Již téměř dvě dekády na naší alternativní hudební scéně působící skupina s hororově erbenovským názvem Ruce naší Dory obšťastnila v listopadu svět novým studiovým albem Kráter po bazénu. Jedinou stálicí a pilířem souboru, jenž se v podstatě neustále personálně obměňuje, je pražský zpěvák a textař S.d.Ch., širší veřejnosti známý jakožto dramatik a výtvarník Miloslav Vojtíšek, dvojnásobný vítěz Ceny Alfréda Radoka a komiksové Ceny Muriel. Ten je v podstatě klasickým písničkářem a básníkem, který je schopen své písně reprodukovat rovněž jen sám s akustickou kytarou, ostatně v minulosti už takto několik let vystupoval. Aktuální sestavu alba však doplnil o baskytaristu Josefa Jindráka a akordeonistku Janu Viktorínovou. Na nahrávce nezní bicí (tedy až na dvě výjimky), přičemž to však vůbec není na škodu. Přestože se opět točilo ve studiu Jámor producenta a hudebníka Ondřeje Ježka, sound novinky se výrazně liší od předcházející desky Světlo ducha. Na Kráteru po bazénu ubyly syntezátorové aranže, což výslednému výrazu prospělo. Většina písní se nese v pomalém a baladickém tempu. Kontrastem k němu jsou silně metaforicky zašifrované (někdy až zaumné) texty, které bohužel nejsou součástí obalu. Místo nich jsou zde jen stručné vysvětlivky autora, co ho přinutilo k jejich napsání.

O otvíráku alba Knihovna Václava Havla, který se brzy po vydání objevil v hitparádě Rádia 1, se tak z bookletu dozvíme, že je „reakcí na videozáznam společného veřejného čtení básníků Hejdy a Jirouse ve zmíněné instituci, na kontrast zářivkového světla nad nimi a temných oslepených oken za nimi.“ Posluchač je zde snad svědkem reflexe určité nespokojenosti polistopadového vývoje v ČR, přičemž mu mohou až lehce blasfemicky znít slova z úst zpěváka vůči výše zmíněným bardům undergroundu: „I tvojí mrtvolu odnese čáp / a vrány a vrány se oběsí v sutinách / a úspěch a úspěch se nechává ptát, / proč se úsměv vítězných zvířat jen zdá / a kolik nocí už nemůže spát / pravda, co předchází pád.“ Těmto dojmům by mohlo odpovídat i datum vydání alba 17. listopadu. Vezmeme-li však v potaz básnickou licenci, může se nakonec jednat pouze o vyjádření pomíjivosti lidského života obecně, politických režimů, či lidstva vůbec.

Poněkud líně působí Termostat, v pasážích před refrény s až monotónním kytarovým beglajtem, nicméně vzhledem k textu o přemáhání spánku hudební tvorbou je to v pořádku. Prvním vrcholem alba je Nová píseň pro Matyáše Lebermayera, obohacená o přidaný rytmický beat Ondřeje Ježka a violoncello Doroty Barové, která hostuje i v dalších třech kusech. Matyáš Lebermayer je hlavním hrdinou kultovní povídky filosofa a spisovatele Ladislava Klímy Jak bude po smrti, opus je tedy reakcí na ni a také aluzí na klímovský název hudebního labelu Polí5 baskytaristy Josefa Jindráka, který album vydal. Harmonikářka Jana Viktorínová po celou dobu skladby čte pod hudbou téměř neslyšně úryvek z dramatu Karla Krause Poslední dnové lidstva, zatímco S.d.Ch. zpívá text, který posluchače může přivést až k existenciální úzkosti: „Uvnitř jsi sám, / ale někdo chodí kolem, / kdo je všeho schopen / a zdraví spánembohem. / Nemáš plán, / zatímco mrtvý hýbe stolem, / noc úpí pod slunečním krovem, / soudný den běží pátým polem.“

