Postava slezského knížete Felixe Lichnovského, kterému je věnována práce Dušana Uhlíře (Slezský šlechtic Felix Lichnovský Poslední láska kněžny Zaháňské, Paseka 2009), je přímo prototyp oné vrstvy nadnárodní (správněji řečeno před-národní; „národní“ ve smyslu 19. století) sociální skupiny.
Té, na kterou novodobá historiografie, publicistika nebo literatura, ať už ta občanská nebo marxistická, shlížela vždy skrz prsty, s podezřením a ne zřídka se záští – jednak z důvodů národněkulturních, tak i z pohledu sociálního. Už jen proto, že nová vrstva vzdělanců se snažila potřít nepatřičnou konkurenci a ve veřejném prostoru zaujmout právě to místo, které doposud zastávala ponejvíce světská i církevní aristokracie.
U Felixe Lichnovského bylo výše řečené navíc podtrženo jeho lehkomyslností, rozhazovačností, přelétavostí, milostnými avantýrami, což byl u šetřivého, domácí krb i lůno pečlivě opatrovávajícího měšťana zločin podobně veliký, jako u přísného mravokárce-revolucionáře, který „chtěl bohatým brát a chudým dávat“. Felixe ovšem neměli neradi jen měšťáci, liberálové nebo národovci – trnem v oku byl i mnohým svého rodu.

Co je konservativismus

V úvodu se autor pokusil postavu Felixe Lichnovského klasifikovat, zařadit ji do širšího kontextu „militantního konservativismu“ po bok „posledního lancknechta“ Bedřicha Schwarzenberga, jehož zápisky vydal za první republiky Bedřichův prasynovec Karel, otec dnešního šéfa TOP09.
Učinil tak na základě zcela mechanickém: oba byli šlechtici a oba jako dobrovolníci odjeli do Španělska, aby v tamní „domácí“ válce podpořili legitimisty proti jejich protivníkům z liberálního tábora.
Tím se ovšem veškerá podobnost vyčerpala. Ponecháme-li stranou zavádějící slovo „militantní“ (služba ve zbrani stejně jako věrnost panovníkovi byla organickou úlohou šlechty až do doby, kdy se této povinnosti – ve jménu abstraktního a ohebného národního zájmu – chopily k tomu účelu zmasírované masy a z konfliktů mezi panovníky se staly vyhlazovací války mezi národy), Bedřich Schwarzenberg byl legitimista přesvědčením, byl to opravdový konservativec tělem i duší, zatímco Felix Lichnovský byl „konservativní“ jen díky svému vychování a prostředí, ve kterém vyrůstal. Bedřich Schwarzenberg hájil důsledně stará česká zemská práva proti vídeňské centralisaci. Po něčem takovém nenajdeme u Lichnovského ve vztahu ke Slezsku ani stopy. Naopak se cítil být svázán s berlínskou pruskou dynastií, která podobně jako Vídeň ona stará práva ve jménu moderního byrokratického centralismu všemožně omezovala. Na rozdíl od přesvědčeného „zpátečníka“ Schwarzenberga, který v předtuše nadcházejícího brutálního věku nacionalismu a socialismu, hlásal: Dopředu nikdy, vždycky jenom zpět!, Lichnovský k politickým otázkám přistupoval spíše intuitivně, než aby zastával pevně daná stanoviska, jak se ukázalo z jeho pozdější angažmá v německém parlamentu. Lehkomyslný dobrodruh a sukničkář Lichnovský byl křesťan, vychovaný v humanistickém duchu, v mnoha ohledech byl liberální a nechybělo mu ani sociální cítění. S touto výbavou přistupoval k problémům doby „kus od kusu“, tedy pokaždé jinak.
Dušan Uhlíř ve snaze jej někam zařadit sesypal na jednu hromadu takové odlišné fenomény, jako byli royalističtí povstalci ve Vende, bílé protibolševické gardy po roce 1917 a k tomu přidal „v dalších letech politický konservativismus ve sv,revoluční‘ podobě všude tam, kde byl ideologickou bází pravicových pučů a převratů fašistického typu“. Jako učitelka na prvním stupni základní školy (ovšem i na druhém a dále), která sice děti učí bludy, zato to ale myslí upřímně a co je hlavní – má děti ráda. A my máme rádi historii.

