Při poslední prezidentské volbě mnozí spoléhali na to, že vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu Miloš Zeman prezidentský trůn přece jen neobhájí. Obhájil, a stačilo ho přitom, pravda, ve finální fázi, „nadopovat“ na dvě vystoupení v televizi, kde mu vytrémovaný a kožený Jiří Drahoš prostě nestačil. Zbytek obstarali jiní, včetně agresivní kampaně, stavící na uměle vyvolaném strachu z migrace.

Poslední a nedokončené volební období T. G. Masaryka (do úřadu byl opětovně, počtvrté zvolen roku 1934) se neslo ve znamení vážných zdravotních potíží, které jen občas střídaly vitálnější chvíle. Podle historika Antonína Klimka se pro Masaryka: „výkon úřadu měnil v utrpení. Třeba jen podpis, bez nějž nemohly vstupovat v platnost zákony, či jmenování do vysokých funkcí. Prezident komolil slova, napsal ‚Hvalckovy psysi‘ místo ‚Havlíčkovy spisy‘, i jeho jméno se mu muselo diktovat písmeno po písmenu, neviděl, nemohl pořádně hnout rukou. Od července 1934 proto tajně užíval razítko-faksimile podpisu. Po dalších záchvatech mluvil s potížemi, nehýbal nohou.“

Masaryk zapomínal jména, události, osoby, před cizími lidmi raději mlčel, takže k němu přestali být uváděni diplomaté a zahraniční návštěvy. Jeho archivářka Anna Gašparíková zaznamenala, že když přišla v červnu 1935 do Lán nová vláda, choval se jako duchem nepřítomný a stále jenom anglicky opakoval: „I am lost.“ – Jsem ztracen. Proč tedy setrvával v úřadu? Poněvadž volba jím vybraného následníka, Edvarda Beneše, byla dlouho neprůchodná.

„Bez Beneše bychom republiku neměli,“ stanovil Masaryk hlavní legitimizační argument pro Benešovo nástupnictví už na počátku republiky. I tato usilovná snaha „prezidenta Osvoboditele“ prosadit svého nejbližšího spolupracovníka ze zahraničního odboje za svého nástupce v prezidentském úřadu svědčí o zvláštních, „monarchických“ rysech prvorepublikového republikanismu. Beneš, Masarykův „politický syn“, měl po něm usednout na panovnickém stolci. Tato zvláštnost nalezla vyjádření i v samotném textu ústavy z roku 1920, která pro výkon prezidentské funkce stanovila minimální věk 35 let (tolik tehdy bylo Benešovi), zatímco pro senátora platila hranice 45 let. Ale prosadit Beneše na Hrad vyžadovalo velkou bitvu, kam patřila i amnestie pro některé komunistické funkcionáře výměnou za podporu KSČ. Beneš byl nakonec (nepřímo, v parlamentu) zvolen 18. prosince 1935. První republiku si opravdu netřeba příliš idealizovat, byť rozdíly mezi TGM a Zemanem jsou propastně hluboké.

Co z toho ale plyne pro současnost? Například to, že hradní klika bude asi Miloše Zemana udržovat ve funkci do poslední možné chvíle, včetně využívání razítka-faksimile podpisu. Nicméně oproti loňsku vypadá prezident o něco zdravěji. A pokud by Miloš Zeman nakonec přece jen abdikoval ze zdravotních důvodů, učiní tak pravděpodobně v situaci, kdy klika kolem něj bude mít vybraného nástupce a bude věřit, že ho může protlačit ve volbách. Hlavně v přímých volbách samozřejmě není nic jisté a marketing není, respektive nemusí být všechno. Nicméně v situaci, kdy nejbohatší Čech a muž z okruhu Zemanových přátel Petr Kellner koupí dceři koníčka za čtvrt miliardy, aby se mohla plně prosadit v jezdeckém sportu, si je nutné důrazně připomenout, že zejména v politice jde o peníze až v první řadě. A nejen v prezidentských volbách. Tož tak, nežijeme ve veselých časech.