Text o knize Toma Segeva Sedmý milion vyšel původně v tištěném Babylonu v prosinci 2014, tedy v roce, kdy se objevilo české vydání. Téma však nijak neztratilo na aktuálnosti. Mimo jiné kvůli tomu, že Segev ukazuje, jak komplikovaně a pracně se vytváří historické vědomí o nějaké tragické události i jak lze s jejím odkazem snadno manipulovat.

***

„Několik dnů po útoku hitlerovského Německa na Polsko a vypuknutí druhé světové války slavilo divadlo v Tel Avivu 125. reprízu protiválečné klasiky Jaroslava Haška Dobrý voják Švejk. Hra měla obrovský úspěch, přední divadelní kritik hebrejského tisku však naložil se sladce blábolícím Švejkem zostra. ‚Je to blbec, defétista a dezertér,‘ zlobil se kritik. Má opovrženíhodnou a nebezpečnou povahu: ‚Kdyby se, Bůh chraň, armády demokratických států skládaly jen za samých Švejků, Hitler by už dokázal dobýt celý svět.‘ ‚Jen Bůh na nebesích ví,‘ stěžoval si dále kritik, kde vzal ten ‚groteskní a primitivní pacifista‘ takovou veřejnou popularitu ve chvíli, kdy všechno závisí na výsledku války – ‚naše budoucnost, naše existence jako lidských bytostí i jako Židů‘.“

Píše izraelský historik a novinář Tom Segev v knize Sedmý milion. Izraelci a holokaust. V překladu Václava Buriana ji roku 2014 vydalo nakladatelství Paseka, originál vyšel v roce 2000. Nicméně pro představu o dobových náladách židovského obyvatelstva britského mandátního území Palestina, kam území dnešního státu Izrael tehdy spadalo, není bojový duch citovaného divadelního kritika úplně reprezentativní. Židovské osídlení v Palestině se označovalo pojmem „jišuv“, což v hebrejštině znamená právě „obyvatelstvo“ nebo „osídlení“. Titul knihy – Sedmý milion – je Segevovou metaforou pro jišuv a později stát Izrael, jehož obyvatelstvo tvořili a tvoří též ti, kteří přežili holokaust, přičemž holokaust formoval a dodnes utváří izraelskou identitu i politiku.

Výraz holokaust pochází z řečtiny a znamená celopal, hebrejský ekvivalent šoa lze přeložit jako pohromu, záhubu, zmar. Přenesme se ale nyní s Tomem Segevem do jišuvu v době války: „Koncem listopadu 1942 vydalo vedení Židovské agentury oficiální komuniké, v němž oznámilo, že jatka evropských Židů se odehrávají podle obecného plánu vyhlazení a že za tím účelem byla založena zvláštní státní agenda. ‚Obrovský počet dětí mladších dvanácti let byl bez lítosti zavražděn, stejně jako starší,‘ prohlásila agentura a dodala, že masy lidí byly vyslány neznámo kam a není po nich ani stopy.

V důsledku prohlášení Židovské agentury začali předáci jišuvu pořádat demonstrace a pietní shromáždění, které v té či oné formě pokračovaly až do konce války. Lidé se shromažďovali na mítincích a společných modlitbách v synagogách a u Západní zdi. Vrchní rabinát vyhlásil postní den. Školy věnovaly jatkám Židů zvláštní hodiny. Na balkonech domů se objevily černé prapory. Noviny tiskly první strany s černým rámováním (rámečky tištěné po smrti některých místních předáků však byly silnější). Čas od času docházelo ke stávkám obchodu. Byly odvolány zábavní podniky, na konci války se konala i jednodenní generální stávka a dobrovolně byla přijata policejní hodina.

V pozdějších letech se dosti všeobecně ujal názor, že právě prohlášení Židovské agentury vztah společnosti k šoa změnilo. Podle několika badatelů buď lidé dříve opravdu nevěděli, co se děje se Židy v okupovaných zemích, anebo ‚neinternalizovali‘ informace, jichž se jim dostalo. Teď jim náhle došlo, že existuje dalekosáhlý plán systematického zničení všech Židů v Evropě; šokovaní – zareagovali. Pravda je však taková, že prohlášení Židovské agentury nepřinášelo nic nového. Co více, již následujícího dne umístili redaktoři listu Ha-arec na první stranu na celou šířku titul týkající se stalingradské fronty. A třebaže noviny věnovaly v následujících týdnech mnoho místa hubení Židů, ba otiskovaly i velké titulky vyjadřující protest a smutek, za několik měsíců se téma vrátilo dovnitř čísla. Od druhé poloviny roku 1943 přestalo vyhlazování opět představovat zásadní zprávu.