Klid na práci je ironickým protestsongem vůči našemu současnému politickému establishmentu. Ovšem protestsongem v uvozovkách, neboť jak už jsem výše napsal, S.d.Ch. se vyjadřuje převážně v jinotajích. Je tomu tak i v Petrolejové víle, nepatetickém lovesongu, věnovaném zpěvákově partnerce spisovatelce Petře Hůlové a brněnské kavárně, kde se seznámili, v němž zároveň v ironické zkratce reflektuje českou národní povahu za doby koronakrize: „Kdybych měl spočítat tu netečnost, / konečně vymře blbý hokejkový národ.“ Nechybí ani odkaz na Plastiky zhudebněnou Bondyho báseň Magické noci. Svou partnerku tu označuje slovy angažovaná či bleskem sražená víla. Toto označení pak přenáší na jejich malou dcerku v posledním verši „Malá omráčená víla se nám na hřívy spících pouštních lvů narodila.“ Ta je jedním z hlavních hrdinů následující polomluvené křehké balady Valčík krev, která představuje druhý vrchol alba. V této skladbě totiž S.d.Ch. odkládá masku misantropického kritika všehomíra i se všemi metaforami, aby obyčejnými slovy vyprávěl vskutku dojímavý příběh o setkání své dcery a jejího praděda, které se pochopitelně odehrálo pouze ve snu. Svým rodinným tématem a niterným podáním navazuje skladba na píseň Taroky, jež uzavírá předchozí album Světlo ducha.

Druhou půlku desky otvírá Poslední čaj, svižnější kousek o konci sezóny mořského letoviska. V textu se opět objevuje zpěvákův oblíbený leitmotiv ptáků: „Za obzorem na dvojku vína číhá – holubí letka,“ ačkoli v tomto případě se spíše jedná o již legendární skupinu vernisážových vyžírků v čele s bývalým novinářem Holubem, která se vrhala na švédské stoly ještě před úvodním proslovem, čímž narušovala jejich bonton, a jejíž tradice se udržela dodnes.

„Tohle je rádio a oni, / jak dlouho ještě a proč Stouni? / Tohle je rádio a vy, / něco mezi dvě reklamy,“ zpívá sarkasticky S.d.Ch. v nejprostší písni alba, de facto parodii Rádiový svět, přičemž text o tom, kterak napsat rozhlasový hit, je záměrně jednoduchý, zatímco tuctová melodie připomíná cosi od Vypsané fixy. Třetím vrcholem alba je Směrnice s podmanivým nástupem ve stylu With or Without You od U2 a s pianem a syntezátorem hostujícího Martina Tvrdého, který se stal členem koncertní sestavy již po minulé desce souboru. Text je především o klimatických změnách a suchu, zároveň však geniálně jednoduše definuje aktuální téma úzkostných pocitů a bezmoci lidí nedobrovolně izolovaných v lockdownu: „Nemůžeš moc, / vlastně nemůžeš nic / a něco v tobě / je úplně pryč.“ Následující Odřený lak lehce podkresluje Ondřej Ježek elektrickou kytarou. Dle komentáře k této písni měl její autor pocit: „že jsem zavadil o nějaký kytarový riff Oldy Říhy.“ Nic proti Katapultu, ale posluchač tento dojem naštěstí nesdílí. V poněkud překombinovaném a lehce křečovitém textu se objeví název alba Kráter po bazénu, symbolizující výsledek destrukce naší společnosti, současně však i její nový začátek, a rovněž pojem neofolk, který by snad mohl z části vystihovat žánr, který Ruce naší Dory produkují (samozřejmě pod podmínkou, že si odmyslíme stejnojmenné starší album Daniela Landy). S.d.Ch. byl kdysi s rodinou na dovolené u moře v Chorvatsku, přičemž tento zážitek ho hluboce traumatizoval, takže se z něj před lety vypsal v divadelní hře Svět jako Chorvatsko a nic. Důkazem toho, že jeho trauma stále přetrvává, je píseň Strach hledá Chorvatsko na mapě exekucí, kam S.d.Ch. přihodil ještě další kupičku témat, která ho trápí: „Nákazu moudrých klaunů a folkových bardů / střídá hudrání sádrových Marxů. / Každé trendové hovado tě tady zašlape do země / a dopisy Olze jsou asi na třech místech dojemné.“

Konec alba uzavírá Konec dní, baladicky uvolněný kousek textem odkazující na lidovou píseň Když jsem já ty koně pásal, do něhož však zcela nepatřičně vpadne vskutku bizarní sólo na elektrickou kytaru v podání Ondřeje Ježka. Vysvětlení této zpotvořeniny najde posluchač v bookletu, kde se dočte, že skladba byla nahrána v den, kdy zemřel kytarový virtuos Eddie Van Halen, jemuž je Ježkovo sólo věnováno. Jedná se v podstatě o další ironický šleh S.d.Ch., který nesnáší stadiónový rock a komerční pop metal, tedy přesně to, co představoval slavný kytarista a skupina po něm pojmenovaná. Když si však už poučený posluchač pustí Konec dní příště, při kytarovém sólu (jediném na celém albu) jen pokývá hlavou a vědoucně se usměje. Nakonec to nezní tak špatně a vlastně se to docela dobře poslouchá, ostatně jako celý Kráter po bazénu.