Spory o interpretaci ikony a člověka

Letošek je rokem tučných výročí a dějinných mezníků, a to nejen v českém prostředí. Ernesto „Che“ Guevara, jeden z charismatických aktérů XX. století, od jehož smrti uplynulo vloni na podzim 40 let, by na jaře teoreticky oslavil osmdesátiny. Nejlepší léta slaví též ikona, které dal Che svou mučednickou smrtí vzniknout. Aura nezištného revolucionáře-romantika, jež Guevarův odkaz obklopuje, přitom ostře kontrastuje se syrovou realitou vojáka a byrokrata, který pomáhal ustavit totalitní režim vládnoucí na Kubě dodnes. Co se o něm ze stovek nově popsaných stránek dozvídáme, aniž bychom chtěli opakovat notoricky známé skutečnosti? A jak vlastně probíhá boj o interpretaci Che Guevary – člověka a ikony – dnes?

Habana Libre

Havana, do které v lednu 1959 vítězně vstoupil Che společně s dalšími barbudos byla jakýsi karibský New York. Třicetipatrové domy s výtahy do jednotlivých apartmánů a mramorem obloženými koupelnami, široké bulváry lemované stromořadím, kde se proháněly poslední modely aut, stejné, co tam jezdí dodnes. Ne, že by takto výstavně tehdy vypadal celý ostrov, neřkuli celá Latinská Amerika. Bída, negramotnost a rasismus stratifikovaly společnosti regionu už v dobách kolonie, a získání nezávislosti na Španělsku propastné rozdíly ještě zdůraznilo. Štíhlé, leč tím majetnější latinskoamerické elity přilnuly nejprve ideově, a posléze i majetkově k USA. A to i poté, co se USA vydaly na vlastní koloniální stezku a začaly na svém „zadním dvorku“ dávat lekce jižním sousedům. Rozčarování z USA bylo stejně silné, jako předtím okouzlení. Opozice se rekrutovala hlavně z mladší generace potomků dobře situovaných rodin, k nimž patřili Che Guevara i Fidel Castro. Protiamerické nálady a sociální nepokoj patřili na počátku druhé poloviny XX.století k Latinské Americe stejně jako výstavní věžáky na havanské 23. ulici.

Ve zbrusu novém hotelu Hilton v srdci moderní Havany rozbil vítězný Fidel Castro svůj hlavní stan. Teprve po několika měsících se revoluční lídři a jejich pomocníci – často negramotní guajiros, venkované, kteří v životě neviděli větší město – stěhovali z hotelu do vilek, uvolněných Kubánci odcházejícími, tehdy ještě bez větších překážek, do emigrace. Che coby protagonista řady vítězství při tažení povstalců z východu Kuby se po vstupu do hlavního města držel spíše zpátky. Zatímco Havana jásala nad triunfem Castra a jeho mužů, Guevara dělal špinavou práci: jako velitel pevnosti La Cabaňa předsedal pochybným soudům s válečnými zajatci a prováděl čistku v armádě. Tragické přehmaty, které se děly ve jménu budoucí spravedlnosti, považoval za nutné zlo.

Čtyřicet let po smrti si pamatuje na Kubě Guevaru – člověka už málokdo. Je to Guevara – ikona sebeobětujícího se guerrillera, neúnavného pracanta a zarytého odpůrce USA – která dnes dělá strážcům kubánské revoluce dobrou službu. Dominuje veřejnému prostoru, stěnám uličních Výborů na obranu revoluce, televizní propagandě, ale i státním obchodům se suvenýry. Pionýři začínají každý školní den přísahou chovat se “jako Che“. Někdejší povstalci, dnes zkušení aparátčíci, pod jeho záštitou usurpují chudý stát závislý na valutách z turistického ruchu, zatímco mladé Kubánky se prostituují, aby si mohly koupit věci považované jinde za samozřejmost. Hotel Hilton byl přejmenován na Habana Libre (Svobodná Havana) a uvolněn zahraničním turistům: jejich valuty jsou hybnou silou socialistické ekonomiky, kterou tu vystudovaný lékař Che pomáhal v šedesátých letech 20. století zavádět.

Latinská Amerika: mezi komunistou a světcem

Guevara celosvětově zpropagoval slovo „guerrilla“ a za tímto účelem vytvořil v rámci kubánské rozvědky nové „osvobozovací“ oddělení. Zaměřovalo se na export socialistické revoluce do rozvojových zemí světa, ať už o to stály, nebo nikoliv. To byl též případ Bolívie, která se nakonec stala Guevarovi osudnou: Che, kubánští vojáci a jejich sympatizanti osvobozovali zemi nejen navzdory vládnoucím elitám, ale i proti vůli tamní komunistické strany.

