboženské rouhačství!“

… Noční ticho rozrušilo bědování žen, pláč dětí, rámus a křik. Rodiny likvidovaných kulaků, sedláků, kterým všechno vzali, vyváželi na Sibiř. Karavana povozů, hemžení lidí, uzílky s ubohými selskými potřebami. Loučení se vsí. Loučení navždy. „Odpusťte nám, lidičky, jestli jsme se něčím provinili! Buďte s Bohem!“ – „Bůh odpustí!“

Antonína přibíhá k povozu. „Kde je samovar? Vždyť jste měli samovar!“ Běhala po vsi jako šílená, vyvlastňovala, znárodňovala, s pěnou u úst vykřikovala o straně, o plánech, o třídním boji. Teď už zmlkla. Hladová smrt ji zklidnila. Odvezl jsem bývalou aktivistku na hřbitov a zahrabal jako všechny ostatní.“

„Daleko je do Janušpolu, nemyslel jsem si, že až tak daleko. Dřív jsem tam, pravda, nikdy pěšky nešel, jezdil jsem s koňským povozem, a to jen na podzim s řepou do cukrovaru. Tam řepu, zpátky řízky z cukrovky pro dobytek. Teď bych ty řízky jedl sám, i lněné pokrutiny bych jedl, jen kdyby byly. – Říkají, že v Janušpolu je možné koupit půlku chleba za pět rublů. Pět rublů! Kde je ale vzít! Vždyť nemám ani vindru. A stejně, copak bych se nasytil funtem chleba? Asi ne – jsem moc vyhládlý, už si ani nepamatuju, kdy jsem naposled jedl.“

Slunce už dávno sestoupilo z poledne, když se Serhij dovlekl k vrátnici cukrovaru. Ticho, nikde ani živé duše. Vzal za kliku – zavřeno. Chvilku postál, pak váhavě zaťukal. Ozvaly se kroky, zarachotila závora, ve škvíře pootevřených vrat se objevila stařecká tvář s šedivým strništěm. „Co je?“ „Chtěl bych … chci vidět Palamarčuka.“ „Kterého Palamarčuka? Josefa?“ „Jo, Josefa.“ „To jste si teda vzpomenul! Ten je už víc než půl roku po smrti.“

„Och …to jsem nevěděl. Co se mu stalo?“

„Nevím. Udělali pitvu. Říkali, že mu v žaludku našli kus plsti. Co jste od něj chtěl?“

„On mi … chtěl jsem od něho trochu melasy.“

Stařík se podíval na Serhijovy oteklé nohy, na opuchlou tvář. „Oj, člověče milý, nač je ti melasa, i bez ní umřeš. A jaká melasa v tuto dobu – na podzim ji odvezli do lihovaru v Čudnově. A odkud jste?“

„Z Moloček … třeba aspoň trochu někde zůstalo…“

„Zůstalo, nezůstalo. Sem chodí jeden za druhým. A vy jste co, Josefův příbuzný?“ „Jo, příbuzný. On je můj bratranec a já jeho …“

Stařík jako by se pousmál. „Nějakou flašku máte?“

„Kdepak, jakoupak flašku. Už sám ani nepamatuju, kdy jsem si lokl.“ „Já mluvím o prázdné lahvi. Počkejte tady.“

Byl pryč dlouho, asi půl hodiny. Když se konečně objevil, podal Serhijovi velkou zelenou láhev. „Berte a jděte odsud,“ a zavřel vrata.

Serhij se radostně usmál. „Na světě jsou ještě dobří lidé.“ Odešel pár desítek kroků k plotu, sedl si na zem, vrhl se na láhev a hltavě polykal hořkosladkou tekutinu. Vypil polovinu a oddechl si. „Víc nebudu, všechno nelze najednou, nebo umřu.“ Postavil láhev vedle sebe, zavřel oči. Překvapeně si uvědomil, že se mu točí hlava, jako od kořalky. Zmocnila se ho malátnost, zachtělo se mu ulehnout.