Mezi Rakouskem a Pruskem

Prokoušeme-li se tímto školním úvodem, začnou se dít zajímavé věci. Rod Lichnovských z Voštic se psal podle vsi Michnova na Bruntálsku a Voštic, které dnes leží v Polsku (Woszyce). Rodové statky tak byly rozloženy mezi Pruskem a Rakouskem a rodina udržovala kontakty na obě strany, s berlínským i vídeňským dvorem, s vratislavským i olomouckým arcibiskupstvím.
Po záboru většiny Slezska Pruskem přikoupili Lichnovští k panství Odry ve zbylé rakouské části Slezska ještě Hradec nad Moravicí nedaleko Opavy, který se od konce 18. století hlavním rodovým sídlem. V majetku rodu byl až do roku 1945.
Lichnovští byli vzdělaná a kulturní rodina s širokými styky. Podporovali např. Beethovena, který byl v Hradci nad Moravicí několikrát hostem a rodině věnoval několik skladeb. Felixův děd Karel Alois Lichnovský (1761-1814) se stýkal s Goethem a Mozartem. Felixův otec Eduard (1789-1845) vystudoval filosofii na universitách v Göttingen a v Lipsku, překládal, psal hry a proslavil se jako autor osmisvazkových dějin habsburského domu, která však dovedl jen do konce 15. století. Eduard měl čtyři syny, z nichž dva spojili kariéru s Vídní a dva se orientovali na Berlín, včetně nejstaršího syna a dědice panství Felixe.
Felix, který byl vychováván na zámku v Hradci, mluvil německy a po matce maďarsky, vedle toho i místním nářečím češtiny a uměl i trochu polsky. V dospělosti se jeho jazykové znalosti rozšířily o francouzštinu a později ještě o španělštinu. Felix navštěvoval opavské gymnásium 1825-1830 a roku 1830 začal studovat práva v Olomouci, která ale nedokončil. Roku 1835 nastoupil jednoroční vojenskou službu u pruského husarského pluku.
V Neustadtu (Prudnik) v Horním Slezsku, kde měl pluk posádku, se odehrály první z řady jeho milostných afér, když se zapletl s vdanými ženami, mj. hraběnkou Schweinitzovou. Kvůli poměru s jinou ženou byl vyzván na souboj, z kterého vyšel značně posekán.

Španělsko

Felix raději zmizel do Berlína, kde chtěl vstoupit do královských služeb. Byl ale odmítnut kvůli způsobu vedení života, včetně finančních machinací, půjček a jejich nesplácení – z půjčených peněz např. nakoupil drahé šperky své milence, herečce Charlottě Hagnové.
Po dalších skandálech v Berlíně se rozhodl odjet bojovat do Španělska. Roku 1837 přešel tajně francouzsko-španělskou hranici, aby nabídl své služby donu Carlosovi.
I když narozdíl od posledního lancknechta nebyly jeho pohnutky čistě ideové – Lichnovský svým odjezdem z Berlína bezpochyby řešil své osobní věci včetně úniku před věřiteli a chtěl se službou ve Španělsku asi i ospravedlnit před berlínským dvorem -, od prvního okamžiku byl Donu Carlosovi upřímně oddán. Do karlistické armády vstoupil 10. března a už v květnu byl povýšen na brigádního generála kavalerie. Vrhal se do bitev, vedle toho stačil obdivovat španělské krásky, a když po jedné vítězné šarvátce s protivníkem začali rozzuření vojáci masakrovat zajaté nepřátelské důstojníky, razantně zasáhl a zachránil jim život.
Po porážce karlistů a odchodu Dona Carlose do exilu v září 1938, opustil Španělsko i Felix Lichnovský. Své zážitky ze španělské války vydal tiskem Erinnerungen aus dem Jahren 1837, 1838 und 1839.

