Soud ve středočeském Kolíně po nekonečných letech průtahů konečně minulý týden „dal zelenou“ rozhodnutí, které umožní paní Zdeně Mašínové, dceři hrdiny protinacistického odboje Josefa Mašína, získat zpět v dědickém řízení rodný statek generála v Lošanech na Kolínsku, na kterém rod Mašínů hospodařil po staletí.

Bez ohledu na výše uvedené je celá věc ukázka toho, jak tento stát zachází s právy lidí, kteří se nacistickému a hned na to komunistickému bezpráví aktivně bránili a za cenu vlastního života zachraňovali čest zlomeného, mlčícího a mnohdy i kolaborujícího národa. Pokud se oběť chovala trpně, nedělala nacistům či komunistům problémy, je to vpořádku. Jakmile se ale někdo bezpráví a zločinnému režimu aktivně postavil, neřku-li se zbraní v ruce, musí se svých práv, které roztrhaly obě totality, pracně po desetiletí domáhat, jako kdyby demokratický stát přejímal hodnoty a pohled na věc totalitních režimů. Není to perversní?

V případě Mašínova rodného statku výše uvedené vypadá takto: Český stát, zastoupený Okresním soudem v Kolíně, Krajským soudem v Praze a Nejvyšším soudem, si při posuzování toho, zda má Zdena Mašínová na rodinný statek nárok, vzal k ruce realitu roku 1940. Tehdy se totiž Josef Mašín chystal přejít do úplné ilegality a rozhodl se předtím převést svůj majetek na své tři děti. Všechny tři zmíněné instituce až do minulého týdne z toho ovšem vycházely, tedy ze stavu, který byl nastolen nacistickou okupací. Blbost, záměr, pozůstatek nacisticko-komunistického paktu z roku 1939?

I naprostému idiotovi musí být přece jasné, že generál Mašín převedl v roce 1940 majetek na své tři děti z taktických důvodů, aby jej uchránil před nacistickou konfiskací a že toto rozhodnutí v nouzi je tedy neplatné, jak to mj. stanovily poválečné dekrety. Celý majetek patřil nadále nacisty popravenému generálovi a podléhá dědickému řízení celý – ne pouze třetina, kterou polistopadové soudy přiřkly Zdeně Mašínové, která žije v ČR, zatímco zbylé dvě třetiny jejích bratrů, kteří se do Česka nevrátili, by zůstaly státu.

Jediná instituce, která tento pakt Molotov-Ribbentrop odmítla a dala by se v tomto případě označit za jedinou (duchem) demokratickou, byl Ústavní soud, který napadl ryze formalistický přístup soudů nižšího stupně. Na podzim roku 2015 ÚS zveřejnil nález, podle kterého soudy musí v tomto případě vycházet z celkového kontextu případu. Podle soudce-zpravodaje Davida Uhlíře náleží Josef Mašín k největším hrdinům země a „stát by měl hledat takové řešení vlastnických vztahů, aby jeho rodný dům byl důstojnou památkou“.

Celá tato fraška je ovšem jen dokladem toho, jak se česká společnost vyrovnala, respektive dosud nevyrovnala nejen s komunistickou, ale i s nacistickou minulostí: jak skutečnost, kterou tyto dvě totality v návaznosti na sobě (třetí republika po roce 1945 v mnoha ohledech navázala na protektorát, zatímco se ostře vyhranila k předmnichovské Masarykově republice) nastolily, dosud ovlivňuje naši současnost.

Tak nás vlastenectví učí a „aktuálně“ před „islámským nebezpečím“ chrání nedávní kolaboranti, kteří dělali kariéru a připravovali se na další v závětří sovětské okupace, členové KSČ, estébáci stejně jak různí normalizační spratkové, ať už jde o Zemana, Babiše, Klause juniora, nebo obludu zvanou Jaroslav Vodička, která stojí v čele „Českého svazu bojovníků za svobodu“, ačkoli se narodila tři roky po válce a pak už jen, s jednou více méně „nezaviněnou“ mezerou, kolaborovala, a má tu drzost, že se zúčastnila pietního aktu odhalení pamětní desky Josefu Mašínovi v Roudnici, kde ho přítomní odbojáři vypískali s tím, že „Pepa, by ho zastřelil“. Bezpochyby.