Vydavatel deníku Davar Berl Kacnelson prohlásil: ‚Nevím, zda lidé chtějí slyšet o těch věcech. Seděli jste někdy u rádia, když se vysílají zprávy? Sotva skončí zprávy ze světa a začínají „naše“, lidé přestávají poslouchat. Neobviňuji je – snad na to prostě nemají sílu.‘

Zdálo by se tedy, že po zprávách o vyhlazování nebyla velká poptávka. ‚Čteme, vzdycháme a žijeme dál,‘ napsal jeden předák Židovské agentury. ‚Všichni vědí, že informace o zkáze by jimi měly hluboce otřást,‘ prohlásil rovněž Kacnelson. ‚Všichni vědí, že situace je hrozná, ale pro lidi je těžké pochopit, že tento příběh je součástí jejich osobní zkušenosti.‘“

Dle Toma Segeva se to samozřejmě netýkalo všech domácností. Těsně před válkou žilo v Palestině téměř půl milionu Židů. Valná část, zhruba dvě třetiny z nich přijely během desetiletí předcházejícího válce, každý pátý nepobýval v zemi déle než pět let. Naprostá většina pocházela ze střední a východní Evropy. Nicméně život „běžel ve starých kolejích. Noviny představují obraz společnosti kypící aktivitou: s informacemi o evropském hororu sousedí zprávy o sportovních událostech, módních přehlídkách, posezonních výprodejích a mnoha dalších kratochvílích. Ha-arec na první straně oznamuje: Židovské děti zabíjeny pažbami pušek; poslední stranu zaplňuje reklama na premiéru opery Pagliacci v Populární opeře v Tel Avivu. … V kině v Tel Avivu se promítal Pinokio Walta Disneye. Filmovému kritikovi Davaru se to, co zhlédl, líbilo: ‚Hebrejskojazyčné publikum jistě využije této nezapomenutelné příležitosti, aby strávilo čas v příjemné, fantastické pohádkové krajině a aspoň na chvíli uteklo od světa, v němž ožívají nejhrůznější přízraky.‘“

Z odstupu se tento obraz života Židů v Palestině v době války jeví podivný, avšak vlastně odpovídá lidské psychice, která na hrůzu často reaguje jejím vytěsněním a únikem do „pohádkových krajin“ nebo třeba ke Švejkovi. Ale realistický obraz může později provokovat, bořit mýty, zpochybňovat politickou linii nebo se opravdu bolestně dotýkat něčích citů. Není proto lehké být historikem, jenž se zaměřuje právě na vytváření realistických, nepřikrášlených obrazů, zvláště když si vybere asi nejbolestivější a nejcitlivější téma, jaké si lze zvolit: holokaust, či, jako v případě knihy Toma Segeva Sedmý milion, „holokaust po holokaustu“, tedy to, jak se tato strašlivá událost později promítala v životech, v historické paměti, v identitě obyvatel státu Izrael a v jeho politice.

Segev je spolu s několika dalšími kolegy řazen ke generaci takzvaných nových historiků. Termín vznikl v osmdesátých letech a nový přístup spočíval právě v realističtějším, nepatetickém, střízlivějším pohledu na moderní dějiny Židů a Izraele.

Wiesenthalova dcera mou knihu nenávidí…

„Někteří mi vyčítají, že ho příliš hájím, další mě kritizují, že ho nehájím vůbec. Jeho dcera mou knihu přímo nenávidí a nenávidí i fotku, kterou jsme dali na obálku. Nepodařilo se mi ji přesvědčit, že právě tenhle snímek byl pro jejího otce naprosto typický, protože on byl před fotografy připraven se postavit i na hlavu. Byl to velký mediální manipulátor a navíc se nebral až tak vážně a měl smysl pro sebeironii. Ptal jsem se sám sebe, jestli by se mu moje kniha líbila, ale k žádnému závěru jsem nedošel. Mám ale dojem, že by se mu hodně líbilo, že vyšla v tolika jazycích. Nyní s češtinou je to už devátý jazyk, a Wiesenthal by byl nejspíš rád, že se o něj může zajímat tolik různých lidí,“ charakterizoval Tom Segev, v rozhovoru pro Literární noviny z roku 2012, svou asi nejvíce kontroverzní knihu o známém lovci nacistů Simonu Wiesentahlovi.