Natáhl se u plotu a upadl do dřímoty. „Je na poli, na svém poli! A žito je tak hezké, brzy už ukáže klasy. Vlny se po něm valí jako na moři. – Ale teď nějací cizí lidé, mnoho lidí, sto, možná i víc, jdou přímo přes pole, pošlapávajíce žito. On křičí, jako by ho na nože bral, ale jdou dál, jako by neslyšeli. A žito už není, zůstává jen černá zem. Vtom se odněkud objevil kolchozní brigadýr Petr Gudz. Nabírá plné hrsti půdy a hází mu je do obličeje. „To je pro tebe! To je pro tebe! To ti patří!“

Ze spánku ho vytrhly lidské hlasy. Dva kroky od něj seděla, opírajíc se o plot, žena s oteklou tváří. Před ní stály dvě děti – chlapečkovi byly asi čtyři, děvčátko vypadalo o něco starší. Děti byly podobné rybímu potěru – hubené, až zelené tvářičky a velké oči, ve kterých se zračil strach, beznaděj a nedětský smutek. Matka těžce dýchala a mluvila se zámlkami po každém slově. „Jděte, dětičky… jděte támhle… Já už nemůžu… unavila jsem se,“ a ukázala na domky, kde bydleli cukrovárenští úředníci.

„Jděte, moji milí… moje hodné… tam jsou dobří lidé… oni vám dají…chleba …“

Děti se zoufale dívaly na matku, bolestně se křivily. „My se bojíme… Jděte s námi!“

„Čeho se bojíte? … hloupoučké… jděte… Budu vás tady čekat… jen si odpočinu… trochu… než se vrátíte…“ „Tam jsou psi,“ řekla holčička a zavzlykala.

„Nejsou, já vím … jděte … maminka vás tuze prosí.“

Děti se vzaly za ruce a pomalu, co chvíli se ohlížejíce, šly. Několikrát se zastavily se zřejmým úmyslem se vrátit, pak ale kráčely dále, přibližujíce se k domkům. Zastavily se před vrátky, dlouho stály v rozpacích, pak je ale děvčátko opatrně otevřelo a děti zmizely ve dvoře.

Žena seděla nějaký čas bez hnutí, jako zkamenělá, pak tiše zasténala a svalila se na bok. Napnula se, otřásla se jednou, podruhé a nehybně strnula. „Konec,“ pomyslel si Serhij, „ je hotová.“ Již si zvykl na smrt tak, že se zcela lhostejně díval, jak umírají lidé. Vždyť už mnohokrát vynášel z chalup ještě neztuhlé nebožtíky.

Děti se vracely. Nedržely se teď za ruce, běžely, pospíchaly k mamince a již zdaleka radostně křičely. „Mami, teta nám dala boršč! Božíčku, jaký to byl dobrý boršč! Teta je tak hodná a na vás se ptala a plakala. A chléb nám dala.“

Přiběhly k plotu. „Probuďte se, mami! Slyšíte?! Tady je chléb, teta pro vás… Jezte… Vstávejte… Proč ležíte? … Bojíme se!!“

Matka se neprobírala. Strašná předtucha sevřela dětská srdíčka. Děti matkou třepaly, plakaly, odlamovaly kousky chleba a snažily se je vpravit do jejích semknutých úst.

Serhij přistoupil blíž a mlčky vše pozoroval. Díval se na skývu chleba v chlapcově ruce. Byl to pravý chléb, chléb, který už tak dávno neviděl. Chtěl říct „dej“, ale ruka sama vytrhla skrojek z dětské ručky.

… Tržiště neumírá ani za nejděsnějších časů. Vždycky jsou takoví, kteří chtějí něco prodat, a najdou se i ti, koho potřeba nebo bída nutí něco kupovat. Na trhu se setkávají jako krutí nepřátelé, jeden bez druhého se však nemohou obejít.

Serhij se vleče mezi trhovci. Prodavačů je málo, nejvíce je těch, kteří si prohlížejí „zboží“. Šťovík, sušené ovoce – křížaly, višně a slívy, fazole se prodávají na sklenky, stejně tak kroupy ze stoupy. Starší žena sedí nad neckami placek či lívanců černých jako zem.

„Co stojí vaše placky, babi?“ „Tři za rubl.“ „ Z čeho jsou – z plev a smoly?“ „Aby vás… Proč tohle říkat? Jsou z mouky a melasy.“ „Tak mi dejte za rubl.“ „A peníze máte? Ukažte!“ Taková opatrnost je na místě. Často „kupující“ mizí se zbožím aniž zaplatí. To jsou tak zvaní chmatáci. Takový sebere placku či buchtu a utíká. Když ho dostihnou, tak už placky není – snědl ji v běhu. Ať ho mlátí nebo ne – žádný užitek. Za hodinu je na trhu zase a opět se poptává na cenu. Chmaták přijímá bití lhostejně, bere ho jako naprosto zasloužené. Jestliže jedna akce proběhne šťastně, ví, že příště bude bit několikrát za sebou.

Serhij naslouchá rozhovorům trhovců. „Říkají, že v Berdyčivě bílý chléb prodávají. Fronty jsou strašné. Lidi se do nich staví už zvečera, krám se ale otvírá až v devět ráno. Co tam se děje! Škrtí se a okrádají – opravdická Sodoma a Gomora. A milice nemůže udělat nic. Tisíce lidí.“

„Zvláštní obchody vymysleli, torgsiny. Tam člověk dostane koupit všecko – i chléb, i olej, i mouku, i kroupy.“

„To jistě! Když ale máš pecyky, staré carské zlaťáky.“

„Napřed lidem sebrali zlato, a teď ,obchody‘ zavedli.“

„U nás jednu babku kvůli zlatu zatkli. Někdo udal, že prý má schováno hodně zlata. Přišli do chalupy a ptají se: ,Kde je zlato!?‘ A babka: ,Není a není‘. Všecko prohledali – nic nenašli. Sebrali babičku, zavřeli. Sedí v lochu den, sedí druhý, na třetí den ji vedou k náčelníkovi. A ten k ní: ,Proč jsi nám, babičko, lhala, že nemáš zlato? Našli jsme je!‘ A hloupá stařenka se ptá: ,Kde jste našli? Pod prahem?‘ Náčelník na to: ,Ne, pod pecí. Tak ty ještě i pod prahem máš?!‘ Přijdou – a pod prahem je opravdu zakopané zlato. Hloupá babka.“

V dáli se na ulici objevil jakýsi podivný houf. Směřoval k tržišti, ale nějak zvláštně – lidé se hned rozbíhali, hned zase sbíhali, poskakovali, shluk se stále přemisťoval a jako by kypěl. Zdálo se, že opile tančí, jako by šla svatba, ale ani hudbu, ani zpěv nebylo slyšet. „Lidojeda vedou!“ „A ne jednoho, ale dva!“ Obklopeni dychtivým davem šli dva mládenci s rukama svázanýma za zády, tváře měli zkrvavené. Jeden už měl vyražené oko, viselo na žilce u oteklého nosu. Vedli je na provazech dva milicionáři a dva další je obětavě bránili před rozzuřeným davem, který chlapce bil, plival na ně, drápal je nehty. Dav minul tržiště a šinul se dál.

„Kam je vedou?“ „Jakto, kam? Na milici. Já bych jim ukázal milici! Já bych ty vrahy hned věšel, a oni se s nimi ještě párají!“

Na tržišti už věděli – chlapci zabili svou matku. „Přijde brigadýr, nebo je to mechanik, přesně nevím, aby je vyhnal do práce. Vidí – z komína se kouří, takže je někdo doma. Vzal za kliku, ale je zavřeno na závoru. Jde k oknu, kouká a ti dva netvorové se s masem patlají, ruce zakrvácené, a ve škopku lidská hlava leží. Dal se do křiku, sousedé se sběhli, asi deset. Poslali pro milici, ale lidi již vzali do rukou kůly a postavili se vedle dveří a oken.

„Nezkoušejte utíkat, stejně vás zabijeme!“ „Tak oni, zmije, na půdu vylezli a přes střechu chtěli zmizet!“

„Takovíhle synáčkové! Maso do železňáku položili, uvařit nestihli.“

„Och lidičky, to už konec světa nastává! Děti rodnou matku zavraždily a na kousky rozřezaly! Blesk aby do té země uhodil a vypálil všecko všudy!“ „Za hříchy nás Bůh trestá!“ „Co to meleš, za jaké hříchy? I malé děti umírají – a žádné hříchy nemají. Proč ony?“

„Za hříchy rodičů! Říká se, že až do čtvrtého pokolení. A taky se říká: ,Neudělej si modlu!‘ a my si ji udělali. Teď přemýšlej, máš-li čím.“

Slunce zapadalo, lidé se pomalu rozcházeli. Serhij pocítil chlad, roztřásl se, nohy se mu podlamovaly. Došel ke kostelní zídce, sedl si na zem, schoulil se ve snaze ztlumit chvění. Sebemenší pohyb však vyvolával pekelnou bolest v útrobách. Návaly zimnice přicházely jeden za druhým …

„Hej! A ty ses tam proč uvelebil?“ Nad Serhijem stáli dva milicionáři.

„Nech ho, copak nevidíš?“

 

Přeložil Evžen Topinka.

 

Slovo syna

Už delší dobu ležely v mojí skříni rukopisy a koncepty mého zemřelého otce. V naivní představě, že dělám důležitější věci, pořád jsem odkládal jejich zpracování na pozdější časy. Kaji se! Konečně jsem ale našel čas, aby jsem splnil svoji synovskou povinnost. Vyšlo z toho zatím šest povídek v ukrajinštině – jedna o hladomoru na Ukrajině v letech 1932–1933 a pět lágrových vzpomínek, které jsem poslal do ukrajinského literárního časopisu Dzvin. Jelikož mi otec mnohokrát opakoval známou sentenci, že každý Čech musí aspoň jednou za život spatřit Prahu – jemu ji ale spatřit dopřáno nebylo, doživotně byl ocejchován jako nepřítel národa –, tak jsem si umínil přispět tomu, aby v Praze vyšly aspoň jeho povídky. Proto jsem je přeložil do češtiny. Literární redakci Hladomoru provedla profesorka z university v Ústí nad Labem pí Marie Hadková, za což jí upřímně děkuji.

Několik slov o otci.

Můj otec, Václav Topinko (chyby v jeho příjmení se dopustili sovětští úřednici), se narodil roku 1921 v Žytomyrské oblasti na Ukrajině v rodině volyňských Čechů Frantička Topinky (pocházel z Rožmitálu pod Třemšínem) a Boženy z domu Valové z Královéhradecka. Povoláním byl novinář. Ovládal šest jazyků, maloval a jako každý pravý Čech muzicíroval – hrál na řadu nástrojů a hudbu i komponoval. Skvěle znal světovou literaturu a zvlášť poesii. Ve 47. roce byl zatčen ve městě Horodok ve Lvovské oblasti, kde dělal šéfredaktora místních novin. Byl odsouzen k trestu smrti, který mu pak změnili na 25 let odnětí svobody, 5 let ztráty občanských práv a 5 let vyhnanství. Trest si odpykával v Archangelské oblasti, větší část pak v Komi v ASSR. V roce 1957, v krátkém období chruščovovské oblevy byl propuštěn. Zbytek života pracoval jako dělník v postavení, které bylo v tehdejším „dělnickém státě“ málo ceněné. Zemřel v r. 2003 v Novohradě Volynském.

O autorovi: Ing. Evžen Topinka, syn a předseda České besedy ve Lvově.

 

Babylon, 31. 3. 2010, Literární a výtvarná příloha.