Když už česká společnost, díky svému pokrytectví, není schopna ocenit diversní skupinu bratří Mašínů, mohla by aspoň mít úctu k jejich otci generálu Mašínovi, jedné z největších a nejstatečnějších osobností protinacistického odboje.

Český stát, za jehož svobodnou a nezávislou existenci položil generál Mašín svůj život a vedl k tomu i své děti, bezmála třicet let, které uplynuly od pádu komunistického režimu, není schopen vrátit rodině generála nacisty zabavený rodinný statek, zatímco o morálce nás poučují estébáci, kteří po listopadu zúročili své leta budované vazby, aby do vlastních kapes „zprivatizovali“ majetek, o kterém tvrdili, že patří „všemu lidu“.

Česká republika léta Páně 2017.

HISTORIE JEDNÉ ČESKÉ RODINY

Když plukovník Josef Mašín po měsících nelidského mučení, kdy se z něj gestapáci marně snažili něco dostat, klesl 30. června 1942 na kobyliské střelnici pod salvou fašistické popravčí čety s výkřikem – Ať žije Československá republika! – bylo jeho synům Ctiradovi a Josefovi 11 a 9 let. V době Mašínova ilegálního působení byla rodina (matka Marie Mašínová, manželka Zdena Mašínová, děti Ctirad, Josef a nejmenší Zdenička plus služebná Marie Neubauerová) německými úřady přinucena se vystěhovat z Prahy. Rodina našla útočiště v domku na okraji Poděbrad. Na podzim roku 1940 Mašín tajně v noci navštěvuje rodinu. Mluví se ženou a se starším synem Ctiradem, kterému klade na srdce, aby chránil své mladší sourozence a vždy miloval svou vlast. Tu noc ho rodina vidí naposled. Začátkem roku 1941 umírá těžce nemocná Marie Mašínová. Po vyzrazení bytu v ulici Pod Terebkou v Nuslích v květnu 1941, odkud plk. Mašín se štb. kpt. Morávkem a telegrafistou Peltánem vysílají zprávy do Londýna, je Mašín při přestřelce zatčen – jeho dvěma druhům se podaří uprchnout oknem, když ze třetího patra sjedou po ocelovém lanku. Morávek si při tom uřízne prst.

Zdena Mašínová je v Poděbradech vyslýchána a i s dětmi sledována. Od gestapa přichází zpráva, že byl plk. Mašín jako velezrádce zastřelen. Nikdo z rodiny však tomu nevěří. Zdena Mašínová je sama v lednu 1942 zatčena. Z vězení na Karlově náměstí je převezena na Pankrác a pak do Malé pevnosti v Terezíně, kde se dožije konce války.

5. ledna 1942, v den zatčení Zdeny Mašínové v Poděbradech, přikázali gestapáci služebné Marii Neubauerové, aby děti přichystala k transportu – budou odvezeny do Německa a předány německým rodinám k převýchově. Marie Neubauerové dává okamžitě zprávu matce Zdeny Mašínové – Emmě Novákové do Olomouce. Ta hned přijíždí. Odvažuje se návštěvy na gestapu, kde jako žena z polovice německého původu se zaručuje za německou výchovu svých tří vnoučat a děti jsou jí kupodivu svěřeny.

Od počátku roku 1942 až do konce války se o děti tedy stará babička Emma, které je 64 let. Nedostává se jí peněz, ale přesto se jí daří uživit rodinu z nájemného z domu v Olomouci. Kluci každý den vozí svou nemocnou sestřičku do školy a starší bratr Ctirad ji pak vynáší do třídy. Babička dbá přání plk. Mašína ještě z doby jeho ilegality, aby se zvláště kluci učili rusky a anglicky. Ruštinu je učí bývalý důstojník, legionář Vogt, angličtinu paní Friedmannová, česká Židovka, která s manželem byla patrně v roce 1943 zařazena do transportu a již se nikdy nevrátila. Návštěvy obou učitelů se konají tajně, vždyť paní Emma se na gestapu zaručila za německou výchovu dětí. Němci také čas od času chodí do poděbradské vily na kontrolu. Sokolka Emma vede hochy i k tělesné zdatnosti. V hale vily zavěsí kruhy a ve svých 65 letech na nich předvádí hochům rozličné cviky. Dokáže si dokonce navléci i boxerské rukavice a zápasit s hochy tímto sportem.