Jak vzpomínají na Che Guevaru v Latinské Americe dneska? Che se těší pevnému postavení v panteónu hrdinůosvoboditelů po boku José Martího či Simóna Bolívara. Jako takový se uržel v oblibě mezi reformně orientovanými intelektuály i v dobách, kdy museli kvůli svému přesvědčení žít v exilu. Tamní vlády nemohly desperátovi Guevarovi dlouho přijít na jméno a každou vzpomínku na něho mítili jako démona. Dnešní nóvum je skutečnost, že se odkaz Guevary dočkává satisfakce i v oficiálním diskursu některých lídrů regionu. Pro příklad nemusíme daleko: bolivijský prezident Evo Morales se přihlásil k Che jako ke svému ideovému vůdci.

Comeback Guevary v roli mentora některých vrcholných politiků Latinské Ameriky by byl přitom docela nemyslitelný ještě počátkem 90. let XX. století. Že se tak děje má zčásti na svědomí neúspěch ekonomických reforem inspirovaných z Washingtonu, jež se zde s velkým očekáváním zaváděly před dvěma dekádami za dohledu renomovaných mezinárodních institucí. Latinská Amerika má dnes sice početnější střední třídu a méně analfabetů, ale nejnovější studie poukazují na rostoucí počet lidí pod prahem extrémní bídy. Podle jiných výzkumů je více než třetina obyvatel regionu přesvědčena, že aby v životě něco dokázali, musí odsud odejít. Nelze se zcela divit, že v této souvislosti získává násilně přerušený a aurou obalený experiment Che Guevary nové přívržence. U příležitosti čtyřicátého výročí revolucionářovy smrti se venezuelský prezident Hugo Chávez společně s Fidelem Castrem nechali slyšet, že v Latinské Americe je dnes „plno Vietnamů“, tedy revolučních ohnisek, které ohlašoval už sám velký Che.

Komunista Guevara se v Latinské Americe těší i dalším interpretacím, jež oficiálně ateistická Kuba nesdílí: stal se z něj světec. Nutno uznat, že jeho smrt i to, co jí bezprostředně předcházelo, nahrávají symbolickému čtení. Zesláblý neléčeným astmatem, Che se přemisťoval mezi vystrašenými a zbídačenými obyvateli Bohem zapomenutého bolivijského zapadákova na oslu. Posmrtně byl upraven jeptiškami a vystaven v nemocniční prádelně v městečku Vallegrande. Jen těžko se při pohledu na fotografie pořízené při této příležitosti člověk ubrání srovnání s biblickými pasážemi oplakávání Krista. Ve vesnici La Higuera, kde byl polapen, brzo rozhořel kult San Ernesta. Odedávna pomáhá místním přivolávat déšť. Čerstvě ho využívá též bolivijská vláda k přivolání zahraničních turistů do tohoto dodnes bídného kraje v rámci mezinárodního projektu „Po stopách Che“. Že by Guevara přece jen lidem tohoto kraje pomohl? Financování projektu pro zvídavé baťůžkáře i devotní revolucionáře poskytl též rozvojový fond britské vlády.

Che v USA …

Na prahu třetího tisíciletí prožívá Che Guevara renesanci i ve Spojených Státech Amerických. Tedy v zemi, kterou takřka neznal, ale přesto z duše nenáviděl a přál si její zmizení z povrchu zemského, jak řekl jedné americké badatelce. Ze stěn universitních kolejí, kde se nejčastěji vyskytoval v sedmdesátých letech minulého století, se tento revolucionář přesunul na místa, o nichž se mu tenkrát nesnilo: boxer Mike Tyson si ho nechal v těžké chvíli vytetovat na břicho. Obchody s dětským zbožím nabízí dupačky s Che i pro ty nejmladší revolucionáře. Respektovaná instituce jako Městská knihovna v New Yorku nabízela ve svém dárkovém obchodě hodinky Revolution s podobenkou Che. Stáhli je z nabídky až po opakovaných stížnostech čtenářů. Poukazovali na to, že přítomnost Guevary je přinejmenším pro část americké populace stejně urážlivá, jako kdyby v knihovně nabízeli zboží s Velkým čarodějem Ku-Klux Klanu.

