Hysterie a zatýkání v Barceloně

Razie v centrálách politických stran, čtrnáct zatčených politiků a funkcionářů katalánské Generalitat, přesuny policejních sborů po moři… – včera bylo v Barceloně horko. Španělský premiér Mariano Rajoy i španělské justiční orgány sáhli po těžkém kalibru, aby zabránili konání referenda o samostatnosti, které Generalitat chce uskutečnit prvního října.

Barcelona, Arc De Triomphe

Již v minulých týdnech ústřední vláda podnikala kroky, které vypadaly spíš jako šťouchance – nechala zabavovat plakáty propagující referendum, blokovala webové stránky, snažila se kontrolovat, jestli katalánská Generalitat nefinancuje přípravy na referendum z veřejných peněz. Zatýkání politiků je ale trochu jiné kafe a nikdo ve Španělsku to moc nečekal. V Evropské unii se přeci vysocí politici zatýkají jen kvůli zpronevěrám a úplatkům (většinou ani to ne) – ne ale z politických důvodů.

Referendum o samostatnosti se konalo již v roce 2014 a výsledek byl převážně pro odtržení. Protože ale Ústava Španělského království z roku 1978 neumožňuje konat referendum o územní celistvosti jen na části svého území, prohlásil ho Ústavní soud za protiprávní a tudíž neplatné.

Španělská vláda se mohla teoreticky postavit k říjnovému referendu stejně jako před třemi roky, mohla ho nechat proběhnout a pak podnikat další kroky. Nebylo jisté, jak by referendum dopadlo, ani jaký by byl jeho politický i právní charakter. Dokonce i starostka Barcelony Ada Colau, zvolená s podporou krajně levicových španělských Podemos a se silnými politickými pouty na separatisty z řad katalánských marxistů (CUP), se donedávna vyjadřovala neurčitě asi v tom smyslu, že hlasování o nezávislosti má být jen manifestací politické vůle, nikoliv tedy závazným právním aktem.

Hlavním argumentem premiéra Rajoye je legalita. Katalánské referendum a další kroky autonomní  Generalitat jsou v rozporu s Ústavou, jak konstatoval i Ústavní soud, a tak je vláda povinna podle premiéra a ministrů toto dodržování zákonů vynutit. To v důsledku znamená fakticky hlasování zabránit a zahájit řízení se všemi, kdo jej organizují.

Tak ústřední Ministerstvo financí převzalo kontrolu nad účty autonomní vlády, policie zatkla čtrnáct politiků a funkcionářů, které označuje za tvrdé jádro organizátorů referenda. Předseda autonomní vlády Carles Puigdemont ani radní pro finance a vlivný člen Generalitat Oriol Junqueras mezi nimi nebyli, a v době odevzdání tohoto článku byla již část zatčených propuštěna. Postup španělské vlády vyhnal do ulic Barcelony desetitisíce demonstrantů, v některých místech obléhali služebny Guardia Civil (jedna ze složek španělské policie) a příští týden bude dost krušný. Španělské ministerstvo vnitra údajně pronajalo velkokapacitní turistickou loď o velikosti Costa Concordia, na které chce dopravit do Barcelony a ubytovat až do pátého října dva a půl tisíce policistů, kteří mají zabránit konání referenda a asi i demonstracím.

Spor má samozřejmě hned celou řadu možných interpretací. Jednak je to klasický spor nacionalistický, stejně tak ale jde o střet klasické parlamentní politiky (španělští Lidovci ve vládě) s politikou novou a do značné míry antisystémovou – katalánská radikální levice a nacionalisté spojení s krajně levicovými španělskými Podemos. Tyto dvě formace mají za úkol řešit celkem historickou otázku soužití Španělů a Katalánců, která se vyvíjela po staletí, a přitom nejsou schopny vést dialog ani o celkem běžných politických problémech.

Otázka rovnováhy, Barcelona

Krize okolo referenda nemá dobrá řešení na obzoru. Zatýkání politiků, ač jakkoliv nesympatických a demagogických, rozhodně nezíská podporu ani u liberálních Španělů ani u Katalánců, kteří nepodporují současné vedení Generalitat a jejich snahy. Nyní se obě strany obviňují z totalitářských praktik a Rajoy vyzývá Puigdemonta, aby referendum definitivně zrušil a zabránil tak „mnohem horším věcem“. Co by byly ty mnohem horší věci? Opravdu silové řešení, které by bylo podle této logiky dalším krokem, by jen obtížně prošlo jak doma, tak na evropské politické scéně. Možná by to pomohlo Rajoyovi, že by jako premiér dovládnul stejně velké zemi, jakou na začátku převzal, ale z delší časové perspektivy to rozhodně nemůže přinést nic dobrého.