Poděbradským nádražím, k němuž mají ze zahrady blízko, projíždí vlaky se zajatými sovětskými vojáky. Mladší bratr Josef, který nosí k vlakům chléb, se s jedním z nich dohovoří a napomůže mu k útěku. Jednou v létě roku 1943 přivede Josef za tmy domů hned dva sovětské uprchlíky. Jsou vyhublí a zbědovaní, jeden z nich má horečku. Babička rozhodne, že zůstanou ve vile. Ve dne pobývají v kuchyni, jejíž zastřená okna vedou do polí, na noc chodí spát do úkrytu hlubokého světlíku – návštěvy gestapa přicházely právě v noci. Později paní Emma prostřednictvím bývalého důstojníka Vaňka domluví sovětským vojákům spojení s partyzány.

O dceři ani zeťovi není žádných zpráv, tím méně o synu paní Emmy – Ctiborovi Novákovi (jeho prostřednictvím zřejmě Mašín v první polovině roku 1939 připravoval bombové atentáty v Berlíně; později byl Ctibor Novák za přestřelky zatčen na jugoslávských hranicích a v Německu odsouzen na doživotí). Tak se paní Emma v nejistotě a se třemi dětmi na krku dočká konce války. Zdena Mašínová se z Terezína vrací se zpožděním, protože koncem války prodělá v Terezíně skvrnitý tyfus a musí být nějakou dobu v karanténě. Domů přijíždí s následky, které v nastávajících letech zaviní sérii těžkých operací v dutině břišní. Po návratu podléhá Zdena Mašínová rozličným pověstem kolujícím v rodinách popravených nebo umučených v koncentračních táborech, že toho či onoho někdo kdesi viděl – dlouho se jí nechce věřit, že její manžel plk. Josef Mašín byl popraven.

Válka je u konce a země nezadržitelně spěje k nové tragédii. Proslýchá se, že „tři králové“ (Balabán, Mašín, Morávek) ukryli za války archiv se jmény a činností kolaborantů. S tím souvisí první zájem StB o paní Mašínovou. V té době pomáhá Zdena Mašínová zakládat akční výbory Národní fronty, kam sama vstupuje za organizaci politických vězňů, která se záhy přejmenovává na Svaz bojovníků za svobodu a později na Svaz protifašistických bojovníků. Na výzvu jeho vedení vstupuje do KSČ. Její postoj se však mění po zatčení dr. Milady Horákové na jaře roku 1949 – její dobré přítelkyně z dob okupace za společného věznění na Pankráci, kde ji, surově zmučenou, ošetřovala. Tragédie národa se začíná dovršovat v obludných procesech. Primitivně ohlupený národ posílá plné koše peticí soudcům, v kterých žádá nejvyšší tresty pro velezrádce a imperialistické špióny. Zdena Mašínová sbírá podpisy pod protest proti procesu s Miladou Horákovou a dalšími (z té doby je zachován snímek jí a několika dalších osob před předáním písemného protestu s vlastnoruční poznámkou paní Zdeny – protestní akce jaro 1949). Po odmítnutí protestu vystupuje z KSČ a následně je zbavena účasti v akčním výboru NF. Starší syn Ctirad se hlásí, jak bylo starým snem jeho i bratra Josefa zřejmě z úcty a lásky k otci, na vojenskou akademii. Není přijat. Důvod – buržoazní původ. Ulice Pod Terebkou v Nuslích, kde byl plukovník Mašín zatčen, po roce 45 přejmenovaná na Mašínovu, dostává nové jméno – Čiklova. Jedni z nejstatečnějších lidí našeho odboje, důstojníci Československé armády, kteří celé tři roky dokázali v Praze mezi stovkami špiclů a denunciantů aktivně vzdorovat obrovské přesile, kteří obstarávali pro zahraničí nedocenitelné informace a do jednoho položili za vlast život, jako by nikdy neexistovali. Hrdinou se stává Julius Fučík…