Tytam jsou doby studené války, kdy přítomnost jaderných hlavic na karibském ostrově pouhých pár desítek kilometrů od břehů USA a Guevarovo neskrývané přesvědčení, že je třeba je použít, nepřipadaly lidem jako scéna z bondovky. Hlavní aktéři těchto dějinných událostí upadli buď do zapomnění, nebo mýtické glorifikace. Che Guevara se vydal druhou z cest. Jeho popularizaci mezi mladší generací Severoameričanů výrazně napomohl film brazilského režiséra Waltera Sallese „Motocyklové deníky“ se sexy hercem Gaelem García Bernalem v hlavní roli. V roce 2005 se stal hitem festivalu nezávislého filmu Sundance, utržil pár oskarových nominací a dokonce i jednu sošku. Do jejich imaginace zasadil tento film mladého Guevaru putujícího na motorce napříč Jižní Amerikou někam mezi rebela bez příčiny Jamese Deana, stopaře a bítnika Jacka Kerouaca a Petera Fondu v Bezstarostné jízdě na chopperu. Tedy vesměs sympatické, byť trochu nevázané týpky. Che Guevara jako ikona blíže neurčené revolty nabral v USA nový dech, tentokrát s podporou módního průmyslu. Trička s Che nosí už i Homer Simpson.

Filmové vyobrazení Guevary jako romantického rebela a sympaťáka ovšem naráží právě v USA na sensitivitu celé řady lidí, kteří žijí zde, a ne na Kubě právě díky Che a jeho reálným činům. Stačí připomenou bouři, kterou vyvolala začátkem února reportáž z kanceláře koordinující předvolební kampaň Baracka Obamy v Houstonu. V televizním záběru totiž nad dobrovolnicemi visela podobizna Che Guevary. Center for Free Cuba, jedna z kubánsko-amerických organizací se sídlem ve Washingtonu, se na Guevarovu módní vlnu rozhodla zareagovat tričkovou protikampaní, dobře známou i v českém prostředí díky společnosti Člověk v tísni. Ikonu Che kombinují tato „antitrička“ s informací o politických vězních na Kubě. Také seriózní média v USA se vyslovují k Che Guevarovi kriticky, což ovšem neznamená, že by se nutně identifikovala s diskutovaným diplomatickým postojem USA směrem ke Kubě. Je otázka, jakou šanci na prosazení mají pokusy o vyváženější vidění Che nad rámec hezké tváře a pronikavého pohledu: Premiéra nového filmu renomovaného amerického režiséra Stevena Soderbergha s pracovním názvem „Che“ je příslíbena na tento rok. Pakliže snímek zcela nepřekvapí, hvězda Che bude nadále stoupat i v jím kdysi nenáviděném teritoriu.

… Che v Evropě

Také v Evropě je čtyřicet let mrtvý Che Guevara obětí zmatení pojmů, respektive maskotem nejrůznějších, často protichůdných názorů a tendencí. Názorně to ukázala upomínková sešlost na londýnském Trafalgar Square u příležitosti výročí jeho smrti. Vedle sebe se tu strkali zástupci organizací na boj proti rasismu s odpůrci imperialismu a globalizace smíchaní se spolkem propagujícím vítězství intifády. Studenti zastávající solidaritu s Kolumbijí rozdávali letáky hned vedle dobrovolníků Filipínského lidového hnutí varujících proti trvající americké přítomnosti na ostrově. Jak tato eklektická parta z náměstí dokazuje, každý si interpretuje odkaz velkého revolucionáře po svém. Skoro by se zdálo, že k tomu, aby se všichni sešli pod hlavičkou Che Guevary, úplně stačí zdravá dávka antiamerikanismu.

Byla to Evropa, konkrétně Itálie, kde se zpopularizovala dnes nejznámější Guevarova podobenka od Alberta Kordy, pořízená v roce 1960 za přítomnosti Simone de Beauvoir a JeanPaula Sartra. V první chvíli se nezdála kubánským novinám plným Guevarových momentek zajímavá, ale situace se radikálně změnila po jeho smrti v Bolívii v roce 1967. Nakladatel Giangiacomo Feltrinelli proslulý prvním vydáním Pasternakova románu „Doktor Živago“, jež ho stálo členství v italské Komunistické straně, obratem vydal Guevarův bolivijský deník s Kordovou fotografií na titulní straně.

V následujících letech se právě tento Guevara stal logem nejrůznějších projevů nepokoje a nekonformity od Paříže po Mexico City. Zvláště v západní Evropě byl hýčkán sociálně angažovanými intelektuály a zhrzenými komunisty, kteří se se Sovětským svazem rozešli po potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956 a po zveřejnění stalinských krutostí. Zmínění Simone de Beauvoir a Jean-Paul Sartre při navštěvě Havany v roce 1960 Guevarovu šarmu zcela propadli. Popsali ho pak svým souputníkům jako intelektuála a „nejkompletnějšího člověka naší doby“. Francouzský filosof Régis Debray, autor příručky „Revoluce v revoluci“, Guevarův spolupracovník a jeho klíčový propagátor v evropských intelektuálních kruzích, se po zvolení Francoise Mitteranda do prezidentského úřadu v roce 1981 stal jeho poradcem.