Avantýry napříč Evropou

Po Španělsku se nějakou dobu toulal po Evropě. Z Bruselu zmizel po řadě milostných avantýr. Mnichov musel opustit poté, co vyzval na souboj vládnoucího nassavského vévodu Adolfa, v Kolíně nad Rýnem ztropil skandál tím, že se v divadle objevil v plné parádě v uniformě karlistického generála a byl za to vyhoštěn z města!
Kvůli jeho vzpomínkám na španělskou anabázi se cítilo uraženo několik jeho spolubojovníků, kteří ho vyzvali na souboj, přičemž při jednom z nich, ve Vídni byl v souboji na pistole postřelen do břicha.
Ve 40. letech Felix pobýval hodně v Berlíně. Sháněl zde bohatou nevěstu a mimo jiné se dvořil dceři Bettiny von Arnim, spisovatelce a někdejší přítelkyni Goetha, která patřila k německé intelektuální elitě. Dceři zcela poplet hlavu. Ve svém deníku si zapsala: „Felix Lichnovský se mi jevil jako krásný mladý bůh. Vůbec nejkrásnější byly jeho oči, jež dokázaly hledět tu něžně a lichotivě, tu s železnou a panovačnou přísností. Vyzařovala z nich skutečně démonická síla, kterou působil na lidi a zvláště na ženy.“
Ovšem berlínský aristokrat hrabě Ungern-Sternberg, nemaje srdce mladé dívky, vzpomínal ve svých pamětech na Felixe poněkud jinak: „Kdykoli přišel člověk k hraběnce Hahnové, našel tam vždycky nesnesitelného klacka, knížete Lichnovského… Tento potulný kníže … nedosáhl tenkrát ještě žádného věhlasu, ačkoli se snažil všemi způsoby dostat mezi lidmi do řečí.“ Poté, co dívku obloudil, Felix odjel a už se neukázal.
V berlínských literárních salonech se Felix stal známou postavou a vděčným zdrojem různých posměšných textů.
Heinrich Heine napsal v roce 1846 satyrickou báseň Atta Troll, ve které Felix Lichnovský vystupuje jako „rytíř Schnapphanský“, do kterého se na první pohled zamiluje medvědice, která s medvědářem táhne krajem:
Ano, šíp malého bůžka / pronikl jí kožešinou, / když ho spatřila! – Ó nebe, / její miláček je člověk! // Člověk! Schnapphanski má jméno… Ano, miluje ho vroucně/! / Nešťastná medvědice! Přezdívka Schnapphanski pak zdomácněla mezi odpůrci Lichnovského.