Jeho zásluhy nezpochybňuje, vyzdvihuje skutečnost, že Wiesentahlovi šlo o spravedlnost, nikoliv o pomstu a je mu blízká Wiesentahlova interpretace holokaustu jako něčeho hrozného z obecného lidského hlediska, nikoliv jako události, jež se týká pouze Židů a je výlučná. Avšak Segev nezamlčel Wiesentahlovu řekněme zručnou práci s médii, jakož i to, že občas různá fakta nadsazoval. Kniha vyšla v roce 2012 též česky – její autor se osobně zúčastnil uvedení na český trh a poskytl tehdy řadu rozhovorů českým médiím.

Tom Segev se narodil v roce 1945 v Jeruzalémě, ale má velmi pozitivní vztah k Praze. „Když jsem v Praze, vždy myslím na Wiesenthala. Jeho roky zde byly pravděpodobně jediné, kdy byl opravdu šťastný. A pro mě osobně je to také zajímavé, protože moji rodiče, kteří se narodili v Německu a byli studenti na slavné umělecké a architektonické škole Bauhaus, v roce 1933 utekli do Prahy a strávili tu dva roky. Ty byly nejradostnější v jejich životě,“ svěřil se v roce 2012 Lidovým novinám.

Holokaust jako tabu

Postavení těch, kteří holokaust přežili a po válce začínali nový život v Izraeli, samozřejmě nebylo lehké, zejména kvůli děsivým vzpomínkám a poškození osobnosti, které prožitá hrůza způsobila. Koncem roku 1949 v Izraeli žilo téměř 350 000 přeživších šoa – téměř jedna třetina všech Izraelců. Na místě je čekal tvrdý boj o existenci: „Čtyři měsíce před koncem války se v kibucu, který patřil Ha-Šomer ha-cair, objevila Rozka Korčaková a vyprávěla shromážděným, co se stalo v Ponarech u Vilniusu. Když nacisté všechny postříleli, jejich těla byla pálena. Mezi těly byla také těhotná žena, jejíž břicho působením vysoké teploty prasklo a plod shořel s matkou. Korčaková došla k závěru, že je to ‚symbolický úkaz‘ – nejen ti, kteří tam byli, ale i jejich potomstvo bylo odsouzeno k vyhlazení. Skutečně, pro mnohé zachráněné přišlo osvobození pozdě a nikdy se již nedokázali vzpamatovat. Po tisících opouštěli Izrael, zvláště v padesátých letech. Mnozí potřebovali psychologickou péči, někdy po mnoho let. Nedokázali utéci před přízraky minulosti.

Za ta léta napsali tisíce knih o oné ‚jiné planetě‘, kterou opustili, ačkoliv ji neopustili – dokázali jen vypočítávat zrůdnosti. Představovali tu část svého příběhu, kterou bylo možné vyprávět. Ostatní zůstávalo uvnitř. Spisovatel Elie Wiesel řekl: ‚I pokud člověk prostudoval dokumenty, i pokud vyslechl všechna svědectví, navštívil všechny tábory a muzea, přečetl všechny vzpomínky, stejně se nelze ani přiblížit k bráně oné věčné noci. V tom spočívá tragédie poslání zachráněného. Musí vyprávět příběh, který vyprávět nelze. Musí sdělit poselství, které je nesdělitelné. … V tomto smyslu, jaká ironie, dosáhl nepřítel svého cíle. Poněvadž jeho zločin překročil veškeré hranice a poněvadž tuto hranici nelze nyní překročit jinak než skrze jazyk, nelze vyprávět úplný příběh jeho zločinu.‘“

Reakce na tíživou nesdělitelnost vlastního osudu byla dle Toma Segeva různá: „Byli tací, kteří začali být ambiciózní a tvrdí, schopní snést jakékoliv utrpení a vyrovnat se s krizemi. Jiní si nedokázali poradit ani s drobnými potížemi. Mnozí se obávali závislostí, neúspěchů, izolace. Často byli nemocní – anebo jim to tak připadalo. Trápil je sžíravý smutek i vztek, které dříve nenacházely ventil. Styděli se, že nedokázali čelit tomu, co jim bylo způsobeno. Obviňovali rodiče, že je opustili, nebo cítili vinu, že přežili ty, které milovali. ‚Svědomí mě trápí,‘ řekl jeden ze zachráněných. ‚Nechal jsem cestou děti, které padly do rukou Němců.‘