V očích stoupenců někdejší „nové levice“ byl mrtvý Guevara posvěcen podobně jako Trocký svou přinejmenším zdánlivou nekonformitou s oficiální linií a otevřenými kritickými výpady proti SSSR. Po návštěvě Mekky komunismu neskrýval Che svůj údiv nad tím, jak si žijí sovětští pohlaváři ve srovnání s dělníky: coby synek dobře situované argentinské rodiny uměl rozeznat exkluzívní porcelán a broušené sklo v domácnosti jednoho ze soudruhů. Naopak odbivoval to, co vnímal jako autentické zapálení pro komunismus v Číně i reformní opatření z období tzv. Velkého skoku vpřed. Jejich následky přinesly, jak známo, koncem padesátých a počátkem šedesátých let minulého století hladomor a smrt desítkám miliónů Číňanů.

Je pravdou, že Che byl až extrémně nezištný: vzdal se svého platu hlavy kubánské Národní banky a ministra průmyslu a veškerých výhod plynoucích z privilegovaného postavení comandante ze Sierra Maestra, takže jeho manželka si prý čas od času půjčovala peníze na chod domácnosti od ochranky. Problematičtější aspekty Guevarova reálného působení se ale rozhodli alternativně naladění Západoevropané ignorovat. Jinak by jim těžko mohlo uniknout, že Che na Kubě tvrdě potíral jakékoli hledání alternativy, či dokonce projevy nesouhlasu vně i v rámci strany. Záhy po triunfu povstalců to poznali i jeho někdejší kamarádi ve zbrani jako třeba Huber Matos, odsouzený na dvacet let.

Česká stopa

Na východ od Berlínské zdi se situace lišila. Československo v šedesátých letech živě spolupracovalo na exportu revoluce s „Ostrovem svobody“. Poskytlo kubánské rozvědce možnost vybudovat v zemi infrastrukturu tajných bytů, a tak tudy vesměs bez vědomí zdejších úřadů procházeli latinskoameričtí revolucionáři při cestách na Kubu a ven. Čas od času českou krajinou bloumaly skupinky Kubánců, jako třeba v roce 1962, když bylo uklizeno na Slapy pět guerrilleros v rámci „Operace stín“, než se vydali do Argentiny. Sám Che Guevara v Čechách tajně pobyl pár měsíců v roce 1966 těsně před bolivijským dobrodružstvím, z toho několik týdnů dokonce v doprovodu manželky Aleidy March.

Během společného pobytu v socialistickém táboře měly tisíce Čechů přímou zkušenost s Kubou, když v době bratření obou republik pobývali na ostrově. Snad právě proto u značné části československé populace Che zproštěn aury, která obalila jeho činy i odkaz jinde na světě. Byl prostě jedním ze soudruhů, který stál na slavnostní tribuně na Rudém náměstí po boku Chruščeva či Brežněva. Málokterého z Čechů vzpomínka na hezký čas strávený v Karibiku inspirovala k tomu, aby si Guevaru oblíbili podobně jako intelektuálové v západní Evropě. Jednou z výjimek je dnešní europoslanec za KSČM Miloslav Ransdorf, autor nedávno sepsané oslavné práce s titulem „Muž svědomí“.

Rozporuplných interpretací se Che Guevara nezbavil ani v postkomunistické České republice: z kubánských nostalgiků se za finančního přispění ostrova rekrutují členové dnešní „Společnosti česko-kubánského přátelství“, zatímco většinový názor i český diplomatický postoj jsou ke Kubě a k symbolice Che o poznání kritičtější, než v ostatních zemích Evropské Unie. Což však neznamená, že dnešní patnácti a dvacetiletí bez přímé zkušenosti s komunismem nepropadají magii Che podle stejného klíče, jako jejich vrstevníci z Trafalgar Square.