Česká literatura

V roce 1843 se Felix seznámil s Dorotou, vévodkyní z Doni, s jednou ze čtyř dcer vévody Turonského, Petra von Birona, respektive adoptivní dcerou, protože vévoda a jeho třetí o 37 let mladší žena Dorota byli „veselý pár, který to s manželskou věrností nebral příliš vážně – on ani ona,“ jak píše Uhlíř. Vévoda, který se usadil v městečku Zaháň v pruském Slezsku, koupil náchodské panství se zámky v Náchodě a v Ratibořicích, čímž se dostal i do české literatury, viz postava zaháňského vévody v románu Aloise Jiráska Na dvoře vévodském. Vévodu ovšem v tomto ohledu předčila jeho nejstarší dcera Kateřina Vilemína, která se coby kněžna zaháňská stala jednou z hlavních hrdinek Babičky Boženy Němcové.
Dorota byla ze sester nejmladší, přičemž bylo veřejným tajemstvím, že jejím otcem je polský kavalír, hrabě Alexander Batowski. Starý vévoda ale Dorotu legitimizoval jako vlastní.
Všechny čtyři dcery vyrostly po vzoru svých rodičů v lehkomyslné světačky. Kateřina Vilemína se v rychlém sledu provdala a rozvedla s francouzským princem, ruským knížetem a německým hrabětem, přičemž pokaždé změnila své vyznání. Nemanželské děti byly v rodině běžné.
Nejmladší Dorota, která se stala poslední milenkou našeho hrdiny knížete Felixe, se zprvu oženila za synovce Napoleonova proslulého ministra zahraničí (a dalších několika vlád) knížete Talleyranda, přičemž přímluvce byl sám ruský car. Jak už to bylo mezi zaháňských princeznami tradicí, manželství se záhy rozpadlo.
Dorota se pak sblížila se starým knížetem, strýcem svého muže, kterého pak doprovázela na Vídeňský kongres velmocí v roce 1815, na kterém se vedle císařů a carů sešly i všechny čtyři dcery Zaháňské, přičemž prim hrála nejstarší Vilemína, v té době milenka rakouského státního ministra Metternicha. Výsledek toho evropského poválečného summitu na nejvyšší úrovni byl bezpochyby i dílem dcer Zaháňských, které sloužily jako nástroj tajné diplomacie všem zúčastněným. Tyto svobodné ženy se v nejvyšší společnosti chovaly tak, jak to dnešní maloměstská morálka nedovolí žádné političce.
Dorota se posléze nastěhovala do Talleyrandova pařížského paláce. Poměr s knížetem jí ovšem nebránil v navázání dalšího milostného vztahu, tentokrát s Karlem hrabětem Calm-Martinicem, pobočníkem vítěze od Lipska, maršála Karla Schwarzenberka. V Čechách se vždy spekulovalo o tom, že Božena Němcová je nemanželskou dcerou Kateřiny Vilemíny kněžny Zaháňské a Metternicha. Nejnověji se autoři v tomto ohledu zaměřují spíše na její mladší sestru Dorotu: Němcová by mohla být následkem jejího milostného vzplanutí ke Clam-Martinivoci, z kterého se v prvních měsících roku 1816 narodila dcera. Ta by pak byla přes starší sestru Kateřinu Vilemínu umístěna do rodiny panského kočího.
Dorota se později vrátila k Talleyrandovi a pečovala o něj v jeho pařížském paláci až do jeho smrti. A stala se také jeho universální dědičkou, když synovce, Dorotina muže, ministr zabezpečil a „uklidil“ ho do Itálie.
Po Talleyrandově smrti odkoupila Dorota roku 1844 od sestry zaháňské panství a trvale tam přesídlila. Zde se také seznámila s naším hrdinou. Jí tehdy bylo padesát, dosud ale byla velmi krásná. Felixovi bylo devětadvacet. Hluboce se do něj zamilovala a mimo jiné pomohla svému milenci umořit dluh ve fantastické výši 200 tisíc tolarů. Jakmile se Dorota usadila, na svém panství, ke kterému patřilo pět měst a 171 vesnic, zakládala nemocnice, školy, sirotčince i katolické fary.
Od poloviny 40. let Dorota s Felixem zaměřili na podporu katolické akce, která stála na straně ultramontanismu, na straně papežské, proti národně orientovanému německému katolickému hnutí.

V politice

Jak kníže poznával svět, začínal se v politickém ohledu přiklánět k umírněné konstituční monarchii, po které volali liberálové napříč celou Evropou. Přivedla ho k tomu cesta v roce 1842 do Portugalska, o které napsal cestopis. Zatímco pro liberály znamenala konstituční monarchie bránu k radikálním změnám, pro Felixe představovala možnost, jak uchovat vše dobré z minulosti.
S tímto přesvědčením, hmotně zajištěn vstoupil Felix na politické kolbiště. Když byl pod tlakem veřejnosti otevřen 11. dubna 1847 pruský sněm, zasedl Felix v panské kurii. Jeho vystoupení byla ovšem nepředvídatelná. Ve většině případů se stavěl na stranu opozice a neváhal se postavit třeba ani za věc slezských tkalců, přičemž se snažil najít nějaké východisko z jejich bídy.
Když v roce 1847 propukla epidemie tyfu, při které zahynulo 20 000 lidí, dobrodruh kníže Felix projevil obětavost i odvahu, když navštěvoval nakažené, pomáhal postiženým z nejnižších společenských vrstev a mj. zřídil útulek pro chudé sirotky.
Když spor Německa s Dánskem o Šlesvicko-Holštýnsko hrozil přerůst v mezinárodní konflikt, přistoupil Berlín na kompromis: tzv. mírem v Malmö souhlasila německá vláda s rozdělením území podle národnostního klíče. Dohodnutý mír vyvolal ovšem mezi německými „vlastenci“ nacionální hysterii. Když se 16. září ve frankfurtském Národním shromáždění hlasovalo o příměří v Malmö, „militantní konservativec“ kníže Lichnovský vystoupil na obranu míru a umírněného postupu, zatímco liberál, „pohádkář“ Jakob Grimm, toho času poslanec, psal o příměří svému bratrovi Vilémovi slovy: „…Toto usnesení přivodí konec vážnosti Národního shromáždění, poškodí také německou věc…“
Běsi nedřímali ve starém režimu, jak jej osočovali liberálové, ale v nových poměrech, které měly teprve přijít.