Takové myšlenky byly dost rozšířené. Třebaže většina zachráněných vděčila za život náhodě, a nikoliv obětování někoho jiného, obviňovali se za to, že přežili. Tento cit často skrýval bezmocnost obětí. Mysleli si, že měli na vybranou – a zvolili přežití. Ten pocit viny představoval pro zachráněné cosi jako slib věrnosti humanistickým etickým hodnotám, další úsilí – post factum – klást odpor snahám zbavit je lidství. Ti nepočetní, kteří odpor kladli, to měli lehčí; mnozí si drželi odstup od ostatních zachráněných a projevovali i jistou aroganci. Přesto se také oni trápili – myšlenkou, že mohli udělat víc.“

V padesátých letech byl však holokaust v Izraeli takřka tabu. Rodiče o něm nemluvili se svými dětmi, děti si netroufaly zeptat se. Příčiny tohoto jevu Segev ve své knize podrobně rozebírá, v rozhovoru, který Babylonu poskytl v roce 2012, je stručně shrnul následovně: „Bylo to z mnoha důvodů. Jednak se na přeživší holokaust Izraelci dívali spatra. Když přeživší přišli po válce do Izraele, Izraelci se jich ptali, proč se nebránili – oni, jakožto hrdí Izraelci, by se určitě bránili. Přeživší tak dostali nálepku ovcí a zbabělců. Náš první premiér Ben-Gurion dokonce prohlásil, že pokud někdo přežil holokaust, musí jít o zlého člověka – jinak by nepřežil. Takže na přeživší se pohlíželo jako na špatné lidi, kteří se nebránili. Navíc je i velmi těžké na úrovni každodenního kontaktu žít vedle souseda, který má na ruce vytetované modré číslo. Přeživší holokaust pak s sebou na druhou stranu přinášeli otázku: ‚Co jste pro nás udělali během holokaustu?‘

V telavivských novinách z roku 1942 jsou na první stránce fotbalové výsledky. Termín ‚Osvětim‘ v těch novinách také je, ale malým písmem. Nicméně se o Osvětimi vědělo, takže: Co jste pro nás udělali? Proč jste neudělali víc, abyste nás zachránili? V Izraeli žili také lidé, kteří své domovy opustili jako sionisté řekněme ve dvacátých letech a nechali rodiče doma. A tito lidé se cítili provinile. Všichni tito lidé dohromady měli velmi silný pocit bezmoci. A tak se všichni shodli, že nejlepší bude o tom mlčet. Jediné, o čem se diskutovalo, byla vzájemná obviňování z kolaborace s nacisty.“

Eichmann v Jeruzalémě

Průlom v tomto ohledu znamenal až proces s Adolfem Eichmannem, který měl na organizaci holokaustu velký podíl. Po válce se skrýval v Argentině, kde ho objevila izraelská tajná služba, jež ho unesla do Izraele. Proces začal v dubnu 1961. Světově proslulou se stala kniha politické filozofky Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, s podtitulem „Zpráva o banalitě zla“. V Izraeli vyvolala velký odpor, jednak kritikou podílu Němci zřízené židovské samosprávy v ghettech (takzvaných judenratů) na organizaci holokaustu, byť ten byl nacisty vynucený. A za druhé, Arendtová Eichmanna nevykresluje jako nějakou krvelačnou bestii, naopak, líčí ho především jako byrokrata, který svědomitě plní příkazy. Výraz z podtitulu, „banalita zla“, tvoří dodnes jedno z hlavních interpretačních schémat nacistického teroru coby především moderní odlidštěné technicko-byrokratické mašinérie.

Segev se Arendtové ve své knize pochopitelně věnuje: „Význam knihy Arendtové je obsažen ve slovech jejího podtitulu: ‚o banalitě zla‘. Tato koncepce ji nevyhnutelně vedla k rozepři s Izraelem. Monstrum bylo potřebné, aby dalo smysl hrůzným vzpomínkám zachráněných ze šoa a zdůvodnilo politizaci těchto vzpomínek. V očích Arendtové však Eichmann nebyl zrůda. Její teze vycházela ze zjištění, že se Eichmann v zásadě nelišil od nesčetných jiných lidí, že byl naprosto normální. Právě to představovalo povahu nacistického zla – že jeho charakteristickou vlastností nebyly sadistické perverze, uvolněné za vhodných okolností, ale spíše schopnost ničit mravní stránku člověka. Arendtové pohled na lidskou povahu byl hluboce pesimistický. Pochopit její tezi nebylo snadné a mnoho lidí ji odmítalo. Kniha vyvolala celosvětovou diskusi; to byl vklad – třebaže nepřímý – Eichmannova procesu do politického myšlení onoho století.

