Dějiny umění nemilují všechny země stejně. V našem prostředí se často orientujeme na evropské západní umění, podle období pak převládá fokus na Itálii či Francii. Často vzhlížíme také k Americe a jejím slavných jménům jako jsou Jackson Pollock, Mark Tobey, Mark Rothko, Barnett Newman, Robert Rauschenberg a mnozí další. Kdo však dokáže zasvěceně hovořit například o umělcích polských či litevských? Náš evropský pohled na dějiny umění s tradičním rozdělením na umění vysoké a nízké s dlouhodobým opomíjením tzv. primitivních kultur vedl k přehlížení lidové tvorby a mimoevropských civilizací. Proto je dobře, že právě vyšla kniha zabývající se jiným uměním, než jsme zvyklí. Má název Dějiny umění Latinské Ameriky a vyšla v nakladatelství Karolinum.

Umění Latinské Ameriky bylo vystaveno jiným vlivům než naše evropské. Autorky publikace Markéta Křížová a Monika Brenišínová ukazují, že za jiných geografických, klimatických a společenských podmínek se umění může vyvíjet odlišným směrem než u nás v Evropě. Klima totiž ovlivňuje podobu architektury, a má také zásadní vliv na zachování artefaktů, které v tropických oblastech snadněji podléhají zkáze, což mnohdy vedlo k vytvoření mylných představ o stupni vývoje národů předkolumbovské doby. Také uspořádání latinsko-americké populace, v níž docházelo k míšení kultur domorodých a evropských, ale i afrických, jelikož Afričané byli do kolonií přiváženi jako otroci, jsou jeho dalšími specifiky, stejně jako třeba negramotnost značné části místní populace.

Umění předkolumbovských kultur je první kapitolou knihy. Mezi další patří Umění v období conquisty (dobytí indiánských území v Novém světě) a rané kolonizace, Koloniální umění, Umění 19. století – století nezávislosti, Umění první poloviny 20. století, Umění druhé poloviny 20. století a konečně Umění Latinos v USA od Kateřiny Březinové. Kniha se věnuje rovnoměrně všem třem odvětvím umělecké činnosti – architektuře, malířství a sochařství, ale nezapomíná ani na užitou tvorbu, zejména keramiku a šperkařství. Seznamuje čtenáře se jmény nejvýznamnějších umělců a exemplárně se věnuje jednotlivým pracím. Je doplněna také o výklad pojmů, které nejsou v našem kontextu běžné. Přínosný je poukaz na vztahy mezi Českou republikou a Latinskou Amerikou a zní pocházející artefakty, které se nachází v našich, převážně pražských sbírkách.

Četba je poutavá tím, že se čtenář setkává s důvěrně známými a zároveň i mnohdy neznámými informacemi. Jde o prolínání evropské tradice s domorodými, jehož krásným příkladem je atriový kříž ze 16. století, který se nachází v klášteře San Augustín v Acolmanu v Mexiku. Indiáni totiž nespojovali symbol kříže zprvu s Kristem a jeho utrpením, ale se svým předkolumbovským bohem ohně či stromem života, a tak z ramenou kříže šlehají plameny. Dále můžeme uvést vliv italských renesančních traktátů o architektuře, Vitruvia, Leona Battisty Albertiho či Sebastiána Serlia, na podobu amerických měst prakticky během celého koloniálního období s přesahem do 17. a 18. století, kdy v Evropě vrcholí baroko. Tento slohový anachronismus pak komplikuje dataci staveb podle identifikace slohů a stylů tak, jak tyto postupy známe z Evropy.

Mezi pojmy, se kterými nás kniha seznamuje, patří například: Indiatida, což je americká variace na karyatidu, klasický prvek řeckého stavitelství, tedy na ženu plnící nosnou nebo dekorativní funkci sloupu. Indiatidy jsou také postavy, nejčastěji ženy nebo andělé s indiánskými či mestickými rysy, často také v doprovodu americké flóry a fauny. Pod pojmem kalavera se pak skrývá lebka, nejčastěji vyrobená z cukru nebo čokolády, ale také keramiky, porcelánu či kamene, která se spojuje s oslavami Dušiček. Ve výtvarném umění pak znamená kalavera jakékoliv vyobrazení člověka nebo zvířete jako kostlivce. Četné příklady najdeme v období avantgard, kdy se stejně jako u nás vytvářely v Latinské Americe různé nové umělecké směry. Názvy některých z nich mohou vyvolat úsměv, ale i nejrůznější otázky. Je to například tzv. kanibalistické hnutí pocházející z Brazílie. Zakladateli jsou spisovatel Oswald de Andrade a básník a diplomat Raúl Boppep. Andrade formuloval umělecký program směru v manifestu z roku 1928, podle nějž mají latinskomeričtí umělci strávit západní umění a přetvořit je v nové, brazilské. Šlo přitom o otázku brazilské identity a sebeprezentace návratem ke kořenům brazilské kultury a jejich využitím v novém moderním kontextu.

Ačkoliv bychom si mohli přát více reprodukcí nám neznámých a těžko přístupných děl, a také mnohdy jejich hlubší výklad, podává kniha solidní přehled o latinskoamerickém umění, o hlavních uměleckých centrech v jednotlivých zemích a nejvýznamnějších uměleckých osobnostech, a proto může dobře posloužit jako prvotní impuls k hlubšímu studiu dějin umění Latinské Ameriky, k čemuž je také určena.

Markéta Křížová – Monika Brenišínová: Dějiny umění Latinské Ameriky. Karolinum, 2018