Aura versus realita

Boje o výklad Guevarovy ikonografie a jeho odkazu neustávají ani dnes. Třicáté a čtyřicáté výročí smrti Che přineslo nové publikace od historiků, publicistů i pamětníků z různých částí světa. Ti získali přístup k dříve neznámým či utajovaným materiálům, někdy i z kubánské strany. Za zmínku stojí především dvě rozsáhlé biografie, jedna z dílny amerického novináře Jona Lee Andersona, druhá od mexického politologa a někdejšího ministra zahraničí Mexika Jorge Castaňedy. Bolivijské tažení se dočkalo hned dvojí reflexe. Jednak v podobě kriticky laděných vzpomínek sepsaných z francouzského exilu Guevarovým spolubojovníkem Benignem, kterému se zázrakem podařilo přežít, a pak z Kuby psaného oslavně laděného vyprávění druhého šťastlivce, Pomba. Co se ze stovek nově popsaných stránek dozvídáme o Che Guevarovi – člověku, aniž bychom chtěli pouze opakovat notoricky známé skutečnosti?

Zajímavý pohled nabízí jeho privátní korespondence. Guevara byl poměrně neduživý, astmatický chlapec, nicméně s matčinou podporou a silou vlastní vůle dokázal překonat fyzické nedostatky a exceloval v lokálním rugbyovém mužstvu. Právě matce, s níž sdílel světonázor i trpkou ironii, se svěřoval ve chvílích, kdy ho tížila pompa tříměsíční oficiální reprezentace Kuby ve čtrnácti zemích světa v létě 1959: „… Jsem pořád stejný podivín, jaký jsem vždycky býval, …, ale teď v sobě nesu pocit historického poslání. Nemám domov, ženu, děti, rodiče, bratry ani sestry. Přátelé jsou mými přáteli, pokud zastávají stejné politické názory jako já. A přesto jsem spokojený,…, cítím nejen obrovskou vnitřní sílu, tu jsem pociťoval vždycky, ale také sílu inspirovat druhé, a naprosto fatální předsvědčení o svém poslání, které mě zbavuje veškerého strachu.“ Právě silná vůle a jistota poslání Guevaru brzo odlišily od kavárenských revolucionářů, které přilákala do guerrilly vidina romantického dobrodružství, ale prchali hned jak se setkali s krutostí života v bojůvce vzdálenou jakýmkoli ideálům. Che nejenže vytrval, ale už na začátku tažení v Sierra Maestra proslul jako ochotný exekutor a poté nelítostný comandante.

Poslání šířit revoluci nedávalo Guevarovi spát. Necelých pět let po vítězství povstalců začal tehdy už šestatřicetiletý Che, znavený nekončícími byrokratickými povinnostmi ve jménu revoluce, pociťovat nervozitu, ne-li přímo obsesi. Zatímco seděl v kanceláři ministerstva průmyslu v Havaně a řečnil před zasloužilými komunisty, posílal druhé, aby umírali na riskantních misích v Latinské Americe. To se mělo brzo změnit. Utajený odchod Che do Konga v roce 1965 znamenal též definitivní opuštění kubánského revolučního establishmentu, které se však měla veřejnost i jeho nejbližší dozvědět, až Fidel Castro uzná za vhodné. Manželce Aleidě nahrál kazetu nejoblíběnějších milostných básní. Pár přátelům vepsal věnování na způsob rozloučení do knížek, mimo jiné do Kapitálu, aby na ně později narazili náhodou u něho v knihovně. V eseji „Socialismus a Nový člověk“, sepsaném těsně před odjezdem se vyznal z toho, že pro něj neexistuje život mimo revoluci a revoluční puzení přirovnal k milostnému puzení.

Touha po akci byla u Guevary silnější, než zdravý úsudek. Netajil se tím, že mu guerrilleři v Kongu připadali líní a zkorumpovaní, přesto setrval až do hořkého konce celé akce. V Bolívii se jeho skupině v žádný moment nepodařilo získat sympatie místního venkovského obyvatelstva, jejichž podporu Che vždy považoval za klíčovou pro úspěch guerrillové války. V deníku ještě pár dnů před smrtí zvažoval, zda by se podpora venkovanů nedala zajistit cíleným terorem. Zatímco kolem jeho zdecimovaného uskupení zatahovali smyčku bolivijské vojsko a agenti CIA, řešil Guevara problémy socialistické ekonomiky, četl Trockého a alfabetizoval spolubojovníky.

Kubánská podpora šíření revoluce neskončila Guevarovou tragickou smrtí v roce 1967. Už dva roky nato se do Bolívie vrátila nová skupina s cílem vybudovat další revoluční foco, a byla opět neúspěšná. Je ironií osudu a historie, že čtyřicet let poté se Che vrací na horkou půdu středem: bolivijský prezident Evo Morales se pyšní podobenkou Che Guevary vyskládanou z lístků koky přímo v prezidentském paláci.

Kateřina Březinová, autorka je iberoamerikanistka