Od přímé volby prezidenta si její zastánci slibovali ledacos a svůj balíček plný hezkých slibů a bujných představ často převazovali mašličkou s nápisem „Zvýšení kvality demokracie“.

Jakmile se přes prázdniny začala prezidentská kampaň pořádně rozbíhat, začínalo být též jasné, že by se ona mašlička hodila spíše k pohřebnímu věnci. Představme si to třeba i tak, že na pohřeb přímé volby přichází ona vzývaná Kvalita demokracie, podobná Soše svobody z New Yorku, pouze celá v černém, a položení věnce doprovází tichým povzdechem: „Tak tudy cesta nevede.“

Bohužel, v tuto chvíli je výše nastíněný obraz příliš optimistický, neboť přímou volbu už asi nikdo a nic nezastaví, a všichni tak budou muset dohrát své role až do konce. Tento proces je totiž nastaven nezabrzditelně, z národního divadla přímé volby se nedá odejít před koncem. A ani přestávku v tomto kuse nedělají. I když, přece jen ano! Prezidentskou kampaň zcela vytlačila prohibice.

Mezitím, aniž jsme si toho všimli, možná kandidaturu oznámilo dalších deset uchazečů, ovšem pokud na ně dosud šlo uplatnit rating „jeden za osmnáct, ostatní bez dvou za dvacet“, nelze patrně ani od případných nových pretendentů trůnu očekávat změnu k lepšímu. Prohibice má však velký inspirační potenciál: pro alespoň částečnou úpravu ústavy, která by mohla prezidentskému úřadu, a tudíž i prezidentské volbě, přeci jen vtisknout jakýsi praktický smysl. Vždyť právě chudoba kompetencí tvoří hlavní příčinu toho, proč je přímá volba prezidenta tak trochu o ničem.

Úplně bezmocný český prezident není, nějaké pravomoce má, avšak jejich výkon zpravidla s někým sdílí a hlavně jde o věci pro běžného voliče hodně odtažité. Třeba jmenování soudců Ústavního soudu. Kandidáty vybírá prezident, schválit je však musí Senát. Dá se ale přitažlivá kampaň postavit na tom, koho by prezident v roli ústavního soudce rád viděl? Voliče by ještě tak možná zajímalo, koho by jmenoval premiérem, což však záleží především na výsledku parlamentních voleb, a prezidentští kandidáti se tudíž i v této otázce musejí případně omezit na obecné charakteristiky. Není divu, že si pak v kampani začínají hrát na americké prezidentské volby a hovoří o tématech, v nichž český prezident často nemá ani tu nejmenší pravomoc.

Ale nezoufejme, prohibice nám podala pomocnou ruku – byť se trochu chvěje. Důvěra obyvatelstva i Evropské unie v kvalitu českého alkoholu byla zásadně otřesena. Politici proto hovoří o zavedení jakéhosi „rodného listu“, který by každou flašku učinil, jak se dnes často říká, transparentní. Ale takový rodný list by potřeboval i nějaké pořádné, doslova majestátní razítko. A nemá-li český prezident dosud příliš pravomocí, proč mu nějakou nepřihodit? Prezident by se přeci mohl stát „vrchním ochutnávačem“. Z každé výrobní série by musel okoštovat statisticky přesně vybraný vzorek – a teprve pokud by nezemřel či neoslepl, směla by daná série do distribuce. Na etiketách by se pak skvěl hrdý nápis: „Testováno na prezidentu republiky.“ Popřípadě i kolek s portrétem ve stylu poštovní známky.

Někdo by mohl namítnout, že navrhovaná změna silně favorizuje jednoho ze současných kandidátů. Ale pozor, nepodceňujme ostatní. Pražský hrad láká a touha po zisku cenné trofeje dokáže s lidmi pravé divy! I když, pravda, některým kandidátům by se vytoužený úřad najednou mohl zdát příliš riskantním, a ze souboje by raději sami odstoupili. Ale jiní, veřejnosti dosud neznámí, by se naopak určitě přihlásili. A pokud by předvolební debaty povinně provázela i disciplína „prokázání koštovacích schopností“, možná bychom se k jejich konci dočkali i smysluplné rozpravy o závažných společenských tématech.

Normální člověk totiž v zásadě mluví normálně i když je pod parou. Nenormální lidé, a těch je většina, řeknou zpravidla něco rozumného – pokud tedy vůbec – jen když jsou pod parou. A pak jsou lidé, kteří jsou pod parou pořád – k životu totiž, jako jiní živočichové vzduch či vodu, potřebují jistou vyšší hladinku etanolu v krvi. Těch mi bylo v časech prohibice nejvíc líto. Ale možná si právě oni našli jediný rozumný (normální) způsob existence ve světě, který se už dočista zbláznil. Jestli si někdo myslí, že se svět nezbláznil, tak ať se podívá na prezidentskou kampaň.

Kruh se uzavírá, jsme opět na začátku. Jsem normální a střízlivý. Už vím, co je za metanolovou aférou. To poznání mě náhle osvítilo jako blesk. Přecházím do režimu automatického textu. Někdo chtěl prostě vyhubit alkoholiky, permanentní hladinkáře, poněvadž jsou posledními normálními bytostmi ve světě, který se zbláznil. Hrozilo, že někdo z nich, někdo neznámý (Zeman do této urozené společnosti nepatří), bude kandidovat na prezidenta, vyhraje a ještě zvrátí běh věcí. Ještě zvrátí špatně nastavené procesy. A to se někomu nehodilo. Komu? To se musí vyšetřit. Jsem normální, píšu za střízliva. Určitě nemám paranoiu. Tu maj jenom žáby nebo starý báby, my pijeme rum! Ale z toho, že určitě nemám paranoiu, ještě nevyplývá, že by albánská borovička nemohla být nástrojem mocenského zvratu. Obyčejná albánská borovička. Jednu mám v lednici. Dám si panáka, to se přece smí, prohibice neprohibice. Flašku jsem koupil ještě před ní. Ta píše! Vypli proud. Nechtějí, aby pravda tohoto článku vyšla najevo. Kdo? To se musí vy…

Josef Mlejnek jr.

Babylon 2/XXI, 8. října 2012