Hannah Arendtová mi kdysi řekla, patrně nepodloženě, že sám premiér Ben-Gurion nepřipustil hebrejské vydání její knihy o Eichmannově procesu. Eichmann v Jeruzalémě je klasickým textem v rozpravě na téma osobnosti hitlerovského vraha a jeho motivů i v diskusi o lidském zlu vůbec. Arendtovou zabolelo, že nebyla vydána hebrejsky, ale samotná kniha, jak řekla, není tak důležitá, jak si lidé myslí. Psala ji v hněvu, protože se Izrael podle ní snažil proces využít k politickým účelům. Řekla mi také, že kdyby tu knihu měla napsat znovu, udělala by to jinak. Tvrdila, že byl nepoměrně zveličen její podtitul Zpráva o banalitě zla.“

Politizace holokaustu

Proces s Adolfem Eichmannem každopádně učinil z holokaustu ústřední téma izraelské politiky i veřejného života. Ale, což nutno ještě jednou zdůraznit, teprve tento proces a jeho ohlas. „Každým rokem rostla škála popularizace šoa. Od Kvízu hrdinství vysílaného živě z Auschwitzu v celostátní televizi až po hebrejské vydání svazku Maus, americké komiksové knihy představující vraždění Židů, se vědomí šoa stalo částí všedního života i tématem populární kultury: filmů, divadelních her, knih i televize,“ připomíná Tom Segev v knize Sedmý milion. V rozhovoru pro časopis Reflex v roce 2012 shrnul význam holokaustu pro dnešní Izrael slovy: „Holocaust, šoa, je úplně klíčovým komponentem izraelské kolektivní identity. Nemine den, aby se tento pojem neobjevil v novinách. Když se dnes zeptáte malých dětí ve škole, zda se považují za ‚přeživší‘ holocaustu, tak osm dětí z deseti řekne, že ano. Vztah k holocaustu prostě vytváří izraelskou identitu.“

Což však může snadno vést i k politickému zneužívání či manipulaci, jimž se Tom Segev ve své knize obšírně věnuje. O někdejším premiéru Menachemu Beginovi například uvádí i toto: „V době, kdy Begin spravoval premiérský úřad, znamená šoa úhelný kámen filozofie státu Izrael a politiky jeho vlády. V červenci 1981 zdůvodnil zničení iráckého nukleárního zařízení slovy: ‚Musíme chránit náš národ, protože půldruhého milionu jeho dětí zavraždili hitlerovci v plynových komorách.‘ Často srovnával Jásira Arafata s Hitlerem a mluvil o něm jako o ‚dvounohé bestii‘ – takto před mnoha lety označil Hitlera. Palestinskou národní chartu OOP porovnával s Mein Kampf. ‚V dějinách lidstva nikdy nebylo ozbrojené organizace tak nenávistné a opovrženíhodné, kromě národních socialistů,‘ rád říkával. V červenci 1982, v předvečer invaze Izraele do Libanonu, řekl Begin členům kabinetu: ‚Víte, co jsem udělal a co jsme všichni udělali, abychom předešli válce a ztrátám životů. Takový je ovšem náš osud v Izraeli. Není jiného řešení než nezištná válka. Věřte mi, alternativou je Treblinka a my jsme rozhodli, že nebude víc Treblinek.‘ … V dopise prezidentu Ronaldu Reaganovi napsal, že díky zničení Arafatova hlavního stanu v Bejrútu se cítil, jako by vyslal izraelskou armádu do Berlína, aby zničila Hitlera v jeho bunkru.“

Segevovy názory odpovídají spíše postojům izraelské levice, nikoliv nacionalistické pravici, k jejímž předním vůdcům Begin patřil. Nicméně pokud stát Izrael legitimizuje skoro veškeré politické kroky dědictvím holokaustu, posiluje tím u svých politických protivníků tendence k „osvětimské lži“, ke zlehčování ba přímo k popírání šoa. Výklad patrně nejstrašlivější historické události je tak dodnes předmětem politických (tj. hlavně mediálních) bitev. Nabízí se proto všetečná a zároveň hořká otázka, zda, řečeno s Elie Wieselem, nepřítel v tomto ohledu (alespoň zčásti) nedosáhl svého cíle.

Babylon 4/XXIII, 8. prosince 2014, Literární a výtvarná příloha, s. VI.

Poznámka: Text vychází ze scénáře rozhlasového portrétu Segevovy knihy, připraveného pro pořad Politická literatura na stanici Český rozhlas Plus.