Ano, všechno, pánové

Ačkoli ho berlínský dvůr nikdy plně nepřijal, Felix zřejmě zachránil pruskému králi život. 18. března 1848 přerostla revoluční atmosféra v Berlíně v regulérní pouliční boje, při kterých zahynulo 250 lidí. Král ve snaze situaci uklidnit, nařídil vojenským jednotkám zastavit palbu a stáhnout se z města. Následující den se před královským palácem srotil vzrušený dav, který žádal krále, aby vyšel ven a vzdal poctu padlým. Byla to kritická situace, po odvolání vojska se královský palác ocitl bez ochrany. Stačilo jiskérka a dav by vzal palác útokem, přičemž král by nejspíše skončil vise na kandelábru.
Tu se ovšem zjevil mladý kníže Lichovnovský. Ze stolu postaveného uprostřed palácového náměstí oslovil dav silným hlasem. Řekl, že Jeho Veličenstvo král ve své dobrotě a milosti učinil konec bojů tím, že stáhl všechno vojsko a svěřil se plně ochraně občanů. Všechny požadavky jsou splněny a teď se může klidně jít domů! Řeč udělala zjevně dojem. Na otázku z davu, zda bude všechno dovoleno, odpověděl: „Ano, všechno, pánové.“ „Také kouření?“ ozval se jeden hlas. „Ano, také kouření,“ zněla odpověď. „Také v parku Tiergarten?“ byla další otázka. „Ano také v Tiergarten se bude smět kouřit, pánové.“ To nakonec rozhodlo. „No pak můžeme jít domů,“ znělo odevšad a dav se v klidu rozešel.
To je tak přesné, až z toho běhá mráz po zádech. Z obdobně banální příčiny – za zcela identické situace, se stejnými lidmi – mohla celá věc dopadnout nemilosrdným masakrem. Což se i o několik měsíců později stalo: dav, pudově se chovající jako lovící zvíře, z podobně iracionálních příčin Lichnovského na ulici napadl a smrtelně ho zranil, přičemž nejzuřivěji si počínala městsky oděná žena, která do umírajícího knížete, bezvládně ležícího na dlažbě, střídavě tloukla kamenem a bodala ho deštníkem. Pozdější vyšetřování ukázalo, že nešlo vůbec o deklasované živly: vrazi byli spořádaní živnostníci, kteří propadli davové hysterii, přičemž pachatele svedla dohromady náhoda. Zvlčilá žena s deštníkem byla dobře postavená žena litografa z Darmstadtu.
Když dav rozehnalo vojsko, byl Lichnovsky odvezen do špitálu, kde po pěti hodinách zemřel. Ještě však stačil sepsat závět, ve které Hradec nad Moravicí odkázal vévodkyni Dorotě Zaháňské.
Ta organizovala pohřeb kavalíra. Lichnovského stříbrná rakev byla pokryta rudým sametem, na kterém spočíval jeho peřím zdobený generálský klobouk. Felixovo srdce v kovové schránce s posmrtnou maskou si vévodkyně Dorota odvezla s sebou.
Kníže Felix Lichnovský byl hejsek, donchuán, floutek etc. Jeho výchova mu ovšem nedovolila, aby ponižoval nepřítele, zabíjel bezbranné, neposkytoval pomoc nemocným či potřebným nebo se choval jako fanatik, který nevidí nic jiného, než svou ideologii. S demokratizací veřejného života začali ve společnosti, politice, armádě… hrát prim zcela jiní „kavalíři“.

***

Dušan Uhlíř

Slezský kníže Felix Lichnovský – Poslední láska kněžny Zaháňské

Paseka, 2009