Ctirad a Josef Mašínovi se rozhodli, vedeni příkladem svého otce, jednat. Organizují skupinu, která má připravit půdu pro všelidové ozbrojené povstání proti komunistické diktatuře. Opatřují si zbraně a podnikají diverzní akce. Otrávený a zčásti zastrašený národ však mlčí. Pro bratry to musí být neuvěřitelné zklamání. Rozhodnou se odejít na Západ. Toto rozhodnutí však neznamená útěk – venku chtějí prodělat profesionální vojenský výcvik a bojovat za svobodné Československo. Bezpečnost je jim však už na stopě a kruh kolem nich se stahuje. V říjnu 1953 se jim však podaří přejít hranice u Annabergu za Chomutovem. Přes NDR se chtějí dostat do západního sektoru Berlína – přímo přejít hranice na Západ už je prakticky nemožné. Je jich pět – Ctirad a Josef Mašínovi, Zbyněk Janata, Milan Paumer a věkem všechny převyšující Václav Švéda (statkář z Lošetína odkud pochází i starobylý rod Mašínů, je mu přes 30 let a už za války byl za odbojovou činnost vězněn).

Přejdou hranici na poslední chvíli a s sebou nemají skoro žádné věci. V NDR na ně vypuká velký hon. Kromě policie se akce na jejich dopadení zúčastní i sovětská armáda. Po Německu jsou vylepeny zatykače s jejich fotografiemi. Jsou několikrát obklíčeni, ale vždy se jim podaří prostřílet. Při jedné dramatické události se ztrácí Janata. Ten je za dva dny nato zatčen a později v Československu popraven. Do spárů komunistické policie se dostává i Švéda, který je těžce raněn a nemůže dál. Cesta přes NDR trvá skupině celý měsíc a jako zázrakem se nakonec podaří bratrům i s raněným Paumerem dostat se do Západního Berlína. Šéf německé policie i ministr vnitra jsou zbaveni své funkce. Bratři okamžitě vstupují do americké armády. Časem, když ideály hlavně pod vývojem událostí v Československu pohasnou, z armády vystoupí a začnou se věnovat obchodu. V současné době žijí v Americe. Komunisté o nich po léta píší jako o nejhorších vlastizrádcích a teroristech. Pro mě to jsou však, stejně jako jejich otec, vlastenci, kteří v dobách nejtěžších jen útrpně nepřihlíželi, ale otevřeně, připravujíce povstání, vystoupili proti komunistickému teroru.

Zdena Mašínová byla ihned po odchodu svých synů uvězněna, i když s činností svých synů neměla nic společného. Nemocná strávila tři roky ve vazbě, přičemž prvních 13 měsíců byla v Ruzyni v samovazbě, kde byla jen holá betonová podlaha, bez jakékoli lékařské péče – zavřeli ji se zhoubným onemocněním trávicího ústrojí pravděpodobně vyvolaným mnohaletým vězněním a špatnou stravou nacistického žaláře. Bez jakýchkoli důkazů byla odsouzena k trestu smrti, který byl pak změněn na 25 let. Když se její zdravotní stav zhoršil, byla z ženského lágru v Pardubicích převezena na Pankrác, kde 12. června roku 1956 zemřela. Co si asi tato vzácná žena, umírajíc v komunistickém kriminále, musela myslet! Jaká neuvěřitelná podlost a zbabělá špína vyplula na povrch v tomto národě po mnohaletém boji za svobodu. Paní Zdena Mašínová byla pohřbena v hromadném hrobě na ústředním ďáblickém hřbitově spolu s jinými nevinnými obětmi Gottwaldova režimu.

Z celé rodiny (mimo Ctirada a Josefa) zbyla jen babička s malou Zdenou. Její zeť plk. Mašín položil život za svobodu národa, který jí popravil syna a dceru utrápil ve vězení – vnuci museli sáhnout po zbrani a odejít za hranice s označením vlastizrádců. Komunisté jí znárodnili dva činžovní domy, které měla v Olomouci, a paní Emma se octla bez prostředků. Protože nikdy nebyla zaměstnancem, neměla nárok na starobní důchod. V 75 letech se přihlásila do práce – v lázních Jeseníku ji vzali jako pomocnici do kuchyně na mytí nádobí. Později, když poznali její pracovitost a spolehlivost, stala se pokojskou. Paní Emma zemřela v roce 1977. Bylo jí 99 let. Její vnučka Zdena Mašínová, která žije v Československu, ji nechala pohřbít poblíž své matky na hřbitově v Ďáblicích.

Petr Placák, Informační servis, 23. ledna 1990