V Národním památníku v Praze na Vítkově se o volebním pátku 20. října konal zvláštní večírek spojený s rautem a diskotékou. Podle MF Dnes ho pořádala Tamara Bendlová-Kotvalová, manželka místopředsedy ODS a středočeského hejtmana Petra Bendla. Paní Bendlová vlastní firmu na dovoz a prodej luxusního zboží, která takto slavila deset let existence, z čehož patrně vyplynulo i dosti netradiční „vstupné“: přijít mohl jen ten, kdo měl na ruce hodinky alespoň za 100 000 Kč.

Hostů bylo dost, prý 1200, takže celková cena hodinek všech zúčastněných musela činit minimálně 120 milionů. Agentury neříkají, zda si musel každý účastník přinést účtenku z hodinářství, aby byl vpuštěn, lze však předpokládat, že neobyčejně účinně zapůsobil strach z faux pas první velikosti: „Není to ten, co tuhle přišel na ten úžasnej večírek s hodinkama jen za 60 000 a celou dobu je pak neohrabaně schovával v rukávu? No to je ale dílo! Co si dneska lidi nedovolej!“

Doba je opravdu zlá a člověka dnes může potkat ledacos. Představte si třeba, že vám přijde pozvánka od manželky středočeského hejtmana na večírek s podmínkou účasti v podobě hodinek za 100 000 na ruce. Prohrabete celý byt, vše obrátíte vzhůru nohama, už ani nedoufáte, ztrácíte veškerou naději a tu najednou — skoro zázrak! — v prádelníku, mezi nevypranými ponožkami… a tu je máme! Tady jsou ty nádherné hodinky od dědečka z Ameriky! Ale… a do prčic, jen za 50 000… Tak tomu se říká smůla.

Zákon schválnosti se pak říká situaci, kdy najdete dvoje hodinky po 50 000. To už naštve i mrtvého. Bude to platit? Pustí mě tam alespoň takhle? Že bych jako žertovně hrál vojáka Rudé armády v květnových dnech roku 1945? To vůbec není špatný nápad, jsem to ale filuta, proletí vám nejprve hlavou, ale opojný pocit vítězství záhy nemilosrdně zchladí desiluse, siamská sestra realismu. Ne, nemohu, byl bych za trapáka. S tím by mne vyrazili i u komunistů, natož u ODS. Nejde přece o nějaký maškarní candrbál, ale o důstojné setkání elit.

Inu, co naděláte, zůstanete pěkně doma a musíte pak vzít za vděk zpravodajstvím našeho nejčtenějšího deníku. Podle něj na večírku v luxusním tikotu za 120 milionů a v rautovém hlaholu tiše proplouvali premiér Mirek Topolánek se svým Bormanem Dalíkem, bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek, europoslanec Jan Zahradil či ministr dopravy Aleš Řebíček. Když se najedli, napojili a poklábosili, odebrali se zatrsat si na diskotéku do spodní části památníku, tam, kde v letech 1954–1962 spočívalo nabalzamované tělo našeho prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda. Bohatci tančící na hrobě táty všech pracujících! Co je to jiného než děsivý obraz triumfující kontrarevoluce. Kdyby byl Goya komunistou, namaluje svou nejstrašnější noční můru zrovna takhle.

Jakpak na tom asi jsou dělníci? A jejich vůdci, sociální demokraté!? Zajisté úpí v žalářních kobkách připravených pro ně vítěznou běsnící buržoasií! No, někteří tak trochu úpí, to ano, třeba Péťa, Doležel a Jourová, ale na hodinky za 100 000 všichni mají. Mají na ně i ti, co rozhodně neúpí. Třeba jiný lázeňský švihák Jarda Tvrdík. Ten dokázal přivést ČSA na pokraj bankrotu, přestože jenom svým poradcům vyplatil 300 milionů. Jak se říká, dobrá rada nad zlato. Mimochodem, za tu sumu by pořídil hned 3000 hodinek za 100 000. A co nezbedné dítě Staník Gross, ještě docela nedávno nejpopulárnější český politik, miláček lidu? Tak dlouho si zahrával s mafiemi a kráčel s jejich pomocí vzhůru, až si vykoledoval pořádnou ránu do čenichu. Na zmíněném večírku by se ale nepochybně dobře vyjímal i on, byť by se možná provalilo, že jeho značkový zlatý stroječek na měření času je pouze povedenou imitací, rozeznatelnou však až na vzdálenost jednoho centimetru.

Ve standardním hollywoodském filmu by radovánky luxusních hodinkářů v hrobce rudého faraona přerušila nějaká oživlá mumie. Světlo by zhaslo, dveře by se neodevřitelně zabouchly a režisér by v následujících zhruba devadesáti minutách (šlo-li by o klasickou stopáž) dostal příležitost vykreslit galerii lidských charakterů v mezní situaci. Sympatie diváků by si uchovali zajisté jen nemnozí, zato na pár statečných, co by měli ve scénáři předepsánu ryzost charakteru buď nepochybnou, anebo v mezní situaci znovu nalezenou, by na konci tunelu čekal zasloužený happy end.

Josef Mátoha

Babylon 2/XVI, 